Natálie Grossová: Z některých hejtů jsem byla v šoku. Mohla jsem se z nich hroutit, nebo si udělat srandu

V ústeckém divadle jsem nazkoušela muzikál Sugar, který je napsaný podle slavného filmu Někdo to rád horké. Hraju zpěvačku Sugar, kterou ve filmu proslavila Marilyn Monroe. Tahle role mě posunula nejen věkově, ale hlavně herecky. Je to první role, kde není hlavní důraz na zpěv.

V přirozené tmavé. Ale miluju, že na jevišti můžu procházet všemi těmi změnami. Paruky vás mění nejen vizuálně, ale i pocitově. Ta výrazná zrzavá patří k Plesu upírů, což je moje srdcová záležitost. Sára byla moje první dospělá role, i když jsem ji hrála ve čtrnácti. Ples upírů považuju za mimořádné dílo a jsem vděčná producentu Františku Janečkovi, že jsem tu příležitost dvakrát dostala.

Když jsem ten konkurz dělala poprvé, nevěřili, že to ve čtrnácti zazpívám. Musela jsem tenkrát jet do Vídně a celé to dirigentovi odzpívat. Už tehdy jsem měla pocit, že se mi splnil sen. Byla jsem nejspíš vůbec nejmladší Sára v historii projektu.

Vůbec ne. Zase videa, konkurzy, další kola. Ale vlastně jsem za to ráda - nikdo nemůže říkat, že jsem něco dostala z protekce.

Zásadně. V pubertě byla moje Sára hodně nevinná. Teď je dospělejší, ženštější, koketnější. Mám už taky víc hereckých zkušeností. Ve čtrnácti mi tvůrci třeba upravili scénu, kdy vylézám z vany, jakoby nahá. Teď už mám tělový trikot.

Přebrala jsem si to v hlavě tak, že ji štve, jak ji tatínek doma zavírá, a touží po dobrodružství, po svobodě. Proto vyrazila na hrad hraběte Krolocka, který ji tam zahrnul dárky. Teď už do toho můžu dát touhu poznat dosud nepoznané.

Potřebuju obojí. Muzikály miluju, ale tam se převtěluju do rolí, jsem někým jiným. V písničkách jsem to já samotná. Letos bych chtěla vydat album. Doteď jsem pouštěla hlavně singly, ale album je pro mě výpověď, příběh.

Zatím jsme dělali víc taneční písničky, ale když mě něco trápí, tak si sednu a napíšu to na papír. Je to vlastně i terapie. Jednou večer jsem si četla komentáře na svém Facebooku, což se asi nemá dělat, ale bohužel občas to člověku nedá. Z některých hejtů jsem byla v šoku.

Když jsem tam četla, jak jsem ošklivá, zkažená, protekční, jak jsem si úspěch koupila, přemýšlela jsem, co s tím - jestli se zhroutit, nebo si z toho udělat srandu. A tak jsem z těch „nejvtipnějších“ nenávistných komentářů napsala písničku Bohatá. Pomohlo mi to získat odstup.

Jak kdy. Buď si složím melodii a text, nebo jsem na hudebním aranžmá spolupracovala se svým bývalým partnerem (holandský hudební producent, skladatel a interpret vystupující pod jménem HITMYDM), v poslední době taky s Filipem Hořejšem (muzikálový herec a přítel sestry Denisy).

Naštěstí to bylo v dobrém a já mu přeju jenom to nejlepší, protože je to skvělý kluk a máme spolu pořád krásný vztah.

Nikdo nikomu neublížil. Jen jsme oba měli šílené pracovní tempo a málo času. Po dvou letech jsme si řekli, že se vztahem končíme.

Ne, ještě ne. Myslím si, že teď je čas si dát pauzu a být chvilku sama.

Bohužel. Musí přijmout, že jsem večer na scéně, že hraju s někým jiným pár, že jsem hodně zaneprázdněná. Proto jsem většinou měla vztahy s někým z branže, kdo tomu rozuměl. Věřím ale, že jednou přijde někdo, komu to nebude vadit. Protože já divadlo miluju, miluju svoji práci.

Bydlím zase u maminky, ale je mi už třiadvacet, takže se budu chtít do budoucna osamostatnit. Ale s maminkou to je samozřejmě krásné. Trávím teď s ní a se sestrou hodně času, což je fajn. Mám tu nejlepší rodinu.

