Hlavní obsah

Zuzana Částková: Ostravsko má v sobě zvláštní upřímnost, jistou syrovost, která se mnou rezonuje

13:19
13:19

Poslechněte si tento článek

Před dvěma lety zaujala v mezinárodně oceněném krátkém snímku Electra režisérky Darii Kashcheevy, pro který si oholila hlavu. V novém filmu Kde končí láska hraje ženu zapletenou do milostného trojúhelníku, jež souhlasí s náhradním mateřstvím. „Každá role je pro mě svým způsobem transformací,“ přiznává třicetiletá herečka, která vzpomíná také na svou cestu od medicíny k herectví a na hledání otcovského vzoru v partnerech.

Foto: Petr Horník, Novinky

Herečka Zuzana Částková

Článek

Vaše Gábina v novém filmu Kde končí láska není zrovna typickou romantickou hrdinkou. Jak jste se sžila s postavou, která se nechá zatáhnout do milostného trojúhelníku, a dokonce souhlasí s náhradním mateřstvím?

S režisérem Milanem Cieslarem jsme nejvíc řešili to, že ona vlastně úplně neví, do čeho jde. Zkoumala jsem její skutečné motivace, jestli do toho vstupuje dobrovolně, nebo ne. Zajímaly mě její hranice, protože pro mě to byla postava, která neuměla říct ne. V průběhu příběhu se to ale mění, hlavně na konci přichází velký zvrat. Znám to, v životě někdy narážíme na stejný vzorec opakovaně, až nám dojde, že se musí něco uvnitř změnit.

Film se hodně točí kolem osobních hranic. Jak je máte nastavené vy?

Pro mě je to velké téma. Jsem člověk, který hranice příliš nemá nebo je má posunuté dál než většina lidí. Má to své výhody i nevýhody a je to něco, s čím stále pracuji.

Může být výhodou mít hranice posunuté dál než ostatní?

Ano. Člověk je otevřenější novým zkušenostem, pouští se do věcí s větší odvahou. Někdy i nepříjemná zkušenost může být přínosná. Vnímám ji jako součást života. Události, i ty nepříjemné, prostě přicházejí a my se s nimi vyrovnáváme.

Polyamorie je dnes módní téma. Dokážete si představit sama sebe ve vztahu s více partnery?

Vím, že pro mě osobně to není cesta. Ale respektuji, že co nefunguje mně, může vyhovovat jiným. Nechci to generalizovat ani soudit. Vyrůstala jsem s ideálem svých rodičů, ti jsou celý život spolu a mají krásný vztah. Je to tradiční model, který vnímám jako vzor, přestože žádný vztah není ideální ani jednoduchý. Občas přemýšlím, zda jsem schopná podobný vztah vytvořit, nebo jestli to tak vlastně chci.

Nemyslíte, že v polyamorních vztazích musí žárlivost fungovat úplně jinak?

Určitě může být přítomná. V našem filmu je žárlivost významným prvkem. Moje Gábina je docela žárlivá postava. Každý ale tyto emoce projevuje jinak. Někdo dramaticky, někdo tichým trápením, i různé formy manipulace jsou běžné.

A jak jste na tom se žárlivostí vy?

V mladším věku jsem žárlila intenzivněji. Postupně jsem to v sobě přenastavila, myslím, že žárlivost souvisí také se sebevědomím. Nemohu říct, že nežárlím vůbec, ale snad už zdravější formou. Mírná žárlivost může být v pořádku, ale když překročí určitou mez, stává se toxickou. Říká se, že jako Štír mám k žárlivosti blízko, ale myslím, že jsem tuto stránku své povahy zpracovala.

Foto: Bontonfilm

V roli Gábiny, ženy zatažené do komplikovaného milostného trojúhelníku ve filmu Kde končí láska. „Ona úplně neví, do čeho jde,“ popisuje herečka svou postavu.

Náhradní mateřství vyvolává etické otázky, jako jsou práva dítěte nebo pouto k biologické matce. Vidíte v tom nějakou hraniční čáru, kterou bychom neměli překročit?

