O změně práce lidé nejčastěji přemýšlejí po dovolené, říká lovkyně mozků Tereza Černá

Když po maturitě na gymnáziu odpovídala na inzerát nabízející pozici personální asistentky, netušila, že jde o začátek životní dráhy. „Přiznám se - nevěděla jsem tehdy, co to přesně obnáší. Ale chtěla jsem pracovat. Dnes si říkám, že kdybych se přihlásila na místo marketingové asistentky, možná teď řeším, jestli má být obal na zubní pastu zelený nebo fialový. Místo toho pracuju s lidmi a to mě baví pořád,“ usmívá se a vzpomíná na období, kdy si začala uvědomovat, že ji láká přemýšlet o zaměstnancích z pozice firem a jejich potřeb.

Vysokou školu, konkrétně obor andragogika, který se zabývá vzděláváním dospělých, si dodělala při zaměstnání. „Studovala jsem paralelně i práva, ale nakonec jsem si musela vybrat jen jeden obor. V té době už jsme zakládali firmu, nedalo se zvládnout všechno najednou. Škola mi dala systematičnost a schopnost pracovat s informacemi,“ pochvaluje si. Jinak se ale všechno podstatné naučila v praxi.

Dnes spoluvlastní agenturu R4U. Za dvacet pět let pomohla změnit kariéru stovkám lidí, ročně spolu se svým týmem umístí do firem přes sto expertů. Od manažerů po specialisty na data, energetiku, finance nebo IT. Vedla přes deset tisíc pohovorů. Její specialitou je lov nerdů: hledá práci mimo jiné špičkovým matematikům a analytikům, které si získává kromě své erudice i znalostí kultovního seriálu Teorie velkého třesku.

„Znát vtipy o Sheldonu Cooperovi se hodí. Když na analytika mrknete a zmíníte kvantovou mechaniku, i když nejste fyzik, prolomíte ledy. Oni to poznají a ocení. Nejde o to, si na něco hrát. Jde o to pochopit, jak přemýšlejí lidé, kteří místo prodeje svého ega radši počítají rovnice. Je to jiný svět. A pokud do něj nevkročíte s respektem, neotevře se vám.“

Empatie se Tereze vyplácí. „Stává se, že si s někým popovídám a on na konci schůzky zmíní: ,Řekl jsem vám toho víc, než jsem chtěl.‘ A to je v pořádku. Lidi o sobě mluví, když cítí, že je někdo vnímá.“

Jak vypadá běžný den headhunterky? Žádný univerzální scénář podle Terezy neexistuje a jako většina lidí ve středním věku se i ona musí kromě práce postarat o rodinu.

„Odvezu do školy své dva syny, pak jedu do kanceláře. Čekají mě schůzky, telefonáty, spousta rešerší, domlouvání schůzek. Většinu věcí nosím v hlavě a týká se to i informací o potenciálních zaměstnancích. Jinak ve firmě samozřejmě používáme profesionální systémy. V dnešní době, kdy se na vás valí spousta informací, je to nezbytné,“ říká.

Její práce stojí na roky budovaných kontaktech a vztazích. Spoustu lidí sleduje dlouhodobě a udržuje si přehled - kdo kdy chce změnit práci, kdo má před dokončením projektu, kdo by jednou rád vedl tým, ale ještě na to není připravený.

„Někdy někomu zavolám jen tak, nezávazně, zeptám se, co dělá, jak se má. Ne proto, že pro něj nutně hned něco mám, ale protože si ho chci udržet v hlavě. To je klíč.“

Na první pohled to vypadá jednoduše: spojit firmy, které shánějí odborníky, s lidmi, kteří hledají novou práci nebo by mohli být přístupní kariérní změně. Ve skutečnosti je to ale mnohem komplikovanější.

„Headhunting není jen o tom, někoho ulovit a dodat firmě na stůl vhodného kandidáta. Je to disciplína, která kombinuje psychologii, koučink, mediaci, jde v ní o jemné vyjednávání mezi světy, které by se bez prostředníka minuly.“

Kolik schůzek je potřeba, než Tereza ideálního kandidáta na danou pozici najde? „Dvě, tři nebo třicet?“ pokládám záměrně lehce absurdní dotaz. „Mohou to být přesně ty počty, které jste uvedla,“ ujišťuje mě. Vždy totiž záleží na konkrétní situaci.

„Nelovím stroje. Pracuju s lidmi. Každý má za sebou nějaký příběh, nějakou životní fázi, důvody, proč chce změnit práci, a taky důvody, proč nechce. Někdy si spolu musíte umět říct i to, že ještě není ten správný čas,“ říká. Každý člověk je vhodný do jiné firmy a každá firma je vhodná pro jiného zaměstnance.

Často hraje roli intuice vytříbená léty praxe. „Stane se, že mi při hledání kandidáta na danou pozici naskočí v hlavě první jméno a ono to pak vyjde.“ I přes zkušenosti Terezu občas někdo naopak překvapí.

