Článek
Lucie Kubínová se po dvou zkušenostech z Nepálu prahla podívat do některé severské země. Na Grónsko nakonec padla volba díky dvěma českým cestovatelům: Kateřině Ostré z profilu Cestuj za kačku a Jiřímu Kalátovi. Oba mají totiž s ACT zkušenost, Kalát dokonce dvojnásobnou.
„Když jsem viděla, že se na trek vydala i Barbie, jejíž základní výbava jsou žabky a šroubovací lahev prosecca, řekla jsem si, že bych to měla bez problémů zvládnout i já,“ řekla s nadsázkou a s úsměvem Kubínová na adresu cestovatelky Kateřiny Ostré. „Je pravda, že ona trek nedokončila, ale tuhle variantu jsem si nepřipouštěla. Byla jsem nicméně na její přednášce o Grónsku a fotky i vyprávění mě hodně zaujaly, ačkoli jsem zkušenosti s dálkovými trasami tohoto charakteru neměla,“ dodala.
A bylo rozhodnuto. Výlet do Grónska na zhruba 160kilometrovou trasu dala Kubínová synovi k osmnáctinám, věnovala ho však i sama sobě. „Byl to můj nápad, syn po tom asi úplně netoužil, vlastně ho nic takového ani nenapadlo. Zpětně to však hodnotí jako úžasnou zkušenost a upřímně a opakovaně mi za ni děkoval,“ uvedla Kubínová pro Novinky.
| Chcete se o Arctic Circle Trail dozvědět víc? Poslechněte si podcast Slepá mapa s cestovatelem Jiřím Kalátem, který grónskou trasu absolvoval v létě i v zimě. |
|---|
Déšť jim přidělal vrásky
Trasa Arctic Circle Trail je kvůli podnebí v mnohém specifická, a tak se celý zážitek odvíjí i od zvoleného ročního období. Kubínová vyrazila se synem na přelomu letošního června a července, kdy je sice doporučeno cestu absolvovat, ale řeky jsou obvykle vlivem deště rozvodněné.
ACT spojuje Kangerlussuaq se Sisimiutem.
Základem přípravy byly pro české výletníky knihy od Ostré i Kaláta. „Také jsem mluvila s jednou Slovenkou, která ACT absolvovala loni, a ta nám také poskytla cenné rady. Riskli jsme to a nebrali jsme si žádné věci do velké zimy, jen standardní výbavu,“ doplnila Kubínová s tím, že se postupně začala poněkud děsit právě letních přírodních vlivů, tedy deště a rozvodněných řek.
„Samozřejmě jsem se musela nastavit i tak, že se nám na cestě nepřihodí žádná zdravotní komplikace, protože možnosti záchrany a podpory jsou na ACT velice omezené,“ připustila. „Jako máma mám také stále zodpovědnost za dítě, i když je čerstvě dospělé a má dva metry. Takže jsem se bála víc o syna než o sebe.“
Naopak vrásky Češce nijak nepřidělával terén. „Z mého pohledu není trasa zas tak náročná, nejsou tam žádné skály či těžké výstupy. Když si člověk zvykne na všudypřítomné bahno a vodu a brodění, tak je to vlastně v pohodě,“ podotkla s úsměvem. „Se synem jsme si byli vzájemně oporou a každodenní drobné krize, které samozřejmě v důsledku únavy nastávaly, a u každého navíc v jinou dobu, jsme překonali.“
Oslnivá příroda je hlavním lákadlem trailu.
Kámen ze srdce Kubínové nespadnul ani po příletu do Kangerlussuaqu, odkud ACT vede do Sisimiutu. „Byla jsem lehce zděšená, protože jsme nepřijížděli do žádné azurové oblohy, všude kolem bylo pošmourno, větrno a šeď. Kangerlussuaq navíc neoplývá žádnou velkou infrastrukturou, je to bývalé vojenské letiště, které obklopuje několik plechových nebo dřevěných domků,“ popsala Češka nejmenší grónské město, jež obvykle funguje jako hlavní přístupový bod do země.
