Jan Bendig: Buď je někdo dobrý, nebo špatný, na ostatním nezáleží

Já sám někdy nechápu, jak rychle to uteklo. Připadá mi to spíš jako čtyři nebo pět let, a přitom je to dvanáct. Asi proto, že když je vám spolu dobře, tak ten čas běží úplně jinak a ani si to tolik neuvědomujete.

Výročí máme osmého osmý, takže se to dobře pamatuje, ale jinak z toho neděláme žádnou velkou show. Slavíme to většinou docela nenápadně, jdeme do nějaké oblíbené restaurace, máme hezký večer, nic okázalého. Spíš si jen připomeneme, že jsme spolu a že se máme rádi.

No, když o tom tak přemýšlím, nějaký pořádný šperk by se mi hodil! (směje se) Ne, vážně, stačí kytička.

Asi komunikací a upřímností. Říkat si věci na rovinu, i když to někdy není příjemné. Nám docela dlouho trvalo, než jsme se navzájem pochopili a ujasnili si, co každý od života chceme a kam směřujeme. Jsme hodně rozdílní a možná právě proto jsme se to museli učit, hledat společnou řeč a respektovat, že ten druhý může věci vidět jinak.

Ale když pak zjistíte, že se dokážete potkat někde uprostřed, že jdete stejným směrem a že vám na sobě pořád záleží, tak to má obrovskou sílu.

Zasnoubení už máme za sebou, to přišlo po dvou letech, ale samotnou svatbu jsem zatím odkládal. Jednak proto, že u nás pořád není uznané manželství pro všechny, ale jen takzvané partnerství, a to není to, co bych si představoval. A pak…

Když už, tak bych chtěl, aby to bylo se vším všudy. Aby to byla opravdová oslava, ne jenom formalita. (odmlčí se) Víte, jak vypadá romská svatba?

No přesně! (rozzáří se) U nás by to byla obrovská romská svatba. A víte co? Klidně by mohla trvat tři dny! I takové delší svatby děláme. Jenom z mojí strany bych dal dohromady skoro tři sta hostů, Lukáš má taky velkou rodinu a kamarády, takže bychom se dostali klidně ke čtyřem pěti stovkám lidí.

Je to tak. Postarat se o stovky lidí několik dní, udělat to krásné, aby si to všichni užili, to stojí obrovské peníze a energii. Za ty peníze radši koupím mamce dům, to bych si přál víc. I když ze svatby by měla taky radost, pro romské rodiče je to čest udělat dítěti pěknou svatbu. A já bych jim to chtěl jednou dopřát.

Popravdě asi ne. Já mám rád ty velké rodinné události, tradice, to, když se všichni sejdou, slaví se naplno, tančí se, zpívá. U nás to tak prostě je a mně se to líbí. Je v tom pocit sounáležitosti, vědomí, že patříte k něčemu většímu, že držíte pohromadě jako rodina.

S Lukášem se shodneme, že pokud se do plánování svatby někdy pustíme, musí to být v době, kdy si to budeme moct dovolit a kdy na to budeme mít klid, nejen nadšení. Mně se líbí, že o tom dokážeme mluvit otevřeně. Zatím si to necháváme spíš jako něco hezkého do budoucna. Nechceme nic uspěchat jen proto, že by se to mělo. Když to přijde, tak proto, že to tak budeme oba cítit.

Ano, mluvili, ale spíš jako o něčem do budoucna. Teď ještě necítím, že by to byl ten správný čas. Chci na sobě pracovat, budovat kariéru, mít jistotu, že jsem stabilní a že tomu dítěti budu moct dát opravdu všechno. Ne sedmdesát procent, ne šedesát, ale sto. Výchova je podle mě obrovská odpovědnost a já bych ji chtěl vzít až ve chvíli, kdy budu vědět, že mám v životě vybudované to, co jsem si vždycky přál.

Jednou bych dítě chtěl, to určitě. Přemýšleli jsme s Lukášem o náhradním mateřství, ale teď je to spíš sen než konkrétní plán. Zatím chci hlavně tvořit, pracovat, jezdit koncerty a dávat energii do hudby. A Luky to má podobně, oba cítíme, že ještě máme čas.

Hlavně předat hodnoty. Aby dítě respektovalo lidi kolem sebe, aby je nerozlišovalo podle barvy pleti, podle toho, jestli jsou chudí nebo bohatí, jakou mají práci. Aby se dívalo na člověka především jako na člověka. Já to mám v hlavě takhle jednoduché: buď je někdo dobrý, nebo špatný, na ostatním nezáleží. Jestli je člověk dobrý, to my Romáci poznáme už na očích. Podíváme se do očí a hned víme.

