V ruském vězení člověk přijde o důstojnost. Přežít mi pomohla víra v pomoc svobodného světa, říká novinářka

Na svobodě jsem šest měsíců a moje radost a štěstí, že se mohu každé ráno probudit doma, obejmout děti a manžela, je každým dnem větší a větší. Vždycky jsem věděla, že se dostanu ven. Když mě odsoudili na šest a půl roku, tak jsem věřila, že mi svobodný svět pomůže se dostat ven, ale nevěděla jsem kdy. Ta víra mi pomohla přežít s podporou od vás. Z České republiky jsem dostala stovky dopisů nejen od kamarádů a kolegů, ale od lidí, kteří mě vůbec neznali. Spojili se, aby podpořili mě a moji rodinu. Za to jsem vděčná a moje vděčnost ve mně roste. Potkala jsem několik novinářů, kteří byli propuštěni z vazby před pěti, deseti lety, cítí to samé. Myslím si, že každý svobodný člověk, který si tímto projde, má úplně stejný pocit - vrátit se do svobodného světa a pokračovat v tom, že pomůže lidem, kteří jsou teď ve vazbě v Rusku.

Po návratu jsem se nevrátila k novinařině, zaměřuji se na to, že podporují naše kolegy ze Svobodné Evropy, kteří jsou vazbě, a jejich rodiny. Máme teď ve vězení čtyři lidi: Niku Novak v Rusku, v Ázerbájdžánu Farida Mehralizada a v Bělorusku Ihara Losika. To jsou lidi, kteří mají rodiny a děti.

Nejtěžší je nejistota. Vazební věznice byla postavena v devatenáctém století a já jsem v ní měla pocit, že tam od té doby neproběhla žádná rekonstrukce, což není pravda. Obzvlášť pro ženy tam nebyly podmínky pro hygienu. Záchod a sprcha byly strašně omezeny. To jsou strašně důležité věci pro ženy i muže. Když je nemá, žena přijde o důstojnost. Měla jsem tam pocit, že všechno bylo opravdu uděláno proto, aby člověk přestal být člověkem. Podmínky byly takové, že to bylo fyzicky těžké, ale nejhorší je nejistota. Kvůli nejistotě člověk přijde o důstojnost, přestane si čistit zuby, přestane si mýt obličej, protože tam teče jenom studená voda, a v zimě bylo v Kazani minus třicet.

V cele jsem neměla zrcadlo. Podívala jsem se na sebe až v Ankaře na záchodě, když mě vyměnili. Byla jsem v šoku. Neviděla jsem se skoro 10 měsíců, hodně jsem zhubla a vypadala jsem nezdravě.

Novináři, kteří pracují pro Rádio Svobodná Evropa, vždycky počítají s tímto rizikem, protože Svobodná Evropa vysílá do zemí, kde je omezena svoboda tisku. Ale nebála jsem se, že mě dají do vazby. Ohledně strachu jsem ještě chtěla říct, že mě v červnu 2023 zadrželi na letišti v Kazani a odebrali mi dokumenty. Pět měsíců jsem nemohla odjet. Strach během těch pěti měsíců byl větší než ve vazbě a úplně zmizel, když za mnou zavřeli tlusté kovové dveře a ocitla jsem se v tmavé cele.

Už byl večer. Byly tam tři ženy, já jsem byla čtvrtá a nikdo se ani neptal, proč tam jsem, na jméno… Ale jedna žena, která už tam byla nějakou dobu, mi nabídla čaj s mlékem a řekla - tak si oddechni, pak budeš mluvit. V tu chvilku strach odešel. Říkala jsem si - dobře, když jste tohle se mnou udělali, já už se bát nebudu.

Ano, viděla jsem, že proti mně v podstatě neměli nic konkrétního, takže tam byla falešná obvinění, která pak v kauze proti mně nepoužili. Nakonec padlo obvinění na základě knihy o lidech v Rusku, kteří protestovali proti válce a byli za to potrestáni (Saying No To War , pozn. red). Vydala ji Svobodná Evropa a já byla její redaktorkou. Pro obvinění potřebovali různé analýzy a lingvistické expertízy, což vyžadovalo čas. A oni asi potřebovali, abych tu dobu byla ve vazbě.

Přesně tak. Trvalo asi měsíc a půl, než jsem se rozhodla, že do žádné deprese neupadnu. Začala jsem pomalu pozorovat, co se dělo v okolí. Snažila jsem se cvičit, naučit se nová slovíčka v novém jazyce. V cele byly ženy různých národnosti, takže tam vždycky byla příležitost se něčemu naučit. Pár žen si budu pamatovat vždycky. Jedna byla studentkou astronomie, tak jsme se učily matematiku a já ji učila angličtinu. Druhá byla z Maroka a učily jsme se arabštinu a francouzštinu. To byly ty světlejší okamžiky. Říkám tomu moje malé štěstí, které mi dodávalo smysl života i ve vazbě, protože velké štěstí je puzzle z malých štěstí.