„Když jsme druhý den vyráželi do divočiny, byla tam přirozená obava a nervozita z toho, že teď už to teda začíná. Do půlky trailu jsme si říkali, že se ještě teoreticky můžeme vrátit, a po půlce zase, že teď už to musíme dojít,“ zavzpomínala Kubínová a dodala, že vzdát se nepřipadalo v úvahu. „Naopak jsme se poslední den shodli, že nám bude to každodenní brodění vlastně chybět, i když se to asi těžko chápe.“
Dokonalá očista
Pokud nebude Kubínová počítat brodění řek, tak se jí se synem vyhnuly i veškeré komplikace. „Na kánoi jsme se nepřevrátili, satelitní telefon se nám nevybil, zásoby nedošly, naopak jsme spoustu jídla ještě dovezli domů, protože jsme třetí den přestali snídat. Nic se nám nestalo a na nepohodlí, které ACT provází, jsme si rychle zvykli.“
Pobyt v divočině a odříznutí od civilizace působilo na Češku velmi blahodárným a uklidňujícím dojmem. Přičítá to faktu, že se na cestě člověk soustředí jen na základní potřeby, jako jsou jídlo, pití, spánek a toaleta. Nic dalšího neexistuje. „Velice očistný pro mě byl i digitální detox. Mám pocit, že mě Grónsko zklidnilo a snažím se tento pocit udržet co nejdéle.“
U syna pak vnímá výlet na ACT jako určitý přechodový rituál z dětství do dospělosti. O to více, že se Češi na trase setkali s dalšími třemi matkami s dětmi. To Kubínová považovala za zajímavý zážitek.
Po absolvování trasy Kubínová a její syn z Grónska hned neodletěli, dopřáli si ještě výlet k ledovcům u Ilulissatu. „To byl můj druhý nejsilnější zážitek, protože jsme k nim na doporučení vyrazili před půlnocí, kdy bylo díky nízkému slunci měkké světlo, a pak ještě další den, kdy jsme tam strávili asi hodinu s tím, že si ten výjev chceme navždy vrýt do paměti,“ zkonstatovala.
„Vůbec nejsilnějším zážitkem pro mě ale byla plavba na kánoi po jezeře od chatky Kattifik k chatce Canoe Center. V jednu chvíli, kdy se zklidnil vítr a nebyly žádné vlny, se voda proměnila v absolutní zrcadlo, takže jsem začala ztrácet pojem o tom, kde končí nebe a začíná voda.“
Nelze to vysvětlit
Celou návštěvu Grónska považuje Kubínová za vysoce formativní zážitek. Se synem na ní zanechal v pozitivním slova smyslu stopu.
„Uvědomila jsem si, jak je příroda velká a silná, mám díky tomu naději, že ji člověk nezničí. Být spjatý s přírodou je velmi důležité. Také mi došlo, že je všechno vlastně strašně jednoduché, jen my lidé si pořád život něčím komplikujeme. Je krásné se jen tak napít vody z jezera, která skvěle chutná; venku totiž chutnají i ty naprosto obyčejné věci zcela neobyčejně,“ dodala Češka.
Výlet k ledovcům považuje Kubínová za druhý nejsilnější zážitek z Grónska.
Absolvování ACT mimo to považuje za absolutně nepřenosný zážitek. „Těžko někomu vysvětlíte, že když se ráno obujete do mokrých bot a celý den v nich šlapete a další den znova a znova, je to vlastně fajn. Že je fajn se několik dní nemýt, vařit si jídlo z pytlíků, brodit se několikrát denně ledovou vodou sahající skoro po zadek, šlapat do půli lýtek v bahně… Prostě vystoupit z komfortní zóny.“
V lůně přírody, daleko za bránami civilizace, podle Kubínové čas a vnímání fungují zkrátka jinak. „I když se vám může zdát, že je to tam všude stejné – zeleň, šeď, kameny, skály, bažiny, jezera, traviny, obloha – tak za každou zatáčkou je to přesto jiné a pokaždé vás to uchvátí,“ uzavřela.