Denisa taky hraje v muzikálech. Je se mnou právě v Plesu upírů v taneční a pěvecké company. Vystupuje i v Hudebním divadle Karlín, do toho se věnuje fotografování. Je v tom výborná, občas spolupracujeme, dělá mi krásné fotky. Je neuvěřitelně šikovná, multitalent, učí taky step.

Třikrát. Přiznám se, že jsem teď na to vůbec neměla čas. Step je opravdu náročný, musíte mít fakt natrénováno. Teď to bohužel časově nezvládám, takže jsem si dala pauzu. Občas to opráším se ségrou, abych to úplně nezapomněla, kdybych se k tomu někdy vrátila.

Vůbec ne. Úplně odmala jsem byla ta, která všechny otravovala, že chce zpívat, chce na jeviště. Neexistovalo, že by mě do toho rodina tlačila. Občas vidím, jak některé maminky do toho děti nutí, a je mi jich docela líto. To rozhodně nebyl můj případ. Já byla ta, která nutila mamku, aby se mnou chodila na konkurzy. Vzpomínám na dětství v divadle jenom v dobrém a nikdy bych neměnila. Hrozně jsem to milovala a našla si tam kamarády. Zpívání miluju a už bych si život bez něj neuměla představit.

Taky to nechápu. Když táta (Stanislav Gross, bývalý předseda ČSSD a premiér) zpíval, tak jsme mu říkali, aby přestal, že bude pršet. Maminka má velmi dobrý hudební sluch, takže myslím, že tam něco z ní bude. Prostě se to nějak přihodilo, protože i ségra zpívá a tancuje. Jak jsme se k tomu ale dostaly, vůbec nevím.

To fakt ne. To jde úplně mimo mě.

Odmalička mě učil pokoře. Toho se fakt snažím držet. I kdybych odehrála milion rolí nebo byla hollywoodská hvězda, tak na to pořád budu myslet. Musím říct, že táta byl hrozně pokorný, a za to jsem ho měla tolik ráda.

Samozřejmě to byla obrovská rána a určitě mě to nějakým způsobem poznamenalo. Navíc to nebyla vůbec hezká nemoc (neurodegenerativní onemocnění mozku a míchy ALS), takže to pro nás bylo zlé období. Musím tady poděkovat mamince, která zvládla roli mámy i táty fakt na jedničku. Je anděl. Když se to stalo, semklo to nás tři dohromady. Tehdy jsem to možná nevnímala tak silně jako později v pubertě, kdy mi začalo docházet, jak moc mi mužský element chybí.

Pamatuju si to období vlastně jenom v dobrém. Vybavuju si, že jsme měli ochranku, brala jsem je jako super strejdy. A že je táta občas v televizi? Tak tam je, na tom přece není nic zvláštního. Táta byl skvělý, i když měl strašně málo času. Jak mohl, tak si s námi hrál. Měla jsem krásné dětství.

Celou dobu, co jsem chodila do školy, jsem nezapadala do třídní party. Už proto, že jsem s nimi kvůli natáčení netrávila tolik času. Zažila jsem na základní škole šikanu, naštěstí ne fyzickou, „jenom“ psychickou, ale hodně mi to sráželo sebevědomí. Neuměla jsem na to reagovat, neuměla jsem se za sebe postavit, takže jsem si nechávala dost líbit.

Naštěstí mám tak skvělou maminku, že když jsem jí to řekla, hned to šla do školy řešit. Přeřadili mě do třídy plné kluků, kterým bylo to, co dělám, úplně jedno. Tohle celé mě dost posunulo, protože mi došlo, že se za sebe musím umět postavit. Takže bych poradila všem dětem, které zažívají šikanu, ať se to nebojí říct rodině nebo komukoliv blízkému, bez toho se to nevyřeší.

Asi nejlíp, co jsem kdy byla. Fakt jsem měla období, kdy to nebylo fajn. Hlavně v pubertě, kdy člověk o sobě nejvíc pochybuje. Pak do toho ještě vstoupily sociální sítě, kde vidíte, jak tam jsou všichni krásní a úžasní. Já jsem zrovna za sebou měla blbý rozchod, kdy mě partner podváděl. Byl to vlastně můj první vztah, dost mě to v těch osmnácti srazilo.

