Článek
Už jako mladík byl neúprosným a své kritiky neváhal náležitě zpražit. A to poměrně drze, s přísnou logikou a se sžíravým zápalem. Virchow hledal příčinu choroby. A také zkoumal sociální prostředí člověka, které ovlivňuje i jeho zdraví. Přitom studoval v podstatě na vojenské akademii, kde se s velkým bádáním příliš nepočítalo.
Důstojník s lékařským vzděláním
Rudolf Virchow se narodil 13. října 1821 v Pomořansku na nejzazším severovýchodě tehdejšího Pruska (dnes Swidwin v Polsku). Rudolfův otec se živil jako sedlák a působil jako městský tajemník. Cizí peníze snad uhlídal v pořádku, ale vlastní hospodářství vedl prachmizerně.
Mladý Rudolf absolvoval gymnázium v Cöslinu (dnes Knoszalin) s vynikajícím prospěchem. V roce 1839 začal malý hubený mladíček studovat na Friedrich Wilhelms Institutu, součásti Berlínské univerzity.
S pohodou na gymnáziu se univerzita nedala srovnávat. Měla za úkol vychovávat pro potřeby pruské armády důstojníky s lékařským vzděláním. A neplatilo se na ní školné – důvod, proč se na ni hlásil i Rudolf Virchow. Řád školy byl spartánský. Denní rozvrh, charakterizovaný pruskou poslušností, prošpikoval jednotlivé hodiny sterilním opakováním. Nechával jen málo prostoru pro volný čas.
Týdně se učilo osmačtyřicet hodin. Virchow si otci postěžoval: „Vše trvá od sedmi ráno do jedenácti večer. Ráno vstávám z postele rozlámaný, jako bych spal napůl v bezvědomí.“ Také mu sdělil, že se zajímá o archeologii a politiku. To tatíka rozzlobilo. Prohlásil, že se syn nafukuje, a ať si hledí jen osnov. Nikdy Rudolfovi nerozuměl. Ten si ale žil po svém.
Dva objevy historie
V roce 1845 Virchow nastoupil jako mladší lékař do nemocnice Charité. A našel své uplatnění, včetně dvou nových objevů. První se stal v roce 1845, kdy současně se skotským fyzikem Johnem Hughesem Bennettem objevil leukémii. Zatímco Bennett nepochopil příčinu nemoci, Virchow ji charakterizoval a nazval leukemia, doslovně bělokrevnost.
Dále vyvrátil dosavadní teorie o původu krevních sraženin – měl pravdu, že tromby mohou putovat celým tělem a následně ucpat jinou cévu a jinde. Kromě pozitivní pracovitosti měl Virchow i své neduhy. Byl nemilosrdný vůči protivníkům, spílal jim a zesměšňoval je. Jako kus hadru roztrhal tvorbu nejznámějšího evropského patologa, vídeňského Karla Rokitanského. Vyvrátil jeho práci o původu nemocí a prokázal, že Rokitanského mikroskopování a pozorování jsou odbytá.
Tím jej úplně zdiskreditoval. To ovšem vyvolalo odpor některých evropských kolegů, kterým se nelíbil způsob útoku. Mladému Rudolfovi to nevadilo.
V roce 1846 se stal vedoucím prosektury v Charité. Jeho sebevědomí dokládal časopis Virchowovy listy, které vydával spolu s přítelem. A vyvolal jimi pozdvižení.
Znalost zdravého jedince
Virchow v listech prohlásil, že nemoc není odchylka zasazená do živého organismu, ale jednoduše porušení zdraví. Abychom mohli chorobu léčit, musíme znát povahu její „zdravé stránky“. Základem vědecké medicíny je tudíž patologická fyziologie. Vyvolal tím vlnu nenávisti i obdivu. Mnozí se obávali ozvat i z obavy z bouřlivé reakce mladého vědce.
Rudolf Virchow seznamuje své lékařské kolegy s výsledky svého bádání.