Zajímala jsem se o to, jak to dělají v zahraničí, například v Americe, kde je to poměrně rozšířené. Na jednu stranu může náhradní mateřství představovat alternativu při řešení neplodnosti. Pokud jsou skutečně precizně ošetřeny všechny aspekty, jako je ochrana dítěte, práva náhradní matky i budoucích rodičů, může to fungovat. Osobně bych do takového uspořádání nevstoupila. Psychicky i emočně by to pro mě bylo neúnosné.

Takže si nedokážete představit sebe v jedné z těch rolí? Buď jako náhradní matku, nebo naopak ženu, která takovou službu využije?

Jako náhradní matka bych rozhodně fungovat nemohla. A co se týče opačné role, upřímně doufám, že mateřství zažiju přirozenou cestou, až přijde správný čas. Což vidím spíše ve vzdálenější budoucnosti.

Mateřství tedy zatím odkládáte?

Momentálně ano. Mám k dětem velmi vřelý vztah, během pandemie jsem je i hlídala a ráda s nimi trávím čas. Zatím ale v roli tety nebo chůvy, ne jako matka.

Vyrůstala jste ve Frýdku-Místku. Co si z tohoto regionu nesete do života?

Ten region mě ovlivnil zásadně. Ostravsko má v sobě zvláštní upřímnost, opravdovost, jistou syrovost, která se mnou rezonuje. V umění mě přitahuje právě tato autenticita, včetně nedokonalostí. Přílišná uhlazenost může být až nudná. Lidé tam komunikují přímo, rychle, otevřeně. Možná to tak vnímám právě proto, že odtud pocházím. Dětství jsem měla šťastné, v harmonickém rodinném prostředí. Patřila jsem ještě ke generaci, která trávila čas venku, na kole, s kamarády až do večera.

Pro animační části jsme využívali speciální zařízení, kterému jsme říkali mučicí židle.

Byla profese herečky vždy vaším snem, nebo jste k tomu došla oklikou?

Myslím, že jsem k herectví tíhla vždy, jen jsem to neuměla pojmenovat. Původně jsem směřovala k medicíně, ale naštěstí to nevyšlo. Chtěla jsem pomáhat lidem, což skrze umění vlastně také lze. Když se divák dokáže s příběhem propojit, může zažít svou vlastní katarzi.

Už v dětství jsem se sestrou vytvářela různá představení. Na základní škole jsem organizovala besídky a různá vystoupení, dokonce jsem v naší verzi Sněhurky obsadila do hlavní role kluka. Na gymnáziu jsem se věnovala sportu, basketu, atletice.

Měla jsem hodně energie a oba rodiče byli basketbalisté, takže sport byl pro mě přirozenou volbou.

K herectví jsem se dostala až v Praze. Oficiálně jsem byla v přípravném ročníku na medicínu, ale začala jsem navštěvovat kurzy pantomimy, improvizace a dramatické kroužky. Postupně mě to zcela pohltilo a nakonec jsem uspěla u přijímacích zkoušek na herectví.

Foto: Miyu Distribution

Při natáčení mezinárodně oceněného snímku Electra musela herečka zvládnout náročné animační sekvence.

Jak rodiče přijali, že místo slibné lékařské kariéry budou mít doma herečku?

Zpočátku jsem jim to tajila, protože jsem tušila negativní reakci. Až ve druhém ročníku jsem je pozvala na naše závěrečné klauzury. Přišli, a po představení jen suše konstatovali: „No dobrý, tak si to tedy dělej.“ Dlouho o mém studiu nevěděli. Trvalo jim, než se s tím smířili, ale teď mi strašně fandí.

Krátkometrážní film Electra znamenal v roce 2023 velký průlom ve vaší kariéře. Je ověnčen řadou mezinárodních ocenění. Jak jste se vlastně dostala k režisérce Darie Kashcheevě?

Dariu jsem znala jen z médií, věděla jsem, že je vycházející hvězdou. První kolo castingu probíhalo v době covidu, takže jsem natočila pět různých videí. Monolog, osobní zpověď a další zadané úkoly.

Prostě jsem vzala telefon a autenticky to natočila. Zřejmě tato přirozenost zaujala, protože jsem postoupila do druhého kola. Osobní casting s Dariou trval asi hodinu a půl. Zkoušela se mnou různé varianty, monolog jsme procházely i v angličtině. Byl to skvělý tvůrčí zážitek, i kdybych roli nezískala.

