Jana Stryková: Na přátele musíte mít čas. To je největší problém dnešních vztahů

Přátelství může být určitě víc než láska, protože dobré přátelství může trvat celý život. Kdežto některá láska rychle vzplane, ale taky rychle shoří. Mám kamarády, kteří mi zůstali už od střední školy, takže s nimi mám delší vztah než se svým partnerem. Ale to samozřejmě neznamená, že láska je méně než přátelství. Je to jenom jiný druh vztahu, dejme tomu jiný druh lásky.

Podle mě je největší štěstí vzít si svého nejlepšího přítele! Pokud se vám to podaří, máte to dva v jednom.

Určitě mohou. I když k tomu třeba nedojde hned, ale postupně. Znám bývalé partnerské vztahy, které se dnes jeví jako přátelství. Těžko ale zvenčí soudit, jak to vlastně doopravdy funguje.

Se svými bývalými vycházím dobře, ale na druhou stranu se nevyhledáváme a ani bych neřekla, že jde o hluboké přátelství. Ale možné to podle mě je. Pokud člověk něco nezažije sám, neznamená to ještě, že nic takového neexistuje.

Řekla bych, že ano, protože sama mám takové kamarády. Samozřejmě ten vztah má úplně jinou dynamiku, ale takové přátelství vás dokáže obohatit zase z jiné strany. Pokud jde o mýty o přátelství, myslím, že ten největší je ale domněnka, že jeden člověk vám dá úplně všechno na světě. Takhle to přece vůbec není. S někým jdete ráda na kafe a s jiným zase na výlet. S někým máte společné koníčky a s jiným stejně staré děti.

Kamarádství se ale především musí pěstovat, na přátele musíte mít čas. A to je asi největší problém dnešních vztahů. Žijeme v uspěchané době a málokdo může jen tak zajít s někým na kafe. A čím je člověk starší, tím víc se uzavírá do své rodiny a práce.

Určitě mi to taky trvá déle než mnohým dalším. V dospělosti už nemáme tolik možností někoho poznat. Přátelé, se kterými se znáte dobře už od mládí, jsou proto vzácní. Taková kamarádství jsou pro mě vlastně nejcennější.

Lidé, které potkáme později, ale samozřejmě nejsou horší! Jen už bohužel nemáme nejen tolik času, ale ani natolik otevřená srdce a mysl, abychom druhého člověka nechali vstoupit do svého života. V pozdějším věku za sebou máme už i nějaké špatné zkušenosti nebo i předsudky a neotevíráme se tak snadno.

Taky, ale když s někým chcete najít shody, najdete je. A pokud chcete najít neshody, objevíte samozřejmě neshody. Já se vždycky snažím hledat a vidět spíš shody.

Myslím, že obojího mezi sebou můžeme všichni najít podobné množství, jenže mnohdy to nevidíme, protože se pohybujeme ve svých sociálních bublinách. Potom můžeme i propadnout pocitu, že jiná sociální bublina se od nás hodně liší a třeba je i divná.

Měla jsem to štěstí, že jsem se dvěma kamarádkami chodila na základku i na střední školu, takže ano, zůstaly mi kamarádky z dětství. Bohužel se vídáme tak jednou do roka.

Víc času nemáme, což mě samozřejmě mrzí, ale jsou to pro mě velice osvěžující vztahy. Obě žijí v úplně jiném prostředí a to člověka samozřejmě obohacuje a poskytuje mu to i životní nadhled.

Ano. To u přátel, které člověk získá v dospělosti, k takovým situacím nedochází tak často.

Moje babička i můj děda byli učitelé. Podvědomě jsem k tomu tedy měla vždycky blízko. Podle mě je to nádherné povolání, přestože si z něj spousta lidí dělá legraci. Třeba jen proto, že kdysi dávno nesnášeli svoje učitele. Já jsem na ně ale měla štěstí, jak na základce, tak na střední, a měla jsem je opravdu ráda.

Učitelství je psychicky náročná profese a nedá se v ní vydělat spousta peněz, ale je to důležitá práce, užitečná a za ten dobrý pocit určitě stojí. K tomu je i obohacující. Jestliže je člověk celý život mezi mladými lidmi, zůstává svým způsobem také mladý.

Ne, to ani ne. Já jsem hlavně v tomto směru asi hodně opožděná. Někteří lidi vědí, co chtějí dělat, už v pěti letech, jiní v osmnácti. Jenže já jsem až do třiceti spíš tápala a rozkoukávala se. Občas mě napadalo, že bych měla dělat něco normálnějšího než hrát. Herectví mi dlouho připadalo spíš jako koníček. Možná i proto, že nejsem z herecké rodiny.

Ne, hrála jsem amatérské divadlo a ohromně mě to bavilo, a tak jsem si to po maturitě chtěla zkusit i profesionálně a šla jsem na DAMU. Pravda je, že jsem si tím taky chtěla prodloužit mládí. Rozhodně jsem to tehdy nebrala tak, že herectví mě bude provázet celý život a že je to pro mě jediná cesta, jak ho prožít.

V divadle mě viděl jen jednou, už před lety, to se od té doby nezměnilo. Divadlo ho vůbec nezajímá. Kdykoli jsem mu nabídla, že bychom spolu mohli jít na nějaké představení, neměl zájem. Myslím, že na divadlo byl jako malý vnitřně naštvaný, protože mu bralo maminku, ale teď to navíc vypadá, že je úplně jinak orientovaný, techničtěji. Já jsem v dětství ráda četla, milovala jsem příběhy, ale pro něj to moc atraktivní není. Zajímají ho spíš komiksy. Je mu ale teprve jedenáct let, takže se to ještě může všechno změnit…

Tak to vůbec, nechce. Zdá se, že je opravdu naprosto jinak založený. Z filmů má nejradši animované. Jsou to samozřejmě jiné filmy, než na kterých jsem vyrostla já.

