Veronika Válková: Neznám cestu, jak ve vzdělání nastavit laťku ještě níž

Bohužel ne. Jeden čas jsem si řekla, že studenty nebudu letopočty zatěžovat, jenže jsem brzy zjistila, že se bez nich ztrácejí. Jde o záchytné body. A pak jsou tu data, která by měl znát každý, i když ho vzbudím o půlnoci, například vznik Československa. V písemkách ale po studentech primárně nechci, aby přesně věděli, co se v tom kterém roce stalo. Víc mě zajímá, jak chronologicky seřadí jednotlivé události. Díky tomu zjistím, jestli znají příběh osoby či doby a také zda dokážou logicky uvažovat. Hned podle toho poznám, které děti se na základní škole naučily jenom šprtat.

S těmi nejmladšími například probírám v rámci moderních dějin první světovou válku. Do testu jim dám například za úkol seřadit několik událostí, mezi nimiž je i narození ruského revolucionáře Lenina. O jeho datu narození jsme si sice nic neříkali, ale pokud si zapamatovali, že ve většině událostí vystupoval jako dospělý, logicky z toho vyvodí i jeho rok narození, a dojde jim, že chronologicky musí jít o první událost. Pokud ho však dají až za bolševický převrat, znamená to, že nad celou událostí, která se v minulosti odehrála, nepřemýšlejí.

Vím o všeobecné tendenci předat studentům pouze základní učivo, ale já své nároky posledních deset let nesnižuji. Neznám totiž cestu, jak ve vzdělání nastavit laťku ještě níž. Teda, já ji znám, ale vede do pekel. Když to uděláme, jaké pak budeme mít odborníky? Kromě toho, že učím dějepis a latinu, jsem také výchovnou poradkyní a doporučuji rodičům, aby u dětí více podporovali úsilí a vytrvalost – vlastnosti, které pak v dospělosti ocení.

Jim i studentům to vysvětluji slovy římského architekta Vitruvia, který spolupracoval i s armádou. Vzpomínal, jak si legionáři stěžovali, že mají těžkou výzbroj. Císař rozhodl, aby se jim odlehčila a Vitruvius to okomentoval slovy: „Špatně rozhodl císař. Pokud legionáři odlehčíte výzbroj, bude pak v boji zranitelnější a snáz ho nepřítel porazí.“ Byl toho názoru, že císař měl naopak výcvik zpřísnit, aby se vojákům výzbroj těžká nezdála a byli by v boji více odolní.

Učitel národů Jan Amos Komenský tento výrok myslel úplně jinak, než jak je dnes interpretován. Tou hrou byly divadelní hry, v jeho případě v latině. Tím, že se studenti učili nazpaměť i dlouhé texty a pak je přednášeli na jevišti, si zafixovali slovní zásobu i pádové vazby. Všechno se samozřejmě nazpaměť učit nemusíme. Ale pořád platí, že v hlavě máme ten nejvýkonnější procesor na světě, a pokud ho nenakrmíme daty, nic nám nezpracuje.

Nemůžeme začít analyzovat a přemýšlet v souvislostech, pokud nemáme z čeho čerpat. Až když mozek nacpeme informacemi, je možné z nich vyvodit cosi unikátního, co umělá inteligence nikdy nevymyslí. Po staletí platí, že je rozdíl mezi informací a věděním.

Vůbec. Na základní škole byl dějepis můj nejméně oblíbený předmět. Nechápala jsem, proč bych se měla učit o lidech, kteří jsou už dávno mrtví, a nikdo se tehdy nenamáhal mi to vysvětlit. Od první třídy jsem byla přesvědčená, že se stanu veterinářkou – chodila jsem do zoologického kroužku, obklopovala se knížkami o zvířatech.

V devítce jsme ale na dějepis dostali novou učitelku – Aničku Schmitzerovou, což byla mimochodem manželka herce Jiřího Sováka. A já najednou měla pocit, že máme úplně jiný předmět. Ona mi ukázala, že dějepis může být zajímavý i zábavný. Na gymnáziu pak moji vlnu nadšení ještě podpořil pan profesor Pohůnek a definitivně mě tak přetáhl na stranu dějin. Baví mě i etymologie, geologie a také vulkanologie, zkrátka všechny obory, které jdou ke kořenům.

