Barbora Poláková: Nic vyhnané do extrému není správné

Holky byly malé, měla jsem hodně koncertů. Bála jsem se, že nebudu moct vyhovět termínům v divadle. Že když se do divadelního provozu vrátím, bude to kolidovat s koncerty, které jsou pro mě od začátku priorita a u kterých mám zodpovědnost za dalších čtrnáct lidí. Proto jsem byla, co se divadla týče, tolik opatrná.

Přiznám se, že kdyby mi nezavolal zrovna Pavel Vondruch (umělecký šéf a režisér) z Ungeltu, se kterým se známe ze školy, nehrála bych s Markem Adamczykem, hudbu neskládal David Hlaváč, se kterým píšeme písničky, a kostýmy nedělal Marek Cpin, asi bych si to rozmýšlela o hodně déle. Jsem moc šťastná, že jsem tuhle nabídku dostala.

Milan Hein (emeritní principál Divadla Ungelt) mě už oslovil párkrát předtím, ale zdráhala jsem se vrátit do procesu zkoušení. Je to prostě moc velký závazek z hlediska kapacity časové i mentální.

Super. Byla jsem na jevišti předtím tolik let, že se mi ten pocit vrátil jako jízda na kole. Mezi divadelní a koncertní scénou je spousta rozdílů. Třeba že v divadle na rozdíl od koncertu děláte, že diváky nevidíte, a taky, pokud to není autorské divadlo, naplňujete myšlenky a představy autora a režiséra. Rande s feministou je ale specifické tím, že mezi jednotlivými scénami s diváky krátce mluvíme mimo své role. Za sebe. Tím se to všechno vlastně propojuje tak, jak jsem byla teď těch deset let zvyklá u koncertů.

Když scénáře čtu, pozoruju, jestli se v nich vidím, jestli chápu, jak ta postava přemýšlí. A tady se to stalo vlastně hned a hnedka jsem si vedle sebe představovala i Marka Adamczyka, se kterým jsme dlouho kámoši. Na zkoušení jsem se těšila, hodně jsme ty situace a naše názory na ně rozebírali.

Právě díky téhle hře a díky tomu, že jsem se mohla vcítit do tří různých hlav s různými pohledy, vnímám to téma jako hodně komplikované. Jedna z těch postav říká, že nic vyhnané do extrému není správné, a to jediné jsem asi schopná k tomu v krátkosti říct. Jinak bychom tomu musely věnovat celý tenhle rozhovor, abychom nezůstaly na povrchu.

Něhy jsou něco mezi představením a koncertem, díky výpravě Marka Cpina a světelnému designu se víc blíží divadlu než koncertu. S pohybem a scénickými obrazy nám pomáhal Rosťa Novák (principál Cirku La Putyka), nikoho lepšího u nás neznám. Když už jsem tu zmínila komunikaci s divákem - v Něhách poprvé promluvím do lidí až asi po hodině. Což u koncertu není běžné vůbec. Všechny nové aranže přímo pro Něhy dal dohromady David Hlaváč, a co je velmi důležité, doprovází mě kromě kapely šest vokalistů. Sedm hlasů, to je už docela parádička. Něhy jako celek pro mě znamenají komornost, ticho, klid a čas na všechny myšlenky.

S Markem a Honzou máme dvě písničky, které vyšly na mé poslední desce. V Něhách hrajeme tyhle dvě písničky v nových aranžích a kluci se mnou vystupují, když sladíme termíny. Honza je teď ale do konce dubna v New Yorku, tak zas budou jezdit, až se vrátí.

Vezla jsem ho na začátku ledna na letiště a mluvili jsme o tom, že tam bude až do konce dubna a že mám někdy přijet. Koukla jsem hned do diáře a zjistila, že mám do konce dubna jediné volno hned za tři týdny. Koupila jsem letenku a už to bylo. Byla jsem v New Yorku poprvé a těšila se na spoustu konkrétních míst, nejvíc na hudbu a kluby.

Chodili jsme na koncerty, do divadel, projeli se lodí, byli jsme spolu na gospelu v kostele, bylo to krásný. Co jsem ale zjistila nejdůležitějšího, bylo, jak moc se máme rádi a jak je to naše přátelství skvělý. Tak, že třeba dvě hodiny meleme a pak zase dvě hodiny mlčíme, jen koukáme kolem sebe a vnímáme, kde jsme a co se děje kolem nás.

Musím si dávat pozor, abych to všechno energeticky zvládla a mohla se dost věnovat holčičkám. Teď když mi skončilo divadelní zkoušení, nastává trochu klidnější období. Mám jasné termíny koncertů a představení na Letní scéně Ungeltu a zbytek mám volno. No teda… ještě bych měla v srpnu začít točit film, komedii, kde hraju roli maminky malých dětí. Ale je to ještě tajemství, tuším.

Ano, tak je to pořád. To je jasný. To ani změnit nejde. Moje dopolední zkoušení v divadle bylo najednou po dlouhé době porušení stereotypu. Moc se teď těším na návrat do volných dní. Ráda se zahnízdím, vařím, peču, chodím s holčičkami často spát v osm. To mám vůbec nejraději. Hodně a ráda spím. K budíku do školy na 6.20 hodin musím přistupovat s respektem a jít si včas lehnout.

Každá do jiné a obě jsou šťastné. Jedna chodí do waldorfské školy, druhá do malinké školy, kde je ve třídě třináct dětí. Obě mají úžasné třídní učitelky a to je pro nás s Pavlem (bývalý partner herec Pavel Liška) po našem dlouhém prozkoumávání všech vzdělávacích systémů to nejpodstatnější. Na waldorfu jsme se shodli hned na začátku, protože to je jediný vzdělávací systém, který nepodporuje mobily ani jinou techniku. Hodně silně cítím, že děti se od nich mají držet v bezpečné vzdálenosti tak dlouho, jak jen to jde. Určitě se to včas naučí, stejně jako jsme se to naučili my.

