Olga Menzelová: Co je prominuto mužům, zdaleka se netoleruje ženám

To určitě ne. Jirka je napořád součástí mého života. Patří k lidem, kteří neodcházejí, ale zůstávají tu prostřednictvím toho, co udělali. Vůbec mi nepřijde, že to je už tolik let. Ne že bych žila minulostí, mám svůj krásný život, děti, báječného partnera, ale Jirka tu pořád je. A hrozně nám chybí. V autě s dcerami Aničkou a Evičkou posloucháme jeho paměti a já si přitom říkám, jak by jim teď byl k ruce v řadě věcí. On děti dlouho nechtěl a nakonec s nimi byl absolutně šťastný.

Neumím to odhadnout. Věřím, že se věci dějí tak, jak mají. Jsem do určité míry fatalistka. Nic jsem neplánovala, co bude, to bude, říkala jsem si. Mladý člověk hledá, zkouší. Buď využije příležitost, nebo ji nechá proklouznout. Já jsem šťastná, že jsem se našla v produkci, baví mě organizovat. Vzpomínám na první třídu, kdy mě rodiče poslali kvůli atopickému ekzému na měsíc do tehdejší Jugoslávie. Neuměla jsem plavat, ale nedali mi s sebou kruh. Tak jsem prodávala místním dětem šumáky, abych si na něj vydělala.

Nebyla tam vůbec žádná sympatie. Jirka měl před premiérou a byl nervózní, kyselý, kuňkal a veškerá moje příprava se ukázala zbytečná. Nahlas řekl jedinou větu, že posluchačům rádia přeje, aby tam už nebyla ta blbá pop-music. Tu nesnášel, skončil někde u Sinatry. Při odchodu jsem utrousila, že jsem netušila, že tak nepříjemný člověk dělá tak hezké filmy. Byl úplně opařený a později přiznal, že si pomyslel: není tak blbá, jak vypadá. Evidentně ho zaujala moje drzost.

Mě dlouho ani nenapadlo, že bych mohla žít s tímhle o čtyřicet let starším člověkem. Pozval mě do divadla, a když jsem byla nadšená z představení, řekl: ty ještě nevíš, jestli je to hezké, protože nemáš srovnání. Liboval si, že nejsem intelektuálka, ale sportovkyně. Protože sportovci mají obecně zdravější přístup k životu, z ničeho si moc nedělají. To oceňoval.

Vím, že jste ho brala mezi spolužáky, učila ho bruslit… To byla legrace. Na mém sportovním gymplu vznikla skvělá parta a po ukončení školy jsme jezdili i dál na vodu, na výlety. Jirka za námi jednou přijel do kempu a kamarádi mu na chatičku nalepili pět papírových hvězd, aby se cítil dostatečně komfortně. Měli ho rádi a přijali ho mezi sebe. To mu dělalo radost. K narozeninám jsem mu kupovala různé pohybové aktivity, třeba lekce jógy. Známí ocenili, že jsem kyselého stárnoucího morouse vrátila o kus zpátky. Pochopil, že když se bude cítit dobře fyzicky, ovlivní to i jeho psychiku. Kde pracoval, chtěl mít možnost plavat v bazénu. Můj pokus nadchnout ho pro kolečkové brusle ovšem skončil zlomenou nohou.

Já jsem třeba nikdy nechtěla vidět sošku Oscara, nezajímala mě. Až po letech si ji vyžádal Jirkův kamarád, tak jsem se koukla taky. Jirka řekl, že právě to má na mně rád, že s ním nejsem kvůli tomu pitomému panákovi. Ale postupně mě naučil milovat dobré filmy, zalezli jsme vždycky do postele a viděli jich mraky – americké, italské, české. Mockrát jsem u toho usnula. Jirka říkal: kdyby Miloš věděl, na kolikrát jsme viděli Amadea!

