Tereza Švejdová: Tetování sbírám jako upomínky

Celý život jsem to trochu tušila. Mám bratra dvojče, takže pravděpodobnost byla vyšší. Hned jak jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, mi to začalo probleskovat hlavou. Ale krotila jsem to, říkala jsem si, ne, to určitě ne. Tušení mě však nezklamalo. Dozvěděla jsem se to hned na první kontrole.

Nemáme žádného jiného sourozence, takže to nemám s čím srovnat. Když jsme byli malí, byli jsme automaticky parťáci, hodně jsme si spolu hráli. Ale upřímně, nemáme nějaké mystické pouto. Myslím, že to víc funguje u jednovaječných dvojčat. My jsme normální sourozenci, jen jsme měli společný start.

Přesně tak, jsou to Blíženci a zároveň symbol pro dvojčata. To máme s bratrem Martinem stejné a je to moje úplně první tetování. Nechali jsme si ho udělat v sedmnácti. Byl to taktický tah. Chtěli jsme se nechat tetovat a věděli jsme, že když zahrajeme na sourozeneckou strunu, máma nám to podepíše. Bylo to vypočítavé, ale zafungovalo to!

Docela dost, ale většinou malých. Sbírám je jako upomínky. Každé připomíná něco konkrétního. Mám taky jednu divočinu na zádech, barevnou vážku. Z té jsem trochu nervózní, je na mě moc velká a divoká. To byla mladická nerozvážnost. Ale na place tetování není problém, maskérky ho umí perfektně zakrýt.

To je trochu přikrášlení reality. Byla jsem do něj zamilovaná, když nám bylo dvanáct, to ano, ale on si mě vůbec nepamatuje! Což je pochopitelné, byl spolužákem mé kamarádky a viděli jsme se jen párkrát. Pak jsme se potkali až v osmadvaceti.

Samozřejmě! Ale nevybavil si to. Znovu jsme se seznámili přes společné přátele a pak jsme spolu jeli do Berlína. Tam jsme se do sebe zamilovali. Takže ten příběh má šťastný konec, jen s dvacetiletou pauzou.

Nevzali mě. Pak jsem postupně začala inklinovat k divadlu. Ale láska k výtvarnu mi zůstává, ráda se věnuju keramice.

Je to můj únik. A teď je skvělé, že Alma (dcera, pozn. red.) je ve věku, kdy spolu můžeme tvořit. Moje máma má také uměleckou duši, ale věnuje se víc divadlu. Takže to máme v genech.

Věděla jsem, že tam patřím. Zklamání byla obrovská, ale jak mi tenkrát někdo řekl: To, že vás nevezmou, neznamená, že nejste dost dobrá. Roli tam hraje tolik faktorů! Ročník se bere jako skupina, která má fungovat. Nemusíte tam v danou chvíli pasovat. Je to i o osobní představě pedagoga. Byla jsem naštěstí tvrdohlavá a věřila, že to má smysl zkoušet znova. Mimochodem, myslím, že lidí, co se na DAMU dostanou napoprvé, je menšina.

Na DAMU mě bavila akrobacie, docela mi šla. Zároveň jsem si nevěřila natolik, abych mohla hrát v cizím jazyce. Berlín je moje milované město, takže cirkusová škola mi přišla jako ideální kombinace. Jenže jsem myslela, že jedu na pozemní akrobacii, a oni mi dali rozvrh plný závěsné akrobacie, závěsných hrazd. Říkala jsem jim, že jsem na nich nikdy necvičila. Odpověděli: „Tak se to tady naučíte.“

První měsíc a půl jsem jen budovala svaly, které v normálním životě nepoužíváte. Chodila jsem domů úplně vyřízená, udělala si večeři a padla do postele se svalovou horečkou. Ale nakonec to bylo fantastické. Dodnes mám některé dovednosti, i když po třech dětech a tolika letech bych je musela znovu vytrénovat.

Produkce nám zprostředkovala možnost podívat se na skutečné pornonatáčení, tak jsem toho využila. Ale film se odehrává v devadesátkách, což byla úplně jiná éra. Čas po revoluci, kdy bylo všechno možné, lidé se z té svobody trochu zbláznili. Natáčení bývalo pompézní, v honosných vilách plných blyštivých věcí. Současný pornoprůmysl je mnohem komornější. Studovala jsem filmy, ve kterých Andrea Absolonová, jejíž příběh film zachycuje, hrála. Hledala jsem si o ní články. Moje postava byla sice smyšlená, ale snažila jsem se ten svět pochopit.

Určitě. Elenu jsem měla ráda. S režisérkou Natálií Císařovskou jsme hodně řešily její životní pozadí. Má malou dceru, kterou vychovává v tom prostředí, což je kontroverzní. Je to samoživitelka, která potřebuje vydělávat. Netvrdím, že každá žena v pornoprůmyslu tam je z existenčních důvodů. Některé to může bavit, může to být jejich volba. Ale pro pochopení postavy jsem potřebovala najít lidský rozměr. I když některé situace ve filmu byly extrémní, skoro až odsouzeníhodné. Ale všichni jsme jenom lidi.

