Tereza Mašková: Bez růžové se necítím úplně ve své kůži. Dává mi sebevědomí

Až druhý den. Hala O2 universa je obrovská. Přiznám se, že celý koncert jsem si začala užívat a vnímat, co se kolem mě děje, až při posledních třech písničkách, kdy už jsem si řekla: „Kašlu na to, chci si to užít.“

Dojem z toho, že se to stalo a že na mě přišlo přes čtyři tisíce lidí, mi docházel až několik dní po koncertě, kdy jsme se s manželem dívali na videa a byli jsme šťastní, že se to povedlo a lidem se to líbilo.

Rozhodně ano. Má to ještě nějaký čas, to si dobře uvědomuji, ale je to cíl, za kterým chci jít a pracovat na něm. Přiznám se, že když jsem několik dní potom viděla, jak s těmi flitry za mnou svítí „Směr O2 arena“, trochu jsem se rozklepala. Co jsme to udělali? říkali jsme si s manželem. Ale je to krásný pocit, mít vizi, za kterou chci jít.

Lucerna a O2 universum se moc nedají srovnávat. Laťka je teď mnohem výš. Lucerna byl úplně první koncert, který jsem kdy měla pro tisíce lidí, už to pro mě byl husarský kousek. Tehdy jsem se ptala, jestli budu moci jít ještě dál. Každý ten prostor, ať je to Lucerna, nebo O2 universum, má svoje kouzlo. V Lucerně to bylo mnohem intimnější, jsem blíž lidem. Jsem strašně ráda, že jsem si Lucernu mohla zažít třikrát. O2 universum bylo jedenkrát a to mě mrzí, protože jsem si ho nestihla užít.

Řekla bych, že momentálně vyhrává ta, která chce být v klidu. Na chvíli mít pokoj od okolního světa. Ono to zní autisticky, ale někdy opravdu chci být jen se svými myšlenkami. Potřebuju se zavřít v bytě, být sama a všechny od sebe odehnat. Celkově to je ale tak padesát na padesát, protože mám taky potřebu, aby mě lidi vnímali, že mám na věci svůj názor, že si uvědomuji, v čem jsou mé silné a slabé stránky. Jsem ráda ve shonu, presu, tlaku. Ale když takhle funguji měsíc, dva, chci, aby mě chvíli všichni nechali být.

Všechno. Ne těžko říkám i svým přátelům. Když vím, že toho mám v daný týden doopravdy moc a pomalu nevím, kdy se najím nebo kdy půjdu spát, i tak se snažím jít druhým naproti. Místo toho, abych řekla „Nezlob se, teď nemůžu“, tak se vždycky snažím nějak vyhovět.

Stejně tak s pracovními nabídkami. Když mi něco úplně nevyhovuje nebo se mi to nezdá, ale ten dotyčný je můj známý a mám ho ráda, je pro mě těžké odmítnout. Přitom kdyby stačilo říct ne, bylo by to jednodušší. To se musím naučit. Ale svému manželovi říct ne dokážu.

To rozhodně. Sama vím, že když mi nějaká informace nebo nabídka přiletí, hned vím, jestli je to správná cesta, nebo ne. Vnímám svůj vnitřní hlas, jenom někdy bych ho potřebovala ještě víc slyšet, aby mi dal tu odvahu říct ne.

Ano. Ta píseň je o tom, co dost prožívám, řekla bych, celý život. Je to o tom, že se někdy ocitneme mezi lidmi, kteří nám nedělají dobře, potápějí nás. Stahují nás dolů. Nebo si to můžeme dělat my sami.

Znám to. Mohu to přirovnat k mojí nemoci, kterou stále řeším, a to je porucha příjmu potravy. Vnímám ji jako svou síť, do které se sama chytám. Stále říkám, že řešit to, jak vypadám, mi přijde absurdní. Ale zároveň není, protože je to nemoc. Jsou to pro mě sítě, ze kterých se snažím pořád dostat ven.