To si nemyslím, tak to bylo mylně interpretováno v bulváru. Já nežila s víc muži najednou, přicházelo to postupně. Věděla jsem, že Jirka nechce děti, a dlouho jsem věřila, že to změním. To se sice stalo, ale předcházelo tomu poměrně divoké období. Po narození Aničky, jejímž otcem je kameraman Jaroslav Brabec, jsme žili odděleně, ale téměř denně jsme se vídali. Jirka Aničku od prvního momentu miloval, neřešil, jak to je. A naopak když se narodila jeho dcera Evička, neřešil Aniččin táta Jaroslav, že by někam vzal jen ji bez Eviny. Ti tátové nedělali rozdíl mezi vlastními a nevlastními dětmi a měli je rádi stejně. Základem takové synergie je, aby zainteresovaní lidé byli schopní spolu vycházet a potlačili svá ega. Moji muži museli být nad věcí a upřednostnit zájmy dětí nad svými.

Přesně tak. Druhá důležitá věc v takové situaci je žít si svůj vlastní svobodný život, což málokdo dokáže. Zejména ženy bývají sešněrovány tím, co se od nich očekává. Ale možnost vlastní volby a rozhodování je to nejcennější, co máme. Jinak na konci života litujeme, co jsme neprožily a co bychom byly rády změnily, jenže jsme to kvůli nedostatku odvahy neřekly a neudělaly. Volební právo mají ženy přes sto let, přesto neexistuje rovnost. Co je prominuto mužům, zdaleka se netoleruje ženám. Když si muž nabrnkne mladou milenku, je frajer, zatímco žena prospěchářka a poběhlice.

Žili jsme s Jiřím pak už svoje životy, ale nikdy jsme se od sebe nevzdálili. Chtěl jen, abych mu byla nablízku. To jsem splnila. A když přišla nemoc, bez zaváhání jsem se o něj postarala. Dlouho jsem věřila v jeho uzdravení. Dnes si říkám, že svůj život naplnil a odešel včas. Nezažil například válku na Ukrajině, to by moc špatně snášel. Jsem šťastná, že se mi ho podařilo doprovodit až do konce a doma. Stejně jako je důležitý porod, vznik nového života, je důležité být s blízkým člověkem i při jeho odchodu. Když to tedy jde…

Přivedla mě k tomu Jirkova situace na sklonku života. Kdo o někoho pečuje, obzvlášť v domácím prostředí, dobře ví, co to znamená fyzicky, psychicky a hlavně finančně. Bohužel česká veřejnost žije v mylné domněnce, že výkonní umělci mají spoustu peněz a žádnou pomoc nepotřebují. Tohle nahlížení mě štve. Je třeba rozlišovat mezi autorem, který má pravidelné tantiémy, a výkonným umělcem – ten co si neodpracuje, to nemá. Jirka si za Oscara koupil trabanta a tím to víceméně skončilo, pak ho zvali na festivaly, ale rozhodně nebyl bohatý.

Podporujeme čím dál víc umělců, kteří už nemůžou vykonávat své povolání, ale zasloužili by si důstojnou péči. Pravidelně, měsíčně, jako jediní v republice pomáháme třeba hercům Oldovi Vlachovi, Oldovi Víznerovi, Zuzaně Fišárkové, Ivance Deváté, Jitce Zelenohorské, Josefu Kubíčkovi, pomáhali jsme i Rudolfovi Jelínkovi. Vnímám to tak, že kultura je nositelkou identity národa a je třeba o ni pečovat. A těm lidem, kteří se o ni zasloužili, něco vrátit. Občas je dobré podpořit i mladé umělce a jejich rozjezdové projekty. To taky děláme.

Nikdo vás nenaučí, jak vychovávat děti, navíc každé je svébytná osobnost. Je složité najít hranici mezi autoritou a kamarádstvím. Já jsem spíš kamarádka a snažím se vychovávat láskou a příkladem. Věřím ve formování prostředím. Aničce dávám velkou důvěru a ona mi to hezky vrací. Ale jak se mi to povedlo, zjistím až podle toho, jak si jednou poradí ve vlastním životě. Anička studuje na umělecké škole fotografii, Evička chodí do Kühnova dětského sboru, hraje tenis a výborně běhá. Oběma dáváme možnost zkoušet i další kroužky. Taky s nimi dost cestujeme.