Virchow se v té době začínal zajímat o vztah choroby a prostředí. V roce 1848 dorazily do Berlína zprávy o tyfové epidemii, která propukla mezi tkalci v Horním Slezsku. Úřady nepodnikly vůbec nic a tyfus se šířil dál a dál.
„Události ve Slezsku jsou takovou hanbou naší vlády, že na tom nemůže nic změnit žádná z jejích jalových výmluv,“ napsal o tom Virchow otci. Tlak veřejnosti na císaře Bedřicha Viléma IV. byl tak silný, že ustanovil zvláštní vyšetřovací komisi se státním zdravotním radou v čele. Jejím členem se stal i Virchow.
Komise přijela do Slezska v únoru 1848. Virchow tam strávil tři týdny. Poté vytvořil zprávu, která vládu nepotěšila. Upozornil v ní na špatnost pruské správy, na lidi žijící v bídě, hlouposti, špíně a v morálním úpadku. Napsal: „Medicína je sociální vědou a jako věda o člověku musí tyto problémy chápat jako své vlastní problémy a hledat takové druhy prostředků, jež by vedly k jejich vyřešení.“
Virchow zastával názor Pierra Cabanise, francouzského filozofa a lékaře konce 18. století: „Míra výskytu nemocí závisí na hlouposti té které společnosti.“ Na Virchow seznamu nemocí způsobených špatnou lékařskou péčí a organizací společnosti se octly tyfus, cholera, TBC, kurděje. A také kretenismus, který způsoboval nedostatek jódu v dětství. Když se Virchow vrátil ze Slezska, v Berlíně probíhaly velké změny.
Odchod z Berlína
V Berlíně a dalších evropských městech propukl revoluční rok 1848. Virchow okamžitě začal ve jménu demokracie ohnivě řečnit před početnými davy. Založil časopis Medicínská reforma a jeho stránky plnil ohnivými projevy.
To samozřejmě jeho kariéře nepomáhalo. Urážel mocné konzervativní kruhy a dráždil své kolegy. Vše skončilo vyhazovem z jeho milované práce. Mladý Virchow se kvůli ní stal pragmatikem. Když slíbil na univerzitě, že se zdrží na veřejnosti politických projevů, mohl se vrátit. Ne do Berlína, ale do Würzburgu jako ředitel patologie. Ještě před odjezdem se stačil zasnoubit se sedmnáctiletou Rosou Mayerovou, dcerou svého přítele Carla Mayera, nejúspěšnějšího berlínského porodníka.
Měli spolu šest dětí a Rosa chtěla celý život jediné – věnovat se svému manželovi a zajišťovat mu veškeré pohodlí. To jí vycházelo, protože Virchow se vzdal bouřlivácké politiky.
Učte se vidět mikroskopicky
Ve Würzburgu začal nový profesor učit studenty, jak pracovat s mikroskopem. Používal při tom dráhu, po které se posouval mikroskop od jednoho studenta k druhému. Virchow žáky nabádal, aby „viděli mikroskopicky“. Právě ve Würzburgu přišel s teorií, že základní jednotkou života je buňka.
Rozšířil ji ještě po roce 1856, kdy se už jako vybouřený muž vrátil do Berlína. Vydal tehdy dílo Patologie buněk. Za rok kvůli obecnému zájmu vyšla kniha znovu. Dalších sto let bude na principech této knihy založena celá moderní medicína. Poprvé lékaři pochopili, že karcinom, zhoubné bujení, vychází ze zdravých rodičovských buněk, ve kterých ale došlo k určitým změnám.
V roce 1859 Virchowa zvolili členem městského zastupitelstva. Úřad zastával celých čtyřicet dva let. Patřil k nejradikálnějším reformátorům. Na Virchowův nátlak berlínští městští radní nechali zrenovovat městskou kanalizaci a přebudovali organizačně neefektivní strukturu nemocnic.
O mnoho let později napsaly Britské lékařské listy: „Není v žádném případě nadnesené říci, že moderní Berlín je vzkvétajícím památníkem Virchowova zanícení pro službu své vlasti.“ Co se týče působení v politice, to byla jiná.
