Armáda se připravuje na možnost velkého konfliktu, pozorně sleduje průběh bojů na Ukrajině i v Izraeli. Problémem jsou lidi

Matouš deset let působil u 601. skupiny speciálních sil a absolvoval řadu zahraničních operací. Kromě vojenské kariéry působil jako vojenský poradce předsedy vlády či ministrů obrany. Je držitelem státního vyznamenání medaile Za hrdinství v boji, Kříže obrany státu i Záslužného kříže za záchranu života.

Upozornění: Následující text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Armáda České republiky prochází ohromnou proměnou, možná větší, než by se mohlo zvnějšku zdát podle zpráv o nákupech nové techniky. Prochází změnou myšlení v tom, co je jejím úkolem, k čemu vede své příslušníky a o čem se snaží informovat veřejnost i politiky. Totiž k tomu, že prioritou je ochrana vlastního území, a to i v podmínkách možného „velkého“ konfliktu.

Oproti minulosti to tedy již nejsou operace v zahraničí, často v exotických destinacích, do kterých se zapojovaly relativně malé kontingenty vojáků a kde velká část logistické podpory spočívala na spojencích. Kromě změny „psychického“ nastavení armády i společnosti je třeba pracovat na odstranění všeho, co se v minulosti zanedbalo. Obměně zastaralé techniky, nákupu některých zbraňových systémů, od kterých se neuváženě odešlo, rekonstrukci a výstavbě nové nemovité infrastruktury, ale i náboru nových a udržení stávajících lidí.

Petr Matouš patří ke generaci vojáků, která nemá žádnou osobní zkušenost s armádou před rokem 1989, k vojákům, kteří mají špičkové vysokoškolské vzdělání jak v ČR, tak v zahraničí, ale i osobní nasazení v intenzivních bojových operacích. K jeho přednostem patří, že je schopen se za své lidi postavit i proti svým nadřízeným, a to i za cenu ohrožení vlastní kariéry.

Svědčí o tom i příběh z jednoho z jeho „afghánských“ nasazení, kdy namísto obvyklých zdvořilostních frází během rozhovoru s tehdejším předsedou vlády Andrejem Babišem si přál pro vojáky kvalitní noční vidění, minimálně na úrovni, jakou měli k dispozici jejich protivníci z řad Tálibánu. Ke cti Andreje Babiše slouží to, že mu jeho přání splnil.

Dotkli jsme se také problematiky afghánských tlumočníků, která zdaleka není tak jednoduchá a jednoznačná. Je nutné připomínat, že v naprosté většině nešlo o dobrovolníky, kteří chtěli bojovat za svou vlast proti islamistům, ale o lidi, kteří si tuto práci zvolili jako práci, tedy za úplatu. A část z nich pracovala pro obě strany, nebo dokonce pro Tálibán.

Kromě obvyklých poznání, jako že dělostřelectvo i tanky mají stále na bojištích své místo, tak nám války na Ukrajině i v Izraeli zdůraznily rostoucí roli dronů na bojišti a nutnosti budovat obranu proti nim. Současně také nutnost zajistit jejich výrobu přímo na našem území, což by vzhledem k tradicím našeho leteckého průmyslu, leteckých konstruktérů mělo být naprostým minimem. Zatím, pokud jde o aktuálně nejhoršího protivníka obou stran na Ukrajině – FPV (sebevražedné, malé drony), se v České republice zrodila pozoruhodná soukromá iniciativa, za kterou stojí letečtí modeláři.

Část podcastu se také věnuje zdravé rivalitě různých jednotek naší armády, tomu, v čem jsou rozdíly v úkolech i výcviku jednotek, se kterými má Petr Matouš osobní zkušenost, tedy 601. skupiny speciálních sil a 43. výsadkového pluku. A pro případné zájemce i o tom, jak je náročné stát se jejich příslušníkem.

Co také zazní v tomto díle:

Pusťte si dnešní díl podcastu Hlas na poušti v našem přehrávači.

Odebírejte Hlas také na Spotify nebo Apple Podcastech. Zapněte si v telefonu upozornění, ať Vám žádný díl neuteče.