Ukazujeme jim, že Česko je krásná země, kde se máme opravdu dobře. Ale považuju za důležité, aby viděly, i jak se žije dětem jinde. Že často nemůžou mít to, po čem touží, a chybí jim základní věci. Hodně jezdíme do Egypta, kde Míra vede egyptologické expedice. Není tam žádný komfort, ale děti prostředí vykopávek milují. Albert teď jede s Mírou sám a už odpočítává dny do odjezdu.

Abych mohla dobře fungovat, čas pro sebe potřebuju. Když Jirka onemocněl, nastudovala jsem si vše o jeho nemoci a šla i za psychiatrem Honzákem pro radu. První, na co se zeptal, bylo: co děláte pro sebe? V takové situaci je velmi důležité udělat každý den aspoň tři věci jen pro sebe. Třeba umýt si vlasy, cokoliv, co vám udělá radost. Toho se držím i teď. Vedle času s dětmi a partnerem spolkne kus dne nadační fond, do toho mám firmu Medialogue, s níž pořádám umělecké akce, zejména fotografické instalace u nás i ve světě.

Výstava Umělá inteligence a civilizace. Běží právě na pražské Kampě a pak se přesune do Mladé Boleslavi a do Brna. Součástí vědeckého týmu je i můj partner. To téma pro mě bylo dlouho neuchopitelné, ale šíleně mě zajímá a zároveň děsí. Je to vlastně návrat ke Karlu Čapkovi a jeho R.U.R. Otázka zní, jak umělou inteligenci uchopit, aby nebyla zneužita. Učím s ní zacházet i dcery, ale přitom zdůrazňuji, že základem je spoléhat na vlastní rozum. Doba, v níž žijeme, je náročná a obtížná, neustále na nás padá spousta věcí, které neovlivníme. Zato ony ovlivňují nás.

Pro mě umělá inteligence končí, když vypnou proud. Děti vedu k samostatnosti, aby si uměly vždy poradit. Záměrně je vystavuji nekomfortním situacím, třeba když netekla čtyři dny voda, nešli jsme do Jirkova bytu, ale chodili jsme pěkně s kbelíkem k cisterně. Sama se snažím nespoléhat při řízení auta jen na navigaci. Umělá inteligence má samozřejmě i velká pozitiva – ve vzdělávání nebo v medicíně, konkrétně jsem to zažila u dermatologa, kde chytrý přístroj vyhodnotil stav mojí kůže a odhalil rizikové útvary.

Pohyb je pro mě nejdůležitější, i jako základ mentální očisty. S věkem se svalová hmota hůře udržuje, metabolismus funguje pomaleji, takže si denně doma trochu zacvičím. A jednou týdně chodím na jógu k výborné jogínce Lucii Königové. Využívám každou příležitost se protáhnout, třeba na procházce s dětmi v parku… Důležité je taky, co do sebe dáváme, vybírám proto správné potraviny. A vynechám s klidem většinu společenských akcí, už skoro nikam nechodím a získaný čas využiju jinak, třeba si čtu.

Hodně se dá naučit, vypěstovat. Dost mi v pozitivním vnímání světa pomohl Jirka. Když jsem bývala na někoho naštvaná, povídal: miláčku, nekaz si vlastní krev! Ty toho člověka nenapravíš. Pochopila jsem, že s dobrou náladou se žije líp než v naštvanosti. Raduju se z každé blbosti a snažím se z ničeho si moc nedělat hlavu. S odchodem Jirky jsem si uvědomila křehkost života, jsme tu jen na chvilku a nikdy nevíme, kdy skončíme.

On se zkazit nenechá. Já ho kdyžtak napravím, doma má dostatečnou oponenturu. Je to nesmírně chytrý a vzdělaný člověk, který napsal řádku moudrých knih a umí spoustu věcí předpovědět. Ví, že dějiny se opakují v cyklech a lidstvo, hlavně muži, pasoucí po moci a cizích územích, je nepoučitelné. Může být dnešní společnosti velmi užitečný. Jeho projevy v Senátu mají hlavu a patu. Lidí, kteří jsou skauti ve smyslu, že mají ještě chuť, energii a čas něco změnit, by tam mělo být co nejvíc.