Strava byla špatná, skoro nic jsem nemohla jíst. Zeleniny bylo minimálně, dlouho jsem neměla vajíčka, protože vajíčka a máslo měli dovoleno dostat jenom lidé s určitou diagnózou, třeba s tuberkulózu. Ostatní je nemohli mít. Ale byl tam obchůdek, kde se dalo občas, jednou za tři čtyři týdny, něco koupit, třeba čokoláda nebo sušenky. To byla taky taková malá radost a malé štěstí. A kamarádi a rodina se mi snažili hodně posílat balíčky se suchými potravinami a různými konzervami.

Strach a nejistota se najednou vrátily. Odvedli mě zase stejným způsobem - máš deset minut a musíš ven. Nikdo mi neřekl, kam jedu. Nejistota a strach se ještě zvětšily, když jsem se dozvěděla, že ten vlak, do kterého mě dali, jede na opačnou stranu než do Moskvy, směrem na Sibiř. To už bylo po vynesení rozsudku a mohli mě poslat kamkoliv, i když se opatrně mluvilo o výměně.

Byla jsem v kleci ve vlaku a měla jedinou knížku, modlitby od babičky. Zbytek jsem si nemohla vzít. Hodiny a hodiny jsem stála a koukala se z okýnka, protože jsem neviděla devět měsíců slunce ani stromy. Nevím, jak dlouho to trvalo, nebyly tam hodiny, ale celý den do setmění jsem stála a koukala na přírodu za okny vlaku. Třetí den se směr vlaku změnil do Moskvy a to byla radost a naděje.

Za tuto otázku děkuji. To, co se stalo se mnou, posílilo moji víru v humanismus. Zjistila jsem, že dobrá vůle a dobro jsou velmi krásné a jsou hned za rohem, za tím zlým. Jde jen o to, vždycky směrovat správným směrem a ne tím špatným. To, co udělal svobodný svět, několik států, úřady, Česko, americká vláda, organizace bojující za svobodu tisku a hlavně jednotlivé lidé, které jsme ani neznali, nám ukázalo, jak je svět krásný, jak je humanismus velký. My lidi si pomůžeme navzájem a můžeme udělat dobro, takže v něj věřím ještě víc.

Já věřím v karmu, já trestat nebudu. Nejsem v pozici, abych je trestala, a ani k ničemu nevyzývám. Sdělím vám něco, co jsem ještě nikomu neříkala a co jsem řekla u posledního stání.

Soudci a vyšetřovateli jsem řekla, že je mi jich strašně líto, že museli potrestat ženu, novinářku, maminku dvou dětí a poslat ji na šest let do trestanecké kolonie. V jiném životě a v jiném světě by to neudělali, ale určitě za několik let přijdou na to, že jednali špatně. Oni to pochopí nebo svobodný svět je učiní zodpovědnými za to, co udělali.

Samozřejmě na ně chci úplně zapomenout, chci, aby mi zmizeli z paměti, protože oni neměli být v mém životě. Kolikrát jsem si snažila představit, jak lidé, co mě dali do vazby, přijdou domů a s manželkou nebo s dětmi si povídají o tom, jaký byl den a co dělali. Jak můžou popsat, že já nebo někdo z dalších novinářů, kteří jsou teď ve vazbě, jsou zločinci, kteří si přáli něco špatného pro tuto zemi.

To spojení kolektivní vina nemám ráda. Každý je zodpovědný za sebe i v podmínkách, co jsou tam teď.

A když vidím, kolik peněz se utrácí na válku, uvědomuju si jako člověk, který pracoval ve vzdělávání , kolik by za to mohlo být škol, kolik knížek, kolik učebnic, léků pro nemocné děti. Vím, že novináři počítají vojáky, kteří zemřeli v Ukrajině.

Omlouvám, se že nebudu rozlišovat, kdo z které strany zemřel. Jsou to mladí muži, kteří zemřeli, kteří by měli mít děti a starat se o rodiny. Bude to zase další poválečná generace. To bude trauma.

Když jsem odjížděla z věznice Lefortovo, už jsme byli v autobusu, v Moskvě hodně pršelo. Asi poprvé jsem brečela, protože celých téměř deset měsíců jsem nemohla brečet. Brečela jsem, že jsem odjížděla ze země, ve které jsem se nenarodila.

Nenarodila jsem se v Rusku, ale v Kazachstánu, když ještě existoval Sovětský svaz, jenže mojí zemí je Tatarstán, kde jsem vyrůstala, chodila do školy, na univerzitu a kde mám rodinu.

Bylo mi to strašně líto, ale na druhou stranu, když jsme odlétali, vyšlo slunce. Říkala jsem si, že to, že teď odjíždíme, nic neznamená. Neznamená to, že se tam nikdy nevrátím nebo neudělám něco dobrého pro lidi, co jsou tam nebo tady. V naší době můžeme cokoliv.

Celý rozhovor si můžete přehrát v audiopřehrávači v úvodu článku nebo podcastových aplikacích.