Je smutné sledovat, jak kvůli informačnímu zahlcení trpí duševní zdraví mladých, říká zpěvačka Zea

Poslední rok funguji velmi často mezi Bratislavou a Prahou. Měla jsem vloni roztočené dva seriály, připravuji druhé studiové album. Spolupracuji na něm s lidmi ze zahraničí, takže jsem jezdila do Londýna. Léto jsem trávila s filmem Pod parou (hraje jednu ze čtyř hlavních rolí), objížděli jsme premiéry po celém Česku. K tomu mám představení Mefista v Národním divadle, respektive ve Státní opeře. Čas zabírají i reklamní kampaně, hodně z nich na Instagramu. Otevřeně říkám, že mě posledních pět šest let živí.

Pro mě mají velmi praktický význam. Bez nich bych si nemohla dovolit dělat hudbu tak, jak ji dělat chci. Nepovažuji se ale za influencera, spolupracuji jen se značkami, které používám nebo s nimi nějak souzním.

Dřív jsem se do něčeho takového nechtěla vůbec pouštět, dokud jsem nevyčerpala všechny finanční rezervy. Málokdo tuší, že hudební tvorba vůbec není laciná záležitost, pokud ji chcete dělat kvalitně a férově zaplatit své hudebníky a lidi ve studiu. Dotovat svoji tvorbu byla nutnost, ne volba. Myslím si, že je správné o tom mluvit otevřeně, bez pocitu, že se za to musím omlouvat.

Měla jsem sen, že budu pracovat se dvěma britskými interprety rhythm and blues a soulu. Na Spotify jsem našla producenta Chrise Hysona, který produkuje hudbu jednoho z nich. Napsala jsem mu na Instagram, k mému překvapení znal moji tvorbu a pozval mě do Londýna. Dohodli jsme se, že letos rozjedeme nový projekt. Devadesát procent mých oblíbených interpretů pochází z Británie, vždycky jsem toužila poznat, jak vzniká hudba, která mě tolik ovlivnila, jak se tam tvoří, natáčí. Byl by to splněný sen.

Debutové album Burning Light, které jsem vydala před pěti lety, mělo jasný koncept, jasný odkaz. Když se mě teď lidé ptají, o čem je to druhé, napadá mě jen, že jeho konceptem je, že nemá koncept. Zpívám o různých pocitech, kterými jsem za těch pět let prošla. Tím, co je spojuje, je můj hlas. Takže než bych na sílu hledala nějakou spojovací linku, nechala jsem věci plynout, aby se poskládaly samy.

Bylo toho hodně: nové divadlo, nové spolupráce, seriály, první film, hodně koncertů. Jedna píseň se jmenuje Where Do We Go when the Silence Comes (Kam jdeme, když přichází ticho). Co mám dělat, když se rozhostí ticho, všichni odejdou: mám i já odejít, ztichnout, nebo hledat nějaké rozptýlení? Žiju v ruchu a chtěla bych uniknout do ticha. A když už v tom tichu jsem, začne mi scházet ruch. Jsem v tom rozpolcená osobnost.

Jednu písničku jsem napsala na Tenerife, kam v těch posledních pěti letech ráda jezdím. Zpívám o tom, jak se tam cítím uklidněná.

Není za tím nic sofistikovaného. Začali jsme tam jezdit v lednu, kdy je tady ošklivo. Je tam krásná, rozmanitá příroda. Nepřitahuje mě ani jih ostrova se všemi těmi diskotékami, ale spíš sever a východ, kde je víc větrno a klidněji.

Jsme spolu sedm let a za poslední roky jsme se ještě víc sblížili. Je to velmi krásné i složité zároveň. Oba v téhle náročné době fungujeme hrozně rychle, a když jsme spolu, hodně pracujeme.

Řešíme neustále pracovní věci, vizuály, videoklipy, a je těžké nesklouznout do propasti toho, že jsme kolegové, kamarádi. Může to ohrozit romantický vztah. Naštěstí, když to cítíme, dokážeme si říct: stačí, odjeďme na dovolenou, udělejme si čas jen pro sebe, věnujme se jeden druhému. Daří se nám to, i když jsme měli těžší chvíle. I o tom jsou některé písně.

Došli jsme k tomu, že bychom letos chtěli začít plánovat rodinu, ale při našem vytížení to je komplikované. Přitom ani jeden nejsme sobecký člověk. Máme oba rádi svoji práci, a možná proto jsme spolu vydrželi tak dlouho.

Při práci. Když jsem vydala první píseň, poslal mi přes sociální sítě zprávu, že se mu to líbí a chtěl by, abych účinkovala v jednom jeho klipu. Že má písničku, do které si představuje tanečnici, jako jsem já. Sešli jsme se a natočili klip, kde jsme hráli jakoby zamilované, což nějak přešlo do reálného života.