Svět není jednoduchý a člověk musí být připravený na to, že se setká s předsudky, s nepochopením, s těžkými situacemi. O to víc by dítě doma mělo cítit bezpečí, jistotu, že je milované. Aby vědělo, že může přijít domů a říct cokoliv, že se nemusí stydět za to, kým je.

Ano.

Ale to víte, že to bylo těžký! Já jsem o tom přemýšlel dlouho. Říkal jsem si, že buď to prozradím v osmnácti, což jsem nakonec udělal, nebo třeba až ve třiceti, že si dám čas. Pořád jsem váhal. Nakonec ten konkrétní den a okamžik přišel úplně nečekaně.

Byl jsem doma u rodičů, probudil jsem se s dobrou náladou a vůbec jsem to neměl nijak připravené. Mamka zrovna vytírala podlahu, bylo to úplně obyčejné… Najednou jako by mi něco uvnitř napovědělo – teď je ta chvíle. Podíval jsem se na mámu a v ten moment ze mě vyletělo, že jí musím něco říct. Ona se na mě obrátila a odpověděla: „Ty nejsi na holky, viď?“

Oba jsme ztichli, já jen přikývl, začali jsme brečet. Bylo to strašně silný a dojemný.

Máma mi pak řekla, že jsem jí to mohl svěřit už dávno. Ona to někde v sobě tušila. Vždycky jsem byl trochu jiný než ostatní kluci v rodině, rád jsem si půjčoval na hraní barbíny od sestřenic, bavilo mě to víc než autíčka a fotbal, i když fotbal mám taky rád.

Pro tátu to bylo těžké. Ne že by mě neměl rád, ale dlouho si to v sobě srovnával. Dva měsíce jsme spolu skoro nemluvili, bylo ticho, napětí, člověk nevěděl, na čem je. On si to musel přebrat po svém. Rodiče měli v hlavě spoustu představ o tom, jaký budu mít život, že budu mít rodinu se ženou, děti… Najednou to bylo jinak.

Dneska je to úplně v pořádku, Lukáš k nám normálně chodí, jsme spolu jako rodina. Táta potřeboval čas, ale nakonec to zvládnul a já si toho strašně vážím, protože vím, že to pro něj nebylo jednoduché.

Ano, s Mirkou. Té jsem to řekl jako první, ještě dřív, než jsem se svěřil mámě, protože jsem si nedokázal představit, že bych s tím dál žil a něco před ní hrál. Miloval jsem ji, ten vztah byl krásný, ale zároveň jsem si uvědomoval, že to není celé. Cítil jsem se strašně provinile, že jsem jí ublížil, že jsem jí to neřekl dřív, že jsem si to sám v sobě nevyřešil.

Dlouho to bolelo oba. Trvalo nám asi dva roky, než jsme si k sobě našli novou cestu. Dneska jsme přátelé, píšeme si k narozeninám, pořád se oslovujeme „lásko“ a já si vážím toho, že to takhle dopadlo, budu jí za to navždycky vděčný.

No, bylo to složitý… Ne že by Romáci byli v sexu nějak prudérní, ale prostě se u nás o takových věcech moc nemluví. Znáte film Titanic? Máme ho doma rádi, ale když přijde na řadu scéna, kde leží nahá Rose na gauči a Jack podle ní maluje obraz, tak můj táta vždycky vezme ovladač od televize a tu scénu přetočí, dokud není Rose zase oblečená. Sex je u nás spíš tabu, natož homosexualita.

Takže ano, ne každý mě chápal. Třeba jedna moje teta je hodně věřící a tradiční, chtěla mě po coming outu poslat na tábor, kde se čte z bible, věřila, že mi to pomůže.

Ona to myslela dobře. Někteří Romáci jsou víc na tradice, někteří jsou modernější. Rodina z tátovy strany je víc na tradiční hodnoty, ale naši už jsou spíš moderní. I když si vzpomínám, jak mi máma, ještě než jsem chodil s Mirkou, ze srandy vyhrožovala: „Ne že mi domů přivedeš gádžovku!“ Tak jsem nakonec nepřivedl gádžovku, ale gádžu. (směje se)

Dostával jsem po vyoutování i spoustu podpory, chodily mi zprávy od mladých romských kluků a holek, psali mi, že díky mně našli odvahu být sami sebou, že si doma troufli něco říct, že už se tolik nebojí.

Určitě. Když se dneska dívám kolem sebe, vidím, že je to otevřenější než dřív. Na romských zábavách potkáte kluky, kteří spolu tančí, a nikoho to nepřekvapí tak jako kdysi. Lidi se spolu normálně baví, je to přirozenější. Neříkám, že je všechno ideální, ale posun tam je. Mám radost hlavně z mladší generace. Přijde mi, že se nebojí tolik jako my dřív, že mají větší odvahu říct, kým jsou.