Ne někdy, často. Třeba v případě pandemie covidu jsem si hned vzpomněla na morovou ránu ve 14. století. Tehdy byla po celé severní Itálii úmrtnost až 60 procent, kromě Milána. Tady měli jenom 20 procent, a to díky zavedení nekompromisního lockdownu. Jakmile se v nějakém domě objevil případ moru, zazdili dveře a ty, co tam žili, nechali umřít. Ke konci první světové války pak byly například kvůli epidemii španělské chřipky chřipkové prázdniny. Ale ne na tak dlouho, jako u nás zavřeli během pandemie školy. To se stalo v historii poprvé. Co se týče politických událostí, je celkem frustrující pozorovat, jak je lidstvo nepoučitelné.

Ve výsledku to mělo jeden pozitivní dopad, a to, že si děti uvědomily, jak je škola báječná věc. Zjistily, že učit se s kantorem ve třídě je mnohem lepší než doma před obrazovkou počítače. A když nastal normální režim, zažili jsme snad nejvíc motivované děti za mnoho let. Což bylo dobře, protože se zároveň ukázalo, že studenti si skrz obrazovku zapamatovali minimum, ačkoli jsme se jako učitelé hodně snažili.

Každý má totiž pocit, že ví, jak to ve škole funguje a představuje si, že učitelé jdou jako děti v jednu hodinu domů a o prázdninách si užívají dva měsíce volna.

Jako každý kantor část dovolené pravidelně věnuji samostudiu a přípravám na další školní rok. Ale zároveň jsem jako typická sova během prázdnin vděčná, že mi pár týdnů nezvoní budík moc brzy. Na konci školního roku jsem vždycky vyčerpaná a čím jsem starší, tím mi připadají prázdniny kratší. Poslední týden v srpnu, kdy se do školy vracíme, pořád nemám pocit, že jsem energii dočerpala.

Z hlediska psychologie nemůže učitel během pracovního dne vnímat své biorytmy. Když učím 45 minut, intenzivně se po tu dobu musím soustředit, přestože je dokázáno, že člověk se takto zvládne soustředit jen dvacet minut. Do toho vnímám dynamiku skupiny a zůstávám odborníkem jak z hlediska odbornosti, tak pedagogiky. A pokud mě pak během přestávky zastaví na chodbě tři děti po sobě, jsem ráda, že se před další hodinou stačím aspoň napít.

Když jsem začala psát, ještě jsem studovala na gymnáziu. Bylo to o prázdninách mezi druhým a třetím ročníkem. Kamarádi, kteří si mé fantasy příběhy přečetli, mě přesvědčili, ať je zkusím vydat. Nakonec se mi povedlo poslat mezi čtenáře celkem sedm knížek ze série Wetemaa, a to díky Vladu Ríšovi, který tehdy vedl časopis Ikarie.

Vydala jsem je pod pseudonymem Adam Andres, protože mi tehdy lidé říkali, že mají pocit, že je píše muž. Tehdy jsem to brala jako lichotku, dnes už by mě to urazilo. Psát pod pseudonymem jsem se rozhodla i proto, abych si – kdyby kniha propadla – nezkazila jméno, pokud bych se rozhodla pro vědeckou dráhu.

Dnes už nejsem ustrašené dvacetileté mláďátko, které se musí schovávat za pseudonym.

Na to se mne často ptají děti na besedách. Vždy jim odpovídám, že první příběh, ve kterém se dvanáctiletá Bára pomocí kouzelného atlasu setká s husitským práčetem, ke mně přišel sám. Píšu to, co bych ráda v jejím věku prožívala. A v příbězích, kde by se děti spolu s Bárou při cestách do minulosti seznamovaly s českými i světovými dějinami a osobnostmi, jsem od začátku cítila velký potenciál. Přála jsem si, aby vzniklo alespoň dvacet pokračování. No a letos v květnu jsem dopsala dvaatřicátý díl.

A myslím, že vždy budou, protože knížka jim dává obrovskou svobodu, mnohem větší než film. Můžou si příběh představit přesně tak, jak chtějí. V tu chvíli nepodléhají diktátu režiséra snímku, svého učitele ani rodiče. Vím, že řada dětí si pak na základě bárovek vymýšlí i vlastní příběhy. Holky se s Bárou snadno ztotožňují. Ona totiž není žádný Mirek Dušín. Umí být naštvaná na kamarádky i rodiče, kterým navíc tají, že cestuje časem. Kluci si zase v příběhu najdou svého oblíbeného hrdinu. Aby mě totiž psaní bavilo, chci tam mít hezké kluky a muže z historie. Přece jen je mojí hrdince dvanáct, a tak vztahy už nemusí být takové tabu.