Co spojuje antickou hrdinku Elektru s moderní mladou ženou?

Antické příběhy mají nadčasovou platnost. V původním příběhu Elektře zabijí otce, ke kterému měla velmi silné pouto. Antická Elektra byla jednou z inspirací. V našem příběhu otec Elektru opustí, ale ona si jej idealizuje. Daria tento vztah interpretuje jako určitou fixaci, takzvaný Elektřin komplex. Elektra v našem pojetí hledá otcovskou figuru v každém muži, vyhledává ji prostřednictvím sexuality.

Matka není pro Elektru vzorem a už vůbec ne někým, na koho by se mohla obrátit. Zároveň hledá vlastní identitu, své pravé já.

Inspirovali jsme se odbornou literaturou o Elektřině komplexu v současném kontextu. Dnešní mladé ženy často řeší svůj vztah k otci, různá traumata, vlastní sexualitu, vztah k tělu. Tato témata jsou pro současné dívky velmi důležitá. Troufám si říct, že každá v sobě máme kousek Elektry.

Pro roli jste si musela oholit hlavu, což by možná někdo odmítl. Jak se taková radikální vizuální proměna prožívá?

Byla to skvělá a intenzivní zkušenost. Samozřejmě jsem měla obavy, jak budu vypadat, ale nakonec to byla transformativní zkušenost. Náročná, ale obohacující. Pro mě to znamenalo víc než fyzickou změnu, byla to proměna vnitřní. Během dorůstání vlasů jsem si vyzkoušela množství různých stylů. Hledala jsem svou novou identitu.

Byl to zvláštní pocit, určitá obnaženost. Ne však v negativním smyslu, spíše jako nová svoboda. Stala jsem se citlivější k sobě i okolí. Více jsem reflektovala svůj vnitřní svět. Tato zkušenost mi změnila pohled na mnoho věcí, na vztahy, sebepojetí, na energii, kterou vyzařuji. Vystoupila jsem z určité škatulky. Předtím jsem byla typická blondýnka s dlouhými vlasy, což bylo sice hezké, ale svým způsobem omezující.

Vztah s tátou máme hluboký, ale zdravý. Jsem trochu tatínkova holčička.

Electra je částečně animovaný film. Jak probíhalo v tomto netypické natáčení?

Pro animační části jsme využívali speciální zařízení, kterému jsme říkali mučicí židle. Byl to systém podušek a fixačních pásek, které mě držely v přesné pozici. Musela jsem se naučit omezit pohyb na absolutní minimum, někdy i kontrolovat dech, protože i dech je vlastně pohyb. I minimální pohyb byl přesně choreografovaný. Pomáhali mi animátoři.

Foto: Petr Florián

Už od dětství organizovala besídky a různá představení, nyní hraje pro děti ve Velké divadelní pohádce.

V těchto pozicích jsem často musela setrvat extrémně dlouho, přičemž bylo nutné udržet nejen fyzickou strnulost, ale i konzistentní výraz a emoce. Byla jsem v podstatě živou loutkou.

Nejnáročnější byla scéna v tunelu, kde mě posadili na speciální mechanismus. Každý pohyb byl nacvičený podle přesného rytmu, dokonce za použití metronomu. Daria dávala impulzy, na které jsem reagovala předepsaným pohybem, pak následoval další záběr. Bylo nezbytné reagovat na jednotlivé pokyny a současně udržet natrénovanou choreografii. Noční natáčení vyžadovalo perfektní souhru všech složek štábu.

Tušila jste, že film bude mít tak velký ohlas, nebo vás ten úspěch překvapil?

Já jsem nad tím asi takhle nepřemýšlela. Částečně se to asi očekávalo, protože Daria už měla úspěch s předchozí tvorbou. Na festivalech jsme zažívali opravdu krásné ohlasy, lidé nás vyhledávali, aby osobně poděkovali. Film obsahuje kontroverzní sexuální scénu, kterou někteří interpretovali jako zneužívání ze strany otce, což není správné čtení. Je to přesně naopak, Elektra má k otcovské figuře nepřiměřený sexuální pud. Zároveň postava často uniká do fantazijního světa, což rozostřuje hranici mezi realitou a představami.