Nemám potřebu vystavovat náš vztah na odiv, ale když jdeme s Lukym po ulici a chytíme se za ruce, tak to pro mě není žádné téma. Dneska už necítím, že bych se musel obhajovat – před společností, před sebou ani před Bohem.

Víra je pro mě hodně osobní věc. Nejsem ten typ, co by chodil pravidelně do kostela, s Bohem si povídám po svém. Modlím se, když mám strach, když jsem vděčný, když se něco děje v rodině. Prosím za zdraví blízkých, za Lukáše, za naše psy, za lidi kolem sebe.

Nikdy jsem to nevnímal tak, že by víra znamenala odsuzování. Spíš naopak, že by měla člověka vést k pokoře a k tomu, aby se snažil být lepší. Ale každý to má nastavené jinak a já to respektuju.

Oslavím narozeniny, ale Valentýna nijak extra neprožívám. Nejsem typ na velká gesta a plánované romantické večery, spíš mám rád takové ty obyčejné, přirozené chvíle.

Když se jdete projít, začne pršet, je vám spolu dobře a vůbec vám ten déšť nevadí. To je pro mě romantika. Ne jeden den v roce, kdy jsou všude srdíčka a nápisy o lásce.

Mně někdy přijde, že se kolem Valentýna dělá strašně velký humbuk, ale přitom láska je podle mě hlavně v tom, jak spolu dva lidi fungují každý den, v obyčejných věcech. Jak se k sobě chovají doma, když je nikdo nevidí, jak se podporují, jak se dokážou smát i řešit věci, které nejsou jednoduché.

Mám rád velké emoce, příběhy o lásce jako z telenovely, Romea a Julii, vášnivé momenty, kde se nic neskrývá. A přesně tohle mě baví přenášet do hudby. Je fajn ukazovat, že se nestydíte za city, že je dáváte ven, že si dovolíte být zranitelní. My Romáci takoví jsme – když jsme šťastní, tak jsme šťastní naplno, když nás něco bolí, tak to řekneme, když jsme naštvaní, tak jsme naštvaní hlasitě, a to všechno se do hudby otiskuje.

Už delší dobu jsem měl v hlavě, že chci udělat projekt, který bude hodně o lásce. Nejen o partnerské, ale obecně o citech, o ztrátách, o vztazích v rodině, o věcech, bez kterých si život neumím představit. Dlouho jsem si to nosil v sobě a čekal, až přijde chvíle, kdy budu mít pocit, že to dokážu říct upřímně a bez pózy. Nakonec z toho vzniklo pět písní, spíš balady, takové otevřenější a klidnější.

Babo miri znamená v romštině babičko moje. Je to vyznání mojí milované babičce, která před lety odešla a pořád mi strašně chybí. Babička byla obrovsky důležitá postava v mém životě. Tvrdá žena, autorita v rodině, ale zároveň někdo, kdo vás dokázal obejmout a dát vám pocit bezpečí. Jako malý jsem z ní měl respekt, ale postupem času jsme si vytvořili blízký vztah.

Zažil jsem hodně temnou chvíli, kdy jsem stál na okenní římse a chtěl skočit, byl jsem úplně na dně a neviděl naději. A právě v ten moment jako bych uslyšel babiččin hlas: „Banďo, nedělej to. Nedělej to.“ Najednou jsem věděl, že tu ještě mám být.

Přesně tak, teď už se na to dívám s tímhle odstupem. Vím, že spousta lidí prochází podobnými věcmi a že o tom není jednoduché mluvit. Pokud můžu někomu dát naději tím, že řeknu, že i z takových stavů se dá dostat, tak to má smysl.

Řekl bych mu, ať se nebojí. Ať se nebojí být sám sebou, ať se tolik nestará o to, co si myslí ostatní, protože to vás v životě strašně brzdí. Já jsem spoustu věcí řešil víc, než bylo zdravé, pořád jsem přemýšlel, jestli je to správně, jestli se někomu budu líbit, jestli někoho nezklamu. A přitom bych si dneska přál, aby si ten kluk víc užíval, aby si dovolil dělat chyby a nebál se jich. Protože bez chyb se nikam neposunete.

Taky bych mu vzkázal, že i když přijde období, kdy bude úplně dole a bude si myslet, že už to dál nejde, tak to přejde. Že kolem sebe má lidi, kteří ho mají rádi, i když to třeba v ten moment necítí, a že jednou přijde chvíle, kdy se na to bude dívat s odstupem a bude to zase dobrý.