Popravdě řečeno, vždycky jsem měla sen si to vyzkoušet. Postavit se na špičky a aspoň jednou se otočit. Na konzervatoři jsem měla šest let klasický tanec, ale bavíme se čistě o základech, žádný balet jsme neměli. Vždycky se mi to hrozně líbilo.

Přišla jsem za choreografkou Aničkou Šitnerovou a zeptala jsem se: „Aničko, myslíš si, že jsem schopná za dva měsíce se na těch baletních špičkách aspoň udržet?“ Ona je stejný blázen jako já, takže odpověděla, že jo.

První týden zkoušení jsem uvažovala, jestli jsem to nepřepískla, že tohle nemůžu zvládnout, protože bolest byla neuvěřitelná.

A co si budeme říkat, jsem na balet stará a vůbec se nemůžu srovnávat s někým, kdo se mu věnuje celý život. Je to doopravdy dřina. Týden jsem trénovala u kuchyňské linky a zkoušela se stavět na špičky. Postupně si nohy zvykly a tu bolest přestaly vnímat. Jsem hrozně šťastná, že se mi podařilo vydržet to a něco odtančit.

Jediné, co mě mrzí, je, že během natáčení videoklipu byla tak obrovská zima, že jsem vydržela na baletních špičkách tři hodiny a potom už to nešlo. Nohy byly tak zmrzlé, že se mi nepodařilo předvést ještě jeden prvek, který jsem chtěla. Ale co už.

Zmatená bylo doopravdy moje první album hned po SuperStar a po Tvoje tvář má známý hlas. Všechno šlo hrozně rychle. Pokud se nepletu, Zmatená vznikala, když byl covid. Celé se to potom nějak zastavilo, i ta tvorba, a já jsem potkávala lidi, kteří říkali: „Měla bys dělat tohle, měla bys dělat tamto, jsi popová zpěvačka.“

Sama jsem nevěděla, co mám dělat, a hrozně jsem se bála, že se na mě zapomene. Bylo po SuperStar a už se chystal další ročník. Co teď? Celé to pro mě bylo zrychlené a zpětně vnímám, že jsem si měla dát víc času poznat, co ode mě budou lidi chtít. Co mě baví, v čem se cítím dobře a co je uvěřitelné jak pro mě, tak pro lidi.

Přesně tak.

Jsem hrozně ráda, že do toho Marek šel, přestože chápu, že to pro něho bylo trošičku nekomfortní. Sám říká, že není zpěvák, ale herec, a je to pro něho úplně jiná role. Respektive žádná role, protože tam je sám za sebe. Když byl v O2 universu, viděla jsem, že si to užívá. Říkala jsem mu, že je škoda, že se nechce věnovat zpěvu. Byl by v něm dobrý. Zpětně to vnímám jako velice dobrou spolupráci a jsem opravdu šťastná, že vyšla.

Nejsem člověk, který by moc sdílel své soukromí, nejsem ten typ instagramového člověka, který by neustále sdílel, co se mu v životě děje. Spíš mám problém vůbec tam někdy něco dát. Řekla bych, že jsem byla už tak zoufalá a v dost špatném stavu, že jsem o tom začala mluvit.

Moji věrní fanoušci si všímali, že jsem extrémně zhubla během tří měsíců, ženy se ptaly, jak se mi to povedlo. Tvrdila jsem, že jím šestkrát denně a všechno je v pohodě. A pak už mě nebavilo lhát. Chtěla jsem dát najevo, co se mi vlastně děje. Svou roli hrálo i uvědomění, že to nezvládnu sama. Dlouho jsem měla pocit, že to mám pod kontrolou. Ale neměla jsem. Tělo bylo oslabené a začalo reagovat tak, že jsem se začínala bát, jak můžu dopadnout.

Když jsem byla malá, tak ten, kdo chodil k psychologovi nebo na terapie, byl za blázna. Dnes víme, že na tom nic není. Naopak si myslím, že každý by měl mít svého terapeuta. Chtěla jsem podpořit i tu spoustu dívek, které se s tímto problémem také potýkají.