Především tím, že jsem na sobě opravdu zapracovala. Snažím se fakt makat a začala jsem si celkově víc věřit. Samozřejmě, když o sobě něco nenávistného čtu, tak mě to pořád trošku sráží, ale naštěstí se obklopuju fajn lidmi, kteří mě podporují.

Nejblíž mi jsou samozřejmě sestra s maminkou, mám ale blízkou kamarádku z dětství, která nemá se showbyznysem nic společného. V divadle se málokdy stane, že narazíte na opravdové kamarádství. Spíš na závist. O to víc jsem ráda, že jsem se teď díky Plesu upírů mohla obklopit úžasnou partou.

Patří tam Filip Antonio, kterého znám od šesti let, protože taky začal hrát jako dítě, jeho přítelkyně, která nám dělá v divadle maskérku, Petr Cemper, ten se v Plese upírů s Filipem alternuje v roli Alfréda, a Vojta Řehák, který tam hraje Herberta. Jsme nejlepší kamarádi, navzájem se podporujeme, je to opravdu čisté a hezké.

Pořád se vzdělávám v hlasové technice. Zaplatila jsem si teď online hodiny u učitelky z Londýna, která tam na West Endu zpívá v muzikálu Wicked. Je to samozřejmě drahé, ale je to investice, která mi pomáhá zlepšovat se ve zpěvu. Začala jsem pravidelně cvičit, běhám a do toho si zpívám. Na fyzičce potřebuju pracovat kvůli dýchání, protože mám astma a jevištní prostředí mi úplně nepomáhá.

Rok jsem tam studovala muzikálovou školu, což bylo šílené. Vyučovalo se vždycky v neděli, já třeba hrála v pátek večer, v sobotu dvoják (odpolední a večerní představení), v neděli ráno jsem brzo vstala, odletěla do Londýna a v noci jsem se vrátila zpátky. Pak přišel covid a tím to skončilo. Byla to ale skvělá zkušenost.

Tam jsem odmaturovala. Předtím jsem vystudovala jazykové gymnázium, teď jsem na mezinárodní konzervatoři. Nechodím tam na denní bázi, protože to bych teď s divadlem nezvládla. Vycházejí mi krásně vstříc, vždycky přijdu, udělám testy a doplním úkoly. Kromě toho jsem si v angličtině udělala certifikát C1 (doklad o pokročilé úrovni).

Nejvíc jsem si asi jistá ve zpěvu, na herectví a tanci potřebuju pořád ještě hodně pracovat. Na muzikálech mě baví, že musíte umět všechny tři disciplíny. To není koncert, kde si stoupnete a zpíváte, nebo činohra, kde „jen“ hrajete.

Vlastně ne, přiznám se, že mám ráda pozornost a tím, jak jsem na ni odmalička zvyklá, tak mě nikdy nenapadlo, že by to vlastně mohlo být jinak. Potěší mě, když mě někdo třeba zastaví, něco hezkého mi řekne nebo poprosí o fotku. Hrozně ráda si s těmi lidmi popovídám. Ségra je třeba víc introvertní, ale já to mám vyloženě ráda. Jinak bych asi ani nemohla dělat v showbyznysu.

Chtěla bych se víc věnovat své hudbě, jezdit se svými koncerty. Mým snem je stát před vyprodanou halou, kde by lidi znali moje písničky a zpívali je se mnou.

Tam to je teď takové trošku rozpadlé, ale doufám, že se to dá dohromady. Chtěla bych mít samozřejmě do budoucna nějakého partnera do života, někoho, kdo mě bude podporovat v tom, co dělám. Vím, že život může být krátký, tak ať si ho pořádně užijeme.

Žádný určitý typ nemám. Spíš než na vzhled koukám na energii a charisma. Líbí se mi, když je pracovitý, chápavý, zábavný a hlavně loajální.

Chtěla bych se pustit do nějakého většího projektu, nejraději alba, abych nevydávala jenom singly. A chtěla bych víc cestovat.

Na Floridu. Ráda bych se zase vrátila do Miami, nebyla jsem tam strašně dlouho. Od mých pěti let jsme tam jezdili každé léto na měsíc, na dva. Mám na to krásné vzpomínky.