Potkali jsme se s manželem, když mi bylo sedmadvacet, Alma se narodila o dva roky později. Nepřišlo mi, že bych něco odkládala. Věděli jsme, že chceme děti. Plánovat mi přišlo nesmyslné. Nikdy nevíte, jestli to půjde hned, nebo to bude trvat roky. Stejné je to s prací. Jsem na volné noze, někdy je toho hodně, pak zase pauza. Odkládat něco tak důležitého, jako je mateřství, kvůli tomu, co může, ale nemusí přijít, mi připadalo absurdní.

Nejsem vyloženě přísná. Mám hranice, které by se měly dodržovat. Když se to nedaří, řekneme si to rázněji. Ale snažím se být respektující. Alma tvrdí, že jsem hrozně hodná a všechno jí dovolím. Možná je to mazání medu kolem pusy, ale jsem spíš benevolentnější. Josef je o něco přísnější, ale i on má měkké srdce.

Asi jsme každá jiná. Ne že by máma byla přísná, ale přistupujeme k tomu jinak. Generační posun je znát.

Ráda bych řekla čtením, ale na to teď nemám mozkovou kapacitu. Miluju naši terasu, kde sázím kytičky a hrabu se v hlíně. S dětmi je to vlastně taky relax. V létě tam máme bazének. Moje oáza klidu je keramika, tam chodím většinou sama, občas vezmu Almu. A vaření! To zbožňuju. V kuchyni si opravdu odpočinu.

Na začátku natáčení jsem si v hlavě stopla myšlenky na to, že to bude náročné. Když se na to zaměřím, začnu panikařit a propadat trudnomyslnosti, že jako máma nikdy nemám hotovo. Radši o tom nepřemýšlím. Je to lepší strategie. Jsem na všechny zúčastněné hrozně pyšná. Byli jsme stateční. Ti, co hlídali děti, produkce, která mi vycházela vstříc, i čtyřletá Alma, jež byla neuvěřitelně trpělivá. Snažili jsme se nikomu nic nekomplikovat a díky tomu nebylo natáčení traumatické. Což je při představě tří dětí na place zázrak.

Jakmile se řekne akce, přestanu na děti myslet. Dokážu to úplně vypnout. Když se vysloví stop, hned jsem v myšlenkách zpátky u nich. Mám v hlavě přepínač.

Naštěstí je neslyším! Jsou za rohem v karavanu. To byla moje důležitá podmínka.

Po první sérii jsme se s kostymérkami a maskérkami shodly, že bychom Kamilu mohly vizuálně posunout. Ve třetí řadě bylo potřeba kontinuitu zachovat, protože mezi druhou a třetí řadou uběhly v ději jen čtyři měsíce. Druhá řada se odehrává kolem Vánoc, třetí kolem Velikonoc. Kratší vlasy jsou s malými dětmi praktičtější. Když byla Alma malá, ocenila jsem to. Teď s dvojčaty dvojnásob.

Kamila rozhodně není klasická akční hrdinka. Ale musela jsem se naučit držet pistoli věrohodně. Ze začátku to bylo tragikomické. Vypadával mi zásobník, z rukou mi vyklouzávala pouta. Naštěstí máme skvělého policejního konzultanta, který na všechno dohlíží. Postupně jsem se to naučila aspoň předstírat. V seriálu mám dokonce pár scén, kdy sama zatýkám zločince. To byl adrenalin.

Teoreticky určitě! V praxi bych to radši nezkoušela, ale asi bych to zvládla.

Je krásné, že to zmiňujete! Není to přímo podle nich, ale když jsme vymýšleli kombinace jmen našich tří dětí, naskakovaly nám různé historické dvojice. Přemýšleli jsme i o jménu Ferdinand, které by ve spojení se Žofií evokovalo Ferdinanda d’Este a Žofii Chotkovou. To už jsme si říkali, že budeme vypadat jako úplní blázni. Takže Alma a Oskar není přímo schválně o téhle dvojici, ale jsme si té souvislosti vědomi a baví nás.

Chtěla bych si zahrát v pohádce! Na princeznu už to asi není, na královnu ještě ne, jsem někde mezi. A můj velký sen je zahrát si skutečnou historickou postavu. Třeba Milenu Jesenskou. Bavilo by mě to důkladně nastudovat, opravdu se do toho ponořit. Vystoupit ze svojí komfortní zóny a stát se někým úplně jiným.

Nic, což ve mně standardně vyvolává lehkou paniku. Na druhou stranu, tři měsíce jsem byla pryč, mám doma dvě roční miminka. Není kam spěchat. Čeká mě krásný čas, kdy budu především maminka. A pak uvidíme, co přinese život.

Neřekla bych, že se bojím. Momentálně se těším na aktivní odpočinek a pracovní volno. Věřím, že ve správný čas zase něco dalšího přijde a já už budu v klidu, protože máme vyzkoušeno, že to jde!