Pořád je tam nějaké potenciální nebezpečí. Že se budu celý život hlídat, je jasné. Vím, že sama sebe neošidím, jsou věci, po kterých mi fakt není dobře. Pořád cvičím, pořád běhám. Ale když si večer dám brambůrky nebo čokoládu, nehroutím se. Vím, že na druhý den půjdu běhat. Řekla bych, že je to pořád takový střet toho, co můžu a co bych chtěla, ale rozhodně už jsem na tom líp než před dvěma lety.

Tohle jsem tam měla právě před těmi dvěma lety, kdy jsem věděla, že už je zle, a potřebovala jsem vidět, co všechno se může stát. Řekla bych, že to pomohlo. Když jsem koukala na to, jak nechci dopadnout, dávalo mi to impulzy, že takhle fakt nemůžu fungovat. Že musím jít dopředu a ne pořád řešit, jestli se najím, nebo ne. Je velmi těžké dostat to z hlavy, ale tohle mi pomohlo.

Myslím si, že rozhodně. Lépe přijít nemohla. Bavili jsme se o tom několikrát s Oliverem a oba to vnímáme stejně. Za tu dobu jsme se mnoho věcí o sobě naučili a myslím, že se to teď celé hezky spojilo. Jsme jako pár silnější. Svatbu jsme si moc užili. I když mě Oliver umí i vytočit, třeba tím, jaký je bordelář, to jsou ale prkotiny. Myslím si, že všechno je tak, jak má být.

Už druhým rokem jsme zpět v Praze, předtím jsme byli nějakou dobu v Bratislavě. Co se týče jazyka, řeknu popravdě, že jsme oba docela domotaní. Mně naskakují slovenská slovíčka, on zase mluví česky, takže jsme takový mišmaš. Snažím se na to dávat pozor, ať nezním divně, ale někdy mě nenapadne české slovíčko, jen slovenské. On to má úplně stejně, takže přepínáme oba dva.

Ze začátku jsme si mysleli, že si práci nebudeme brát domů. Ale pak jsme pochopili, že to úplně nejde. Práce vždy vstoupí i do osobního, partnerského života. Takže jsme se během let naučili, jak věci řešit, jak k nim přistupovat, a to se vzájemným respektem a velmi citlivě, protože pořád je to křehké.

Řekla bych, že se nám to daří zvládat. Jasně, taky se poštěkáme, pošleme se někam a pak se zase udobříme. Jako všichni ostatní.

Ze sestry mám hroznou radost. Vždycky si přála být mladou maminkou, mít brzo rodinu a to se jí splnilo. Mám radost, že jsou obě zdravé, že malá roste tak, jak má, a je úplně rozkošná.

Vnímám, že nějak ano, ale myslím si, že je to dost citlivé téma k rozebírání. Samozřejmě chceme rodinu, necháváme to teď volně. Když se tak stane, budeme rádi, ale nějak na to netlačíme. Určitě ale chceme být rodiči.

Řekla bych, že se mi to spojilo. Ať je to terapie, nebo disciplína, už bez toho nemůžu být. Dělá mi to dobře na hlavu i fyzicky. I když třeba nejdu běhat, tak aspoň chodím, pustím si nějaký podcast, který mě zajímá, nebo písničky. Už jsem si na to tak zvykla. Tak jako si každé ráno dám kafe, potřebuji si i zaběhat, zacvičit, projít se.

Co dál? Začínáme turné a ráda bych vydala další singly, pracovala na nové hudbě a pořád směrovala k cíli – k O2 areně. Chci na sobě makat. Ráda bych zase začala pracovat na nové hudbě, v klidu. Už mám nějaké nápady a témata, o kterých bych chtěla zpívat.

Občas uvažuju, jestli barvu vlasů nezměnit. Ale abych byla upřímná, pořád mě baví. Cítím se v tom dobře, a když tu růžovou nemám, necítím se úplně ve své kůži. Dává mi sebevědomí, je to můj poznávací prvek a zatím ho měnit nechci.