Článek
Šarišan vystoupí v pražském Divadle Hybernia koncem února, v Brně ještě dříve. Co posluchačům nabídnete?
Představení vycházející z kultovního filmu Martina Ťapáka Rok na dedině (1967). Mohou během něj zažít zvyky našich předků v propojení s folklorní hudbou, tancem a tradicemi. A protože to má být trošku dnešní, tak samozřejmě některá aranžmá budou více rocková. Folklor neslouží jako „klišé“, je uzpůsobený současným divákům.
Podle mě tohle spojení funguje. Takže srdečně všechny na muzikál zvu. Jsem ráda jeho součástí, tentokrát se Šarišanem vystupuji jako host. Což částečně vychází i z naší předešlé spolupráce. V minulosti byl se mnou soubor zase na mém turné.
Šarišan vznikl v 60. letech v Prešově. Vy jste tam vyrostla, jako dítě jste zpívala v souboru Prešovčatá, u konkurence. Je to tak?
O konkurenci bych nemluvila. Prešovčatá jsou čistě pěvecký soubor. Já v něm byla chviličku, asi rok. Přihlásila jsem se sama, protože jsem slyšela, že cestují do zahraničí. No, ale vedoucí souboru usoudil, že nejsem úplně talent, tak mě strčil do „třetí cenové skupiny“. Skončila jsem mezi mutujícími kluky. Dělala jsem takové to: hmmmm, což mě po čase přestalo bavit.
Kolik vám tak bylo?
Asi čtrnáct. Když jsem se později s tím vedoucím sešla, už jsem zpívala v kapelách, rozjela se mi kariéra, tak jsme se tomu smáli. Říkal, že ani neví, proč na mě takhle „zapomněl“. Nic mu nevyčítám. Mám na Prešovčatá krásné vzpomínky. Dala mi základy toho, jak být v kolektivu, jaké je to vystupovat veřejně… A jsem obloukem u Šarišanu. Ten je folklórní, zaměřený na lidové zvyky. Spojuje hudbu, tanec a zpěv, jak jsem už popisovala.
Ondřej Ruml a Katarína Knechtová v klipu Romeo a JulieVideo: archiv O. Rumla
Máte doma kroj?
Nemám, ani jsem si ho nikdy neoblékla. Se Šarišanem vystupuju v šatech inspirovaných lidovou tvorbou, kroji. Šili mi je na míru… Osobně jinak folklór miluju, ale necítím se na něj odbornicí. Je to pro mě žánr, jemuž se musíte věnovat celý život, abyste do něj pronikla. Navíc, kdybyste mi v patnácti, sedmnácti řekla, že mě zrovna tohle bude bavit, jako milovnici Nirvany, se vám vysměju.
Takže jste ke všemu dospěla? Anebo jste „jen“ zestárla?
Asi obojí. Člověk se nejdřív tradicím brání, pak ho stejně doženou. Zjistí, jak jsou krásné, že jsou vaší součástí, že patří k historii země, v níž žijete. Vím, že to ovlivnilo i můj způsob zpívání. Zpívám jako naše prababičky, když sbíraly úrodu na polích. Jejich „dědictví“ najdete v mém hlase, jejich melodie jsou stále se mnou, ve mně. Jen jsem si to dlouho nechtěla přiznat. Je to takový kopec kouzelných věcí, z něhož ke mně přichází inspirace.
Za chvíli oslavíte třicetiny na scéně. Máte ještě před koncerty trému?
Tu mám vždycky, pojí se s obrovským respektem. Jen když jsem byla mladší, byla jsem větší exhibicionista. Teď mě to „přešlo“. Ale zase jsem zkušenější. Dokážu si koncerty víc užívat, své emoce více přenést na publikum. A někdy bych raději, než jít na pódium, někam zalezla.
Kolik lidovek znáte zpaměti?
Asi tak šest. Mluvím o slovenských, české bych nedala. Už jen proto, že mám k češtině obrovský respekt. Zpívat v ní není snadné. Nedávno jsem si to vyzkoušela v písni Romeo a Julie s Ondřejem Rumlem. Snadné to vážně není. Musím se stoprocentně soustředit na to, abych všemu rozuměla, abych správně vše vyslovila a přitom zpívala…
Do světa profesionální hudby jste vstoupila v patnácti jako studentka gymnázia. To vás ze školy na koncerty pouštěli?
Nechtěli mě pouštět, ale nakonec to šlo. S IMT Smile jsem začala zpívat v patnácti. Pak přišly další hudební projekty. Učitelé z toho nadšení nebyli. Nedivím se jim. Už v prvním pololetí prváku jsem měla omluvených 176 hodin.
Mojí výhodou bylo, že na stejný gympl chodil Ivan Tásler (rovněž IMT Smile – pozn. red.), jehož všichni milovali. Díky němu mi absence procházely. Nebylo výjimkou, že jsem někde zpívala, v noci jela domů vlakem a hned šla do školy. Navíc jsem chodila do čistě dívčí třídy, která byla takovým pokusem a v níž bylo 36 holek, z nichž polovina měla samé jedničky…
V tu dobu jste jela i turné s Olympikem. Znáte stále jeho písničky?
Jasně, bylo to něco neskutečného i proto, že to byly troj koncerty. S IMT Smile jsme byli nováčci, po nás zpívaly Prúdy s Pavolem Hammelem, až pak přišli Olympici. Ocitla jsem se díky nim v jiném světě. S Olympiky jsem se sešla ještě jednou v rámci akce Legendy popu, kde jsem si s nimi i jednu skladbu zazpívala.
Šarišan a jeho muzikál Rock na dzedzineVideo: Šarišan
Zpíváte, píšete hudbu k filmům, muziku skládáte, co máte rozděláno?
Začátkem února mi vyšla skladba Diaľky, která je předzvěstí nového alba. Bude v country pop stylu, pro mé fanoušky půjde i žánrem o novinku. Reakce na singl jsou zatím krásné. Vypadá to, že lidi se chtějí v téhle přetechnizované době vrátit k normální hudbě, slyšet reálně nástroje.
Pojedete s novým albem na turné?
Budu slavit 30 let na scéně, a to velkými koncerty. Chtěla bych ho jet se symfonickým orchestrem. Vím, že mým písním a mému hlasu tahle kombinace velmi svědčí. Pojedu i do Česka. Mám české posluchače moc ráda, což stále opakuju. Díky bohu za vás, za Čechy, za to, jak vnímáte kulturu, za to, že stále chcete slyšet i nás, Slováky, naše písničky.
A jakou tu vaši chtějí Češi slyšet nejčastěji?
To je různé, někdy jsem až překvapená… Muoj bože však zaujme vždy. Má v sobě velké emoce. Každý tuhle píseň vnímá po svém, každého oslovuje jinak. Hodně záleží na tom, v jaké životní fázi zrovna jste. I proto bývá na mých koncertech tou závěrečnou, emoční tečkou. Jdu poté spokojeně domů a mám pocit, že jsem do toho dala všechno.