Už se stalo, že se k nám na školu hlásily dívky, protože věděly, že tam učí jejich oblíbená spisovatelka. Nejspíš si ale neuvědomily, že proto, abych mohla napsat dobrou knihu, která má realistické historické základy, musím hodně udělat, a tím pádem jsem i za katedrou hodně náročná.

V době, kdy tahle kniha vznikala, jsem se o holokaust hodně zajímala a přišlo mi důležité, aby jej děti poznaly. Knihy jim kupují hlavně rodiče a prarodiče a velký zájem o tento díl mi potvrdil, že i oni chtějí, aby toto téma nezůstalo tabu. Děti jsou přirozeně zvědavé a neznají příběh o pronásledování a vyvražďování Židů tak do hloubky jako my dospělí, proto je příběh možná rozesmutní, ale nerozhodí.

Navíc píšu očima dospívající holky, a tak neodhaluji ty největší hrůzy. Ukazuji jim, čemu Židé museli čelit, a že to rozhodně nebylo jednoduché. Ano, kniha vzbuzuje emoce. A je mi jasné, že jako audiokniha se nikdy nebude prodávat tak dobře, protože když jedete na dovolenou, radši si pustíte příběh z Egypta nebo z období kralování Karla IV.

Mě by nenapadlo psát dětskou beletrii bez nich. Díky bohu je Petr obdařen zenovou trpělivostí. Bez ní by to nešlo, protože pokud jsou knihy historicky přesné, ilustrace nemůžou být výplodem fantazie. Petrovi vždy připravím hromadu materiálů – fotografie oděvů, osobností, nábytku a on na základě nich dělá náčrtky. Pak různě dlouho ladíme finální podobu. Já jsem hlavně v roli historika, on ilustrátora, proto třeba na rozdíl ode mne přemýšlí o obrázku i v tom smyslu, aby něco z děje neprozradil příliš brzy.

Sednout si a psát už je to nejmenší. Občas se jen nechám překvapit, co přijde. I když totiž vím, jaký příběh chci napsat, někdy se během tvorby najednou objeví postava, kterou jsem neplánovala. Mnohem náročnější je příprava knihy, kdy si musím vyhledat řadu materiálů, protože chci čtenáře brát do co nejrealističtější historie. Ani proces sestavování edičního plánu není jednoduchý. Nakladatelství nabízím témata na několik let dopředu a u každého musím rozepsat, o čem příběh bude. Pokud některý schválí, a nikdy nejde jen o jeden díl, začnu si hledat podklady a v hlavě tak mám několik rozpracovaných příběhů.

Děti mi opakovaně psaly, že by si přály příběh z viktoriánské Anglie. Mě tohle téma moc nepřitahovalo, ale při práci na knížce Indie – Královna z Džhánsí jsem narazila na reálnou postavu, poručíka Harryho Prendergasta. Ten mi tak přirostl k srdci, že jsem chtěla, aby se s ním hrdinka Bára znovu setkala, a tak na podzim vyjde Viktoriánská Anglie – Záhada zmizelé kuchařky.

Mám ráda starověký Řím i starověké Řecko, je mi blízký raný středověk i doba Marie Terezie. Jsem však historička, a tak si dobře uvědomuji, že objektivně nejlepší místo pro ženu byla starověká Sparta, starověký Egypt a současná Evropa. Teď jsme jako ženy nejsvobodnější, takže jsem tu správně.

Když už nějaký mám, pařím hry na počítači. Nejradši on-linovou fantasy The Elder Scrolls Online. Také šiji v ruce repliky historických kostýmů na sběratelské panenky, které jsou známé jako Tonner Dolls. Mají velmi realistické proporce. Jejich autor, americký umělec Robert Tonner, vytvořil limitovanou edici panenek, které jsou zelenooké a tmavovlasé jako kočka Barča z mých knih, když se objeví v lidské podobě. Právě ty hledám, kde se dá. Už jich mám šest, ale myslím, že jich víc neseženu. Zato kostýmů neustále přibývá. A dokud děti budou bavit moje bárovky, hned tak se psaním ani šitím kostýmů neskončím.