Říká se, že ženy si vybírají partnery podle podobnosti s otcem. Platí to i u vás?

Musím přiznat, že ano. Traduje se, že si vybíráme buď úplný protiklad, nebo naopak podobný typ. Pozorovala jsem, že můj otec jako Beran má určité charakteristické rysy: smysl pro humor, inteligenci. A právě tyto vlastnosti u partnerů vyhledávám. Kuriózně se můj současný partner narodil ve stejný den jako otec, jen v jiném roce. Předchozí partner byl také Beran, stejně jako ten před ním. Každý je samozřejmě jedinečný, ale často si uvědomuji překvapivé podobnosti a říkám si: To je zvláštní, v tomhle mi připomíná tátu.

Jaký máte s otcem vztah?

Mám s otcem velmi dobrý, zdravý vztah. Rozhodně ne takový jako postavy, které ztvárňuji. Táta byl vždy přítomný v mém životě. Vzpomínám si, že v dětství ho jako vzor vnímaly i mé kamarádky, které otce neměly. Je to solidní, důvěryhodný muž. Jsem typická dcera, která o svém otci mluví s láskou a obdivem, ale rozhodně to není patologická fixace jako u Elektry. Náš vztah je hluboký, ale zdravý. Jsem trochu tatínkova holčička.

Patřila jsem ještě ke generaci, která trávila čas venku, na kole, s kamarády až do večera.

Na festivalu v Cannes jste byla poprvé. Jak na vás zapůsobilo prostředí nejprestižnějšího filmového festivalu?

Cannes byl můj první filmový festival vůbec, a hned takového kalibru. První den byl příjemný, příjezd, ubytování. Druhý den už nás pohltil festivalový vír. Projekce, seznamování, společenský program. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem si koupila cigarety, ačkoli normálně nekouřím, a vykouřila celou krabičku, abych to rozdýchala.

Foto: Petr Horník

„Jsem člověk, který hranice příliš nemá nebo je má posunuté dál než většina lidí. Má to své výhody i nevýhody,“ tvrdí.

Filmové festivaly jsou úžasnou oslavou kinematografie. Mají ale i stinnou stránku. Pohybuje se tam mnoho lidí, kteří se potřebují zviditelnit. Jako mladá herečka nemáte tušení, o koho jde, ale hrajete tu společenskou hru, a později zjistíte, že to byl někdo bezvýznamný.

Intimní scény jsou dnes součástí mnoha filmů. Kde máte své hranice v této oblasti?

Nemám s nimi zatím rozsáhlé zkušenosti. Jsem sice otevřená novým výzvám, ale v této oblasti potřebuji přesně vědět, do čeho jdu. Je pro mě klíčové, abychom o takových scénách otevřeně komunikovali předem a ujasnili si všechny detaily. Pokud rozumím kontextu, scéna má smysl pro příběh i postavu, jsem ochotná do toho jít. Mám ale za to, že intimita a nahota nejsou nutně propojené. Nemusí být vždy zobrazovány současně.

Koordinátoři intimity jsou nový trend ve filmovém průmyslu. Je to podle vás krok správným směrem?

Jednoznačně to podporuji. Jejich přítomnost šetří čas režisérovi i celému štábu a vytváří bezpečnější prostředí pro herce. Samozřejmě existují scény, které jsou ze své podstaty znepokojivé, například znásilnění.

Tam se herec nikdy nemůže cítit zcela komfortně. Ale koordinátoři pomáhají vytvořit konstruktivní atmosféru a optimalizovat celý proces. Je to sice otázka rozpočtu, ale považuji jejich zapojení za přínosné.

Vaše dosavadní role mají jedno společné, jsou hluboké a umožňují vnitřní proměnu. Je to typ postav, který vás přitahuje?

Přesně tak. Nesmírně si vážím těchto příležitostí. V každé postavě hledám vývojovou linku, v herecké terminologii se tomu říká oblouk. Pro mě je to esenciální proces vnitřní transformace.

Výběr článků

Načítám