„Jednoho pána jsme před lety našli pro pojišťovnu na pozici pojistného matematika. Skvělý analytik, chytrý, tichý člověk. Měl nejen zkušenosti, ale i štěstí a do dvou let se stal generálním ředitelem. To bylo příjemné překvapení.“

Podobné příběhy se opakují. Ale zatímco někdo v nové firmě rozkvete, jiný zjistí, že mu nový svět nesedne. To je riziko. „Všechno neodhadnete. Nevíte, jak člověk funguje v krizi. Ale snažíte se, aby se potkal kandidát s firmou tak, že si sednou.“

Headhunter musí umět číst mezi řádky. Ptát se nejen na úspěchy, ale i na neúspěchy. A vědět, kdy nejde o náhodu.

„Někdy narazíte na někoho, kdo se umí skvěle prodat, perfektně se prezentuje, má odzbrojující úsměv a perfektní angličtinu. Ale když se podíváte do jeho minulosti, zjistíte, že všude vydržel dva roky a pak odešel. A vždycky měl dobrý důvod - to byl jen projekt, to se zrovna měnila firma, tohle nebyla jeho vina. Může to tak být. Ale když se to opakuje, zbystříte.“

Výběrové řízení na top pozice může trvat měsíce. Někdy i rok. „Čekáte, až si to sedne. Firma ještě jedná o organizačních změnách, kandidát dodělává projekt, ladí si to v hlavě. Někdy se čeká na ten správný moment.“ I to je součást práce headhunterky – pochopit načasování. U špičkových pozic se totiž nedělají rozhodnutí ze dne na den.

Občas do procesu namlouvání vstoupí situace, které nevymyslíte. Jako třeba když manažer, kterého právě přetahujete do nové firmy, odcestuje na dovolenou. „Odjel do Keni na tři týdny, chtěl si pořádně odpočinout. A tam mu krokodýl prokousl nohu. Skončil v nemocnici a nástup do nové práce musel odložit.“

Podobných historek má Tereza víc. Jiný kandidát si na poslední chvíli rozmyslel odchod z firmy, protože zjistil, že čekají s partnerkou druhé dítě a nechce riskovat. Další přijal nabídku, ale pak dostal od stávající firmy protiakci - vyšší plat, více volna, lepší podmínky. Vyjednávání začalo nanovo. „Jsou to někdy takové tanečky. Ale patří to k tomu.“

Do oboru personalistiky a headhuntingu vstoupila i umělá inteligence. Pomáhá hledat kandidáty, procházet jejich profily, psát hodnocení. Lidský kontakt ovšem nenahradí. „AI vám najde lidi s klíčovými slovy v životopise, se správným vzděláním a jazykovou výbavou. Ale neřekne vám spolehlivě, kdo je ten pravý. To pořád poznáte jen lidsky.“

Existuje chvíle, kdy lidé bývají častěji než jindy ochotní přemýšlet o změně práce? Ano – po dovolené. „Když se vzdálíte od každodenního stresu, přepne se vám to v hlavě. Vezmete si čas pro sebe a možná najednou zjistíte, že už se vám zpátky do starých kolejí nechce.“ Někdo podnikne kroky ke změně hned, jindy to zraje půl roku. Ale semínko změny je zaseto.

Jedním z hlavních lákadel, které se při lovu kandidátů uplatňuje, jsou – jak jinak – peníze. V případě špičkových pozic se částky pohybují vysoko.

„Často jde o šestimístné číslo měsíčně. Ale peníze nejsou všechno. Dnes se lidé ptají víc než dřív na to, co budou dělat. Na jakých projektech, co jim to dá, jak se posunou. Zároveň daleko více dbají na work life balance, na prostor nejen pracovat, ale mít volný čas – sám na sebe, na rodinu,“ uvádí situaci na pravou míru Tereza, pro jejíž tým je obvyklou odměnou za nalezení vhodného kandidáta trojnásobek jeho měsíční mzdy.

Do hry vstupuje i možnost pracovat na dálku, firemní kultura. „Covid změnil spoustu věcí. Dnes je běžné, že lidé chtějí hybridní model – část práce z domova, část z kanceláře. A firmy to často akceptují.“

Co se však mění pomalu, jsou předsudky firem vůči ženám v reprodukčním věku a lidem starším padesáti let.

„Firmy se pořád ptají: ,Co když tahle žena odejde na mateřskou? Co když tenhle člověk už je moc starý a nemá už dostatečný drajv?‘ Říkám jim na to: ,Odejít nebo selhat může kdokoli bez ohledu na pohlaví a věk.‘ A je to přirozené. Lidi nejsou roboti. Mají svoje životy, radosti i starosti. My se snažíme takovým situacím předcházet. Čím lépe prozkoumáte očekávání kandidátů i zaměstnavatele, tím větší je pravděpodobnost, že se nováčkovi bude v novém zaměstnání dobře dařit. I díky tomu odchodů řešíme naprosté minimum.“

Podle Terezy Černé je největší výhoda týmu jeho různorodost. Mladí, staří, muži, ženy. Každý přináší jiný úhel pohledu. A právě to je pro firmu hodnota.

A co je největší odměna pro headhunterku? „Když vám kandidát po pár měsících zavolá a řekne: ,Děkuju. Sedlo si to. Jsem tady šťastný.‘ To je ten moment, kdy si řeknu: ,Proto to dělám,‘.“