Ano, a proto jsem tak dlouho čekala. Současnou ekologickou a politickou situaci ve světě vnímám negativně. Každá generace měla jistě svoje temnější období, ale myslím, že to, které prožíváme v současnosti, skutečně není ve vztahu k mládeži a dětem jednoduché.

Mám to zažité z obou stran: když jsem vyrůstala, poznala jsem ještě svět bez digitálu, teď žiju v současné realitě. V minulosti jsem si několikrát kladla otázku, jak bych jednou dítě, které by se mi narodilo, vychovávala. Snažila bych se samozřejmě co nejlépe, ale pod tlakem toho šíleného technologického vývoje by to bylo hrozně těžké, chaotické.

Jeho rychlost, informační zahlcení. Vidím, jak tím trpí duševní zdraví mladých lidí, vidím jejich nepohodu, křehkost, nedostatek kritického smýšlení, je smutné to sledovat. Děsím se, že to je ztracená generace. Ale možná bude ztracená naše generace, která nebude schopná fungovat v budoucnosti, která nás čeká.

Vždycky jsem doufala, že to je možné. Že se ženeme pořád dopředu, jsme fascinovaní inovacemi, ale vždycky se někteří z nás vrátí zpět ke klasickým postupům, k přírodě, ke klidu.

Že až budou lidé přehlcení digitálním šílenstvím, obrátí se zase ke knihám, k hudbě, k divadlu. Teď si vůbec nejsem jistá. Vždyť jak vidíme, už se v hudbě rozpíná umělá inteligence. Začíná to být strašidelné.

V posledních letech mi hereckých příležitostí přibylo, ale stále vede hudba.

Začalo to ve Francii, kde jsem žila a začala koketovat s hudbou. V několika hudebních studiích mi říkali, že se s tak krkolomným jménem nemůžu prosadit. Vznikla tak Zea. S ní jsem pak přišla do Prahy. Důvodem je, že pod značkou Zea jsem chtěla mít všechno pod kontrolou. Když si zadáte Alžbetu Ferencovou, objeví se vám třeba různé bulvární lži, nad kterými vůbec nemám kontrolu. Hodně jsem tím trpěla.

Od osmnácti, kdy jsem byla v Miss Universe, mě spojovali s různými muži, naprosto vymyšlené věci, které byly hrozně nepříjemné mně i třeba rodině. To, že o mně psali jako o Romce, mi nikdy nevadilo, zároveň toho bylo příliš. Stále romská zpěvačka, romská herečka Alžbeta Ferencová. Zea je pro mě prostor, kde mluvím sama za sebe a kde se na mě žádné přívlastky nepřilepují.

Ano, i když třeba moje mladší sestra mluví líp. Romsky víc rozumím, než mluvím. Rodiče s prarodiči mluvili víc romsky, na nás i slovensky. Střídalo se to, ale my se starší sestrou jsme většinou odpovídaly ve slovenštině. Cítím, že bych potřebovala víc romsky mluvit.

V Praze s nikým. Mladí Romové kolem mě romsky neumí, domů se dostanu málo, a když přijedu, mluvíme slovensky. Přivezla jsem si proto teď romské knihy, abych si to oživila.

Ano, pamatuju si ji. Byla to velmi rázná, přísná žena, pro kterou byla na prvním místě práce pro romskou komunitu. Milovala hudbu, ráda zpívala. Hodně cestovala, nějakou dobu žila v Chebu, v Mostu, v Praze studovala na Karlově univerzitě, pak se vrátila do Prešova.

Ne, v mojí kapele žádní Romové nejsou. Ráda bych jednou romské album vydala, ale ve svém folkovějším a jazzovějším stylu. Doufám, že se k tomu v dohledné době dostanu.

Mamka je učitelka ve speciální škole, otec dlouho pracoval jako osobní šofér, poslední roky pracuje v automobilce.

Rodiče nebyli z toho, že jsem chtěla dělat umění, nijak nadšení. Vždycky jsem chtěla být učitelka, takže to bylo řešení. Vlastně bych moc ráda učila, jen kdyby školství nebylo v tak katastrofálním stavu. Vidím na mamce i sestře, jak je to vyčerpávající a hrozně špatně ohodnocené.

Může za to náhoda. Na ulici v Prešově mě organizátoři oslovili a pozvali na casting. V životě by mě nenapadlo se sama přihlásit, nikdy tam žádné romské děvče nebylo. Dostala jsem se do finálové dvanáctky a začala dostávat nabídky do modelingu. To odstartovalo úvahy o tom, že bych šla z Prešova do Bratislavy a věnovala se tanci, choreografii. Na škole jsem měla úžasnou ředitelku, která mi povolila individuální plán. Nebýt jí a jejího rozhodnutí, tak tady s vámi nesedím.