Radek Banga: Dětství jsem pěkné neměl, přesto jsem došel tam, kde jsem

Máme několik teorií, ale faktem je, že se nám původně líbilo jméno Abigail. Nevím proč, ale mysleli jsme si, že přijde kluk, a tam jsme měli jméno jasné. Pro holčičku jsme měli naopak variant víc, ale Evelin nám nakonec přišla jako nejhezčí. Není to Evelína, je to opravdu Evelin, má germánský původ a znamená „světlo, radost“, což Evelínku naprosto vystihuje.

Od určité doby už jsme věděli, že to bude holčička, a musím říct, že nakonec jsem radši. Holčičky jsou hodnější.

Myslím, že je to zjevné a velmi jednoduché, já a moje manželka tu budeme vždycky pro ni. Až do konce, až do posledního výdechu. Ona je celý náš svět. Považuji za důležité, aby děti měly oporu v rodičích, kterou jsem třeba já moc nezažil. Proto píseň Maják vznikla, aby Evelínka věděla, že ji milujeme a ať se stane cokoliv, budeme stát při ní a vždycky jí budeme svítit jako maják. Jsem zvědavý, co na písničku řekne, až jednou porozumí textu a poslechne si ho.

Jsme možná trochu pověrčiví. Říká se, že o těhotenství by se do určité chvíle nemělo moc mluvit. Přiznám se, že to pro nás bylo dost těžké. Nějakou dobu jsme to neřekli ani Verunčiným rodičům. Bylo to pro nás náročné vydržet, protože jsme oba dost upovídaní. Bylo trochu divné, že se jim vyhýbáme, ale my se s manželkou báli, že se prořekneme.

Pak jsme přemýšleli, jak novinu sdílet s fanoušky. Díky sólovému projektu a sociálním sítím mám totiž spoustu nových fanoušků, včetně těch, co poslouchali Gipsy.cz. Všechno s nimi sdílím, jsou skvělí. Říkal jsem si, že by bylo férové a hezké s nimi sdílet i tohle. Ta písnička se mi jevila jako nejosobnější a nejkrásnější způsob, jak to oznámit.

Když máte za sebou dětství v prostředí domácího násilí, kdy otec je alkoholik a maminka to úplně nezvládá, jako dítě nemáte žádnou oporu. Nemůžu říct, že by se maminka nesnažila, to bych jí křivdil, ale v takovém prostředí žena moc nezmůže. Jediné opravdové řešení je odejít, ukončit vztah s agresorem, což maminka bohužel neudělala. Vleklo se to s námi až do jejich smrti, problémy byly neustále.

Člověk má pak pochopitelně strach, jestli bude dobrým otcem. Pro mě je nejhorší představa jakkoliv dítěti ublížit. Kdybych měl dítě ve dvaceti pěti, nebyl bych takovým tátou jako dnes. Možná proto mi to tak dlouho trvalo. Musel jsem dozrát a poprat se s démony z minulosti, protože takové dětství zanechá stopy.

Bál jsem se i toho, abych nebyl příliš přísný, jako byla máma. Maminka byla dost striktní, i když to myslela dobře. S takovou výchovou se ale já vůbec neztotožňuji. V osmdesátých letech však bylo běžné, že se fackovalo, maminka byla opravdu velmi tvrdá. Měla východoslovenskou ráznou výchovu. S tím já naprosto nesouhlasím, tělesné trestání dětí je pro mě nepřijatelné.

Jednoznačně řeknu, že v mém životě sehrál obrovskou roli tchán. On mi nahradil tátu. Vlastně mi Verunčiny rodiče nahradili ty moje, ukázali mi rodiče, jaké jsem si vždycky představoval. Svou maminku jsem samozřejmě miloval, ale jak říkám, měla svoje limity. Neměla jednoduché dětství, zemřela jí máma, když jí byly tři roky, a spoustu věcí ji nikdo nenaučil. Neuměla třeba dávat najevo emoce. Vůbec jí to dnes nemám za zlé. Chápu, že to měla strašně těžké.