V roce 1862 se dostal v Německu do čela státu Otto von Bismarck. Přikláněl se k šovinismu, konzervativismu a k ovládnutí Evropy. Prohlásil: „Velké otázky dneška nelze řešit řečněním a většinovým hlasováním – tedy kardinální chybou, jíž jsme se dopouštěli v letech 1848 a 1849, ale krví a mečem.“
Až k výzvě na souboj
Ve stejné době, kdy se Bismarck stal kancléřem, jmenovali Virchowa do Poslanecké sněmovny, dolní komory pruského parlamentu.
Tam řečnil proti politice a režimu a založil Německou pokrokovou stranu. V jejím rámci spílal Bismarckovi a vyvracel jeho argumenty. K nejhoršímu střetu došlo v roce 1865, kdy kancléř žádal o peníze na další rozšíření německého námořnictva. Virchow tehdy působil jako předseda finančního výboru a požadavek ihned smetl se stolu.
Rozčilený Bismarck si hledal záminku pro střet a nařkl lékaře, že ho jednou v parlamentu nazval lhářem. Fyzicky statný muž poté vyzval hubeného profesora k souboji na pistole. Okamžitě se v tisku objevily karikatury, jak obrovský svalovec stojí proti malinkému útlému obrýlenci.
Různé typy buněk podle Virchowa
Virchow zareagoval okamžitě – se soubojem souhlasí, ale musí se bojovat skalpely. Zároveň vzkázal, že si příliš cení vlastního života, než aby se sám stal obětí hloupé pýchy. Pochopitelně k ničemu nedošlo.
Virchow se ale do politiky přestal míchat. Po prusko-rakouské válce v roce 1866 se většina liberálů přiklonila k Bismarckovi – toužili po sjednoceném Německu. On k nim nepatřil. Zato osobní statečnost projevoval.
Lékařem ve válce
V čase prusko-francouzské války v letech 1870–1871 spolu se dvěma svými syny sanitáři měl na starosti první nemocniční transport směřující na frontu. Jako lékař ošetřoval například vojáky, kteří bojovali u Met. A to v době, kdy se jeho oba potomci nakazili tyfem. Naštěstí přežili. Virchow budoval polní nemocnice a jeho heslem se stalo „prvořadým posláním medicíny je připravit pro člověka mír“.
Po válce se opět začal věnovat vědě. Rozšířil své zájmy o antropologii a v konečném součtu sepsal 1180 patologických prací, včetně několika knih.
A vydal se na nebezpečné pole – prozkoumal stavbu lebek z vykopávek v severních oblastech střední Evropy patřících starým kmenům. Došel k závěru, že žádní rasově typičtí nordičtí předchůdci vyvoleného německého národa vůbec neexistovali.
Navíc zahájil roku 1876 výzkum 6 760 000 německých školáků. Nositeli „správných “ rasových znaků, plavovlasých, běloučkých, modrookých dětí bylo méně než 32 procent, zatímco více než 54 procent školáků se vyznačovalo různými barevnými kombinacemi – hnědé oči, vlasy, snědá pleť.
Výsledky své práce uveřejnil v roce 1886, tedy tři roky před narozením Adolfa Hitlera. Navzdory uspokojení v práci a finančnímu zabezpečení se v roce 1902 jeho život změnil.
Na Leipziger Strasse vyskakoval z tramvaje, ale upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Strávil dlouhé měsíce na lůžku, což jej ničilo. Nakonec se uzdravil a odjel se ženou Rosou na letní pobyt do Harzu. Bohužel znovu upadl a znovu si zlomil stejnou stehenní kost. Léčil se poté opět v Berlíně.
Tam začaly srdeční obtíže. Zemřel 5. září 1902. Jeho pohřeb se stal veřejnou oslavou Virchowova života. Soustrast jeho rodině projevil i císař Vilém II. To by slavného vědce jistě pobavilo.