Na filmy se s námi koukají. Je to ale zčásti dané tím, jaká je naše práce. Třeba Prázdniny s Broučkem viděly tak patnáctkrát. Nebo pohádky, kde hraje táta čerta (např. Čert ví proč). To je jasný. Hry nebo jiné „dětské“ aplikace na počítači nebo telefonu ale neznají.

Ne. Prostě píšu, co mě napadne. Taková otázka by mě úplně blokovala a vlastně ani nevím, co na ni odpovědět. Hudba je láva, má v sobě tolik tajemností. Třeba jen zkoumání vlastních možností hlasu je úžasné. A když nebudu vědět, co psát a skládat, vrhnu se na něco jiného.

Třeba bych se chtěla víc věnovat střihu nebo scenáristice, kameře. Rozumět tomu všemu víc by mě bavilo. Přečetla bych si všechny knihy, které jsem nedočetla nebo ani nezačala číst. A podívala se na filmy, které celé roky odkládám.

Ano, Něhy mě dosytily po všech stránkách. Těším se na lidi, kteří na nás přijdou, na jejich energii. Těším se na všechny, kteří tam jsou, od muzikantů a vokalistů po techniky, zvukaře, osvětlovače… Je to pro nás hudební rodina, ve které se strašně hezky cítíme.

Jsme sehranější jako kapela, zpívám jinak, cítím větší volnost a díky ní jsem víc ponořená do hudby jako takové. Dřív jsem se zpěvu bála, nesla jsem si různé bloky ještě ze školy. Díky tomu, že posledních pět let zpívám s Pavlou Fendrichovou (hlasová pedagožka a terapeutka), cítím se totálně svobodná. Před každým koncertem se s ní rozezpívávám, buď tam se mnou je, protože v Něhách s námi vystupuje její syn Matěj, nebo máme rozezpívání online. Nebojím se teď zpívat mnohem těžší písničky, vlastně i díky tomu skládám jinak. Pořád je kam se posouvat a to je nekonečně zábavné.

Nad tím nepřemýšlím. Nápad je myšlenka. A nevím, co by se muselo stát, aby došly. Jako lidstvu. V Něhách mám zrovna hned na začátku úvahu o nápadech. Jak skáčou z hlavy na hlavu, dokud se nechytí tý správný hlavy, která je zrealizuje. A když se to z nějakýho důvodu nestane, přeskočí prostě ta realizace jen na jinou hlavu. Kdyby hlavám došly nápady, co by se stalo se světem?

Snažím se reflektovat vždy to, co vidím kolem sebe, zachytit nový úhel pohledu na konkrétní téma. Právě nám vyšla písnička Drak. Je to šestá písnička, kterou jsme napsali se Štěpánem Urbanem, zároveň první oficiálně vydaná jako singl u Supraphonu. Napsali jsme ji jako titulkovou píseň k filmu Chvilky naděje a vyšel k ní klip s Ivanem Trojanem. Dlouho jsme si nejdřív se Štěpánem povídali o tom, co v nás po zhlédnutí filmu zůstalo za myšlenky, abychom písničku mohli napsat. Pro nás představuje drak metaforu toho, čeho si každý člověk ve svém životě cení nejvíc. Může to být láska, svoboda, vztah s rodiči, s dětmi, přátelství… Drak je čímkoliv, co bychom ve svém životě chtěli opečovávat a ochránit, aby neuletělo.

Jde hlavně o to, si uvědomit, co to pro nás vlastně je. Každý máme třeba jiné představy o úspěchu, každému to všeobecné pojetí úspěchu nemusí přinést radost ani štěstí. To je na nás, abychom se v sobě zorientovali a věděli, co jsou pro nás nejcennější hodnoty a jak je ochránit. Já si chráním ve svém životě hodně věcí, a právě proto, že je chráním, nemůžu o nich mluvit veřejně v rozhovoru.

Jsem vděčná za všechno, co mám. Hodně vděčná.

Štěstí přeje odvážným a sdílení je někdy důležité. Mám kolem sebe různé rodiny z různých období života. Hudební, hereckou, sousedskou a tu moji nejbližší, která je ale vlastně složená z těch všech výše vyjmenovaných. Takže o sdílení nouze není.

V žádném případě. To by mě ani nenapadlo.

Zajímavé, že?

Ano, třeba nejlepší krém na opruzeniny! Ten jsem jí přinesla jako první dárek. Mně tenhle zázrak ukázala Martha Issová a jsem jí za to neskonale vděčná.

Cvičím s trenérkou, chodím na masáže, na zábaly, teď zatím nepravidelně chodím běhat. V zimě na běžky. V rámci televizního dokumentu Naše lázně jsem se podívala do deseti lázeňských měst a prozkoumala naše skvělé léčivé zdroje. Tam jsem našla spoustu inspirace, co pro své zdraví těla i ducha můžu ještě dělat.

Myslím, že to, jak se cítím, bývá v přímé úměře s tím, jak vypadám. Takže je pro mě důležitější spíš to první.

Vlastně život nevnímám tak, že něčeho dosahuju. Dosahování cílů se bojím, protože netuším, co následuje potom. Spíš pluju a dívám se kolem sebe a raduji se z toho. V profesích, které dělám, bych si přála potkávat další a další inspirující lidi. Je mi zase hezky v divadle a brzy bych ráda vydala čtvrtou desku, kterou už máme zčásti nahranou. Moc se těším na všechny zážitky s holčičkami a přeju si, aby si našly v životě to, co jim půjde, a zároveň aby je to nesmírně bavilo.