Ale rodiče Verunky mi ukázali, jak to má vypadat. Stali se pro mě vzorem a tchán mě naučil spoustu věcí, včetně těch praktických, které se mi hodily při rekonstrukci našeho domu. Přál jsem si, aby můj tatínek byl člověk, který mě něco naučí, předá, abych k němu mohl vzhlížet. Ale můj táta mě nenaučil vůbec nic. Tchán pro mě byl druhý, lepší táta. Myslím, že Verunčiny rodiče sehráli obrovskou roli v tom, jaký jsem teď táta já sám.

Máme s manželkou velice respektující vztah. Řekli jsme si, že se budeme pokoušet o dítě, až oba budeme cítit, že to chceme. Ne jeden nebo druhý, ale opravdu se k tomu rozhodneme společně. No a teď už jsme cítili, že rodinu oba chceme, dozráli jsme k tomu. Objevily se spekulace, že dítě mít nemůžeme. Ale to není pravda, my jsme na něj prostě jen nebyli připravení. Přáli jsme si něco vybudovat, zažít. Přišel čas, kdy jsme si mohli říct: zažili jsme toho spolu hodně. Teď jsme oba připravení. Bylo to podle mě úplně nejlepší, co jsme mohli udělat.

To je dlouhý příběh. Když jsem se přestěhoval, stal jsem se jejím sousedem. Tehdy jsem měl někoho jiného, byl jsem hodně mladý, bylo mi asi dvaadvacet a Verunka byla šestnáctiletá. Potkávali jsme se a mě by vůbec nenapadlo, že právě ona je moje životní láska. Vždycky když jsme se potkali, čas se zastavil, všechno plynulo úplně jinak. Dneska jsem si jistý, že jsem poznal, že to je ta pravá, protože jsem se na ni nemohl vynadívat. Jenže jsem si myslel, že mě nechce. Ona chtěla, a já to nepochopil, špatně jsem to četl. Ale nakonec jsme si k sobě našli cestu. Od první chvíle to bylo takové, jako je to teď. Nádherné. Takovou lásku bych přál každému.

Nechal jej postavit pan Jágr, místní statkář. Později jsme zjistili, že to byl příbuzný Jaromíra Jágra, což jsme nevěděli. Pak dům dost drsným způsobem zabavili komunisté. Udělali z něj školku a až v devadesátých letech dům rodině vrátili. Majitel pak zemřel a jeho dcera dům prodala nám. Když jsme viděli fotky, bylo nám okamžitě jasné, že to je on, náš vysněný dům. Dokonce se mi o něm zdálo a mně se sny vyplňují velmi často. Vždycky jsem věděl, že jednou koupíme starý barák, a ten sen se vyplnil úplně přesně. Paradoxní je, že jsme záhy zjistili, že Verunčina rodina bydlela kdysi, před dvěma sty lety, o sto metrů dál. Tomu říkám osud.

Neustále. Párkrát mě i zradila, ale většinou funguje. Koneckonců jsem muzikant a myslím, že my máme vědomí posunuté trochu jinam. Jsme ke spoustě věcem vnímavější, proto je pak dáváme do hudby. Jsme jako hromosvod na kreativní nápady, které lítají v atmosféře. Od té doby, co se narodila Evelínka, jsem napsal asi nejvíc písniček v životě. Otevřelo to ve mně tolik emocí, i proto, že porod byl drsný. Teď píšu jako blázen.