O tom uvažujeme každý rok, protože zůstávat v Krkonoších je pro nás vlastně ohromně nepraktické, ale pořád nejsme schopni se vrátit.

Přitom já mám Prahu moc ráda, žila jsem v ní od dvanácti let, a můj partner je dokonce rodilý Pražák, ani on nedá na Prahu dopustit. Máme v ní rodiny i další kontakty, pojí se nám s ní úžasné zážitky, ale na druhou stranu, v horách je zase úžasný klid!

Je to tak, v Krkonoších se mi nabírá energie úplně jinak než v Praze. Myslím si, že město si nejvíc užívají mladí. A je to tak v pořádku, v mládí chcete chodit ven, potkávat se s přáteli a prostě žít společenský život… Jenže pro mě jsou už k nezaplacení klidné večery u krbu. Mám lidi hodně ráda, ale protože pracovně se s nimi stýkám poměrně dost, už pro mě pak větší společnost není způsob relaxace.

S hereckou profesí se pojí neuvěřitelně nepravidelný život, což člověka v mládí ohromně baví. Každý den děláte něco jiného, máte možnost kombinovat různé závazky, takže je to i trochu dobrodružné.

Jenže jakmile přijde rodina a přibývají vám roky, je ta nepravidelnost najednou docela náročná a občas únavná. Ale já naštěstí teď žiju dva různé životy, jeden pracovní, zběsilý v Praze a druhý klidný a pro spoustu lidí asi nudný v Krkonoších. Samozřejmě jsme se díky synovi seznámili s nějakými rodinami, což je báječné, že tam člověk není úplně sám, ale jinak žijeme na samotě u lesa.

Naopak, ten je v Krkonoších od první chvíle ohromně spokojený, ostatně kvůli němu jsme sem i šli, ale pravda je, že se ještě nedostal do věku, kdy je ten sociální život mimořádně zajímavý.

V horách to opravdu milujeme a ty náročné přesuny mi za to pořád stojí. Občas v Praze přespím do druhého dne jako dnes, obvykle ale dojíždím denně. Zatím na to ještě mám energii. Dá-li bůh, třeba k nám do hor někdy konečně povede dálnice.

Vlastně ano, čeká mě pokračování seriálu Pod hladinou, který byl už roztočený.

Určitě! Jak hodně řídím, poslouchám nejen audioknihy, ale i různé podcasty. Já vlastně pořád něco poslouchám, a protože u hudby mám tendenci usínat, potřebuju do auta právě mluvené slovo. Vždycky mě hodně zajímala historie, knížky i filmy, a tak mě baví i historické podcasty, hodně jsem si oblíbila třeba Přepište dějiny.

Takže když jsem dostala příležitost dělat s Jardou Pleslem a Jirkou Vyorálkem pro Český rozhlas cyklus Toulky první republikou, byl to pro mě vlastně dárek. My máme pořád tendenci si tohle období idealizovat, někdy si i myslíme, že lidi byli tehdy krásnější, ctnostnější a čestnější, jenže oni byli úplně stejní jako my dnes.

Právě jsem dotočila s režisérkou Martinou Krátkou román Divé ženy od Emilie Hart a těším se na další knížku od Agathy Christie. Tuhle práci mám moc ráda, na jedné straně je osamocená, ale tím je mnohem intimnější… Pro mě je to vlastně skoro relax.

Před deseti lety jsem byla zvyklá zkoušet i dvě věci najednou a divadlem jsem žila, absolutně. Měla jsem pocit, že v něm vlastně bydlím. S mateřstvím to šlo samozřejmě stranou.

Zásadní změna pro mě byla, že jsem odešla z angažmá v Národním divadle. Tím pádem na volné noze můžu mít představení samozřejmě méně než dřív a můžu se víc věnovat synovi. To je pro mě hodně důležité, nepropásnout jeho nejdůležitější roky. Za chvíli vyletí z hnízda. I tak si samozřejmě vyčítám, že s ním nejsem dost často.

Jen dočasně, divadlo by mi chybělo.

Ideální je být v angažmá s lidmi, se kterými chcete pracovat úplně ve všech ohledech, spolu tvoříte divadlo a v souboru jste vlastně skoro jako v rodině. Takových angažmá je tu ale čím dál méně. Pouze divadlem se uživit nedá, to je ostatně už dost známá věc, herci proto mají závazky i jinde. Tím pádem ale už není práce souborů tak koncentrovaná, jako bývala dřív. Dnešní soubory jsou tedy rozvolněnější, už spolu nejsou tak sžité. Přináší to samozřejmě i nějaká pozitiva, jenže taky spoustu negativ. Protože jsem spíš konzervativnější, ráda dělám hlavně s lidmi, které dobře znám.

V létě budu zase hrát ve Studiu Dva na letní scéně představení Pitevna, které už jsem loni nazkoušela, a pak si dám opravdové prázdniny. Se sestrou a jejími dětmi se chystáme k moři a snad nám vyjde nějaká dovolená i s mojí drahou polovičkou. A příští sezonu začnu zkoušet ve Švandově divadle. Na všechno se už moc těším.