Většina lidí, která mě zná, ode mě čeká rap nebo etno, prostě drsné věci. Ale přiznám se, že taková hudba nebyla úplně ta, o jaké jsem snil. Vždycky jsem chtěl dělat i pop. Od devatenácti let jsem byl producentem popových skladeb, celý život jsem je skládal. Vždycky jsem si říkal, že mě štve, že si nemůžu dovolit je i zpívat. Pak jsem byl na turné s Karlem Gottem a tam se to ve mně zlomilo. Řekl jsem si, že i já chci zpívat takové písničky, ale bál jsem se, jak to lidé budou brát. Pak přišel covid a já to vzal jako příležitost. Pokud v životě chci něco změnit, zariskovat, byla to ta nejlepší chvíle. Během covidu jsem to rozjel. Věděl jsem, že pandemie změní na hudební scéně mnoho, což byla pravda.

Odvážil jsem se ke změně a díky sociálním sítím a novým písničkám jsem získal úplně nové fanoušky. Byl jsem překvapený, že i fanoušci Gipsy.cz mou novou tvorbu přijali skvěle. Jsem rád, že se to povedlo a já můžu dělat to, o čem jsem vždycky snil. Lidé nejsou hloupí, poznají, že vás něco nebaví. Nebudu lhát – poslední čtyři roky mě Gipsy.cz už vůbec nenaplňovalo. Myslím, že je nejhorší dělat něco, co nemáte rádi.

Trochu ano. Byl to hrozně těžký projekt. Hudebně jsem měl dost úzké možnosti. Přišel jsem si jako anděl s obrovskými křídly v malé klícce. Můžete trochu doleva, trochu doprava a nic jiného vám lidé neakceptují. Zkoušeli jsme dělat i popovější věci, ale zapadly. Lidé vás z té škatulky nechtějí pustit. Když jsem přišel se sólovým projektem, mohl jsem ta křídla konečně roztáhnout. Pop má nekonečné možnosti.

To první se jmenovalo Věci jinak a druhé Nic není nemožné. A víte co? Celý můj život je plný zázraků. Někdy se bojím, že se probudím a zjistím, že se mi to celé zdálo. Jsem na hudební scéně třicet let, dětství jsem pěkné neměl, a přesto jsem došel tam, kde jsem. Mám krásný život. Kdybych to neměl v hlavě nastavené tak, že jsem si něco přál a věřil tomu, nepovedlo by se to. Jsem však přesvědčený, že když něčemu vážně věříte srdcem, život vám to dá. Nemá vůbec důvod vám to odepírat. Musím říct, že jsem v životě získal úplně všechno, co jsem chtěl. Jsem opravdu ten nejšťastnější člověk. Nemám si na co stěžovat. Jsem vděčný i za ty špatné věci, protože mě udělaly tím, kým jsem.

Je to obrovská zodpovědnost. Co se týče influencerů, nejsem ten, kdo by hned vynášel soudy. Snažím se najít v člověku to dobré, protože jsme lidé a děláme chyby. Někdy se člověk může přeřeknout, říci něco, co tak nemyslel. Nesoudím, ale chápu, že zodpovědnost je obrovská. Musíte si dávat pozor, protože jste vzorem, zejména pro ty mladší.

Deset let jsem dělal hardcore rap a někteří lidé si mou starou tvorbu najdou. Ale já jsem už jinde, chápu to, co jsem ve dvaceti nechápal. Jeden slovenský raper prohlásil: „Nechci vychovávat kretény.“ Bylo mu dvacet pět a přišel na to tak rychle. Kéž bych na to přišel v jeho věku! Že chci být správným vzorem, vytvářet dobré hodnoty a umět se omluvit, když udělám chybu.

Patnáct let jsem měl přednášky pro děti na základních školách. Tam jsem se zodpovědnosti naučil nejvíc. Dítě vám řekne rovnou, z očí do očí, co si myslí. Tam jsem se naučil ovládat, protože stačí jedno slovo a jakou vyvolá reakci! Ale učím se neustále. Celý život.

Určitě motivace, kterou sdílím na svých profilech. Teď je krásné, že s fanoušky sdílím svůj život. Že se nám narodila Evelínka, že máme holčičku. Vznikla taková rodina fanoušků. Píšeme si zkušenosti, radíme si navzájem. Když třeba zpívám na koncertech písničku Maják, vidím, jak to rezonuje v maminkách. Když máte děťátko a milujete ho, chcete to vykřičet celému světu. Ty maminky mají taky svoje děti a taky se o tu radost chtějí podělit. A já mám pocit, že si vzájemně nasloucháme.

Jako že pojedu na turné, popadnu ji a pojedu i s ní? (směje se) Zpívám jí každý den a ona hudbu od prvního dne miluje, což bylo jasné, když je ze dvou hudebních rodin. Budu jezdit na koncerty i s ní, nevidím v tom problém.

Kojit úplně neumím, protože nemám čím. Kdyby to šlo, klidně to dělám, ale je to asi jediné, v čem manželku nedokážu zastoupit. Ve chvílích velkého breku je maminka ta čarodějka, která umí děťátko dostat do klidu. Mně se to někdy nepovede. Ale jinak dělám úplně všechno. S manželkou jsme si řekli, že chceme férovou domácnost. Všechno napůl – střídáme se, uspáváme napůl, přebalujeme napůl. Strašně si to užívám, protože tak se vybuduje vztah nejen k dítěti, ale mezi všemi třemi. Nebo čtyřmi, když započítám i našeho psa.

Přiznám se, že ani teď jsem tatínků s kočárkem moc nepotkal. Většinou potkávám maminky. To je škoda. Nechápu, proč je systém nastavený tak, aby to nebylo férovější. Když je žena na děti sama, je to strašně náročné. Je to opravdu full-time job. Kdybych to měl srovnat se zedničinou, kterou jsem si užil při rekonstrukci domu, je to psychicky méně náročná práce než péče o naši Evelínku, která je mimochodem velmi hodná. Představte si maminku se třemi dětmi a nějakým zlobivým klukem, tak to fakt klobouk dolů. Obdivuji všechny maminky, že to zvládají, to je neskutečný masakr. Bylo by fér, kdyby si rodiče péči dělili půl na půl. Chápu, že to někdy nejde. Ale já jsem to tak chtěl. Proto jsme si letos dali pauzu a v podstatě téměř nekoncertujeme. Chtěl jsem ten první rok věnovat dceři.

Obrovsky. Když mi dáte hlavolam, budu u něj sedět klidně třicet hodin, dokud ho nevyřeším. Máme psa, akitu. Toho si bez trpělivosti ani nepořizujte, to je paličák větší než já. A já jsem Beran, my Berani jsme totální paličáci. U psů je to tak, že když je budete nedej bože bít, dost se vám to vymstí. Museli jsme tomu našemu jasně ukázat, kde končí jeho prostor. Když fakt zlobil, vyloučili jsme ho ze smečky, vyhodili ven a nechali ho tam pět hodin. A on hned pochopil. Psa není třeba vůbec bít. A dítě už vůbec ne. Často čtu názory starších babiček: To dítě vás bude vydírat, bude s vámi manipulovat. To je klišé. Malé dítě nezná vydírání, žádnou vyčůranost. Miminko chce jenom bezpečí a lásku. Jakmile mu toto poskytnete, nebude problém.

Pro mě je nejdůležitější, ať je šťastná. Co bude dělat, na co bude mít talent, je úplně jedno. To je pro mě i Verunku nejzásadnější. Nebudeme ji nikdy do ničeho nutit. Jestli si najde cestu ke klavíru – fajn, rád ji naučím všechno, co umím. Pokud si tu cestu nenajde – taky fajn. Tak bude dělat úplně něco jiného, třeba fyziku.

Nevím. Někdy odpovídám, že světový mír, v dnešní době, kdy se odehrává válka na Ukrajině, to nabírá velký smysl. Vlastně nevím, co si přát dalšího. Asi hlavně to, ať jsme všichni zdraví. Víc asi nepotřebuju.