Kristýna Frejová: Chci ukázat, že i ve třiapadesáti se dá žít naplno

Přiznávám, že se toho v poslední době sešlo hodně. Až nadměrečně. Ale já říkám: „Mám ráda práci a nebojím se ji použít.“ I když jsou dny, kdy jsem orvaná jako rybíz, uvědomuji si, jaké mám štěstí, a děkuju vesmíru za všechny ty příležitosti. I možnost si vybírat. To je velká výhoda takzvané volné nohy. Samozřejmě nesmí nastat pandemie, protože pak se svoboda promění v čiré peklo.

Raději nevzpomínat… Jsem optimistka, ale v té době jsem zažívala dny, kdy jsem se pravidelně budila hrůzou ve čtyři ráno a říkala si, co s námi bude. Sice jsem najednou měla spoustu volného času, ale na druhou stranu mě ta situace připravila o koncentraci a svým způsobem i o chuť. Bylo to příšerné vakuum. Zaplaťpánbůh že už je to pryč. A že mám svoje pevné rituály, kterými se v případě potřeby umím dát do kupy.

Původně jsem s posilováním začala v rámci přípravy na jednu roli a teď jsem na strojích každou volnou chvíli. Přišla jsem na to, že si potřebuju dát do těla. A že když cítím fyzickou únavu, tak je mi moc dobře. A fotky nesdílím, abych se chlubila, ale chci ukázat, že i ve třiapadesáti – tolik mi teď je – se dá žít naplno. A že se z návštěvy posilovny může stát nečekaná závislost a velká radost.

Asi bych to zvládla, ale nebylo by to ono. Při posilování jde totiž o milimetry. Bez správného vedení si můžete lehce ublížit. Takže jsem pod dozorem, a navíc je to motivační. Kdyby na mě trenér ve fitku ráno nečekal, možná bych se vůbec nevykopala z domu. Takhle se k němu doplazím třeba i po čtyřech.

Absolutně. Samozřejmě nechci vypadat jako Arnold Schwarzenegger, ale jsem pevná, ve formě a kila neřeším, což je pocit k nezaplacení. A mezi námi, já strašně ráda vařím a jím a už jednou provždy nechci řešit, jestli si můžu nebo nemůžu dát něco, na co mám zrovna chuť. Prostě si to dám. Navíc posilování změní i nastavení hlavy, je to něco jako přírodní antidepresivum. Když jsem minulý měsíc kvůli pracovnímu vytížení deset dní necvičila, byla jsem z toho mimo a smutná. Fakt mi to chybělo.

Scenáristika je pro mě obrovská výzva. Vnímám to jako další zajímavý posun v životě, o který jsem si vlastně řekla sama. Bylo to v době, kdy jsem práce neměla tolik jako teď. A protože jsem nikdy nebyla typ, který by čekal u telefonu, až se někdo ozve s nabídkou, svěřila jsem se Ivanu Vodochodskému, producentovi seriálu ZOO Nové začátky. On mi jednoho dne zavolal: „Posíláme ti scénosled a napiš další díl, čau!“

Dá se to tak říct. Samozřejmě to pro mě nebylo úplně neznámé prostředí – v tom seriálu sama hraju a o scénáře se stará dalších šest lidí. Ale musela jsem se bleskově zorientovat a v rámci dílu, který mi byl svěřen, navázat na ostatní.

Hlavně si načíst, co se dělo v předchozích dílech, a pak už jenom ten svůj díl v hlavě „uvidět“. Jediné, co na začátku víte, je, jaké postavy mají v tom kterém obraze hrát a co se má stát, aby se děj posunul. Je v tom poměrně velká svoboda, ale zároveň obrovská zodpovědnost. Nebudu zastírat, že když jsem debutový díl odevzdávala, měla jsem nervy. Ale načetla jsem spoustu knížek i divadelních her a na fantazii mám vysokou školu, jak říkám.

A taky jsem perfekcionistka, která do toho dala všechno – spoustu energie i času. Nejsem scenáristka na plný úvazek, tudíž ke psaní sedám v noci, když přijdu z představení. Nebo píšu cestou ze zájezdu. Když mi pak volali, že se můj díl líbí, ulevilo se mi. No a od té doby pracuju na dalších.

Mojí velkou výhodou je, že se umím odosobnit. Nepíšu pro sebe, ale pro tu postavu, tedy pro marketingovou ředitelku Báru. Ale určité styčné plochy mezi námi jsou. Ona je ambiciózní, což mi není úplně cizí. Má dceru, která je v podobném věku jako ta moje. Je mi něčím blízká, což se nedá říct o dalších postavách. Nicméně spousta lidí, kteří v seriálu hrají, patří k mým přátelům. Známe se dlouho a dobře, takže si umím představit, co by je asi bavilo hrát. O to je to lehčí a zábavnější pro ně psát.

Táhne ji to k filmu – bude zkoušet režii na FAMU. Na kontě už má dva školní filmy, které se mi mimořádně líbily. Teď připravuje klauzurní film, dokonce mi v něm nabídla roli zlé matky. Dojatě a s radostí jsem přijala. A ještě něco, dcera má kolem sebe skvělou partu kamarádů. Nechodí do hospody, aby tam čuměli do mobilu, ale tvoří, vymýšlejí scénáře, zajímá je, co se děje ve světě, jsou kreativní. Vidím v nich naději. Rozhodně si nemyslím, že dnešní mladá generace nestojí za nic.

Ano, jsou to děti z různých částí republiky a různých sociálních poměrů, ale spojuje je talent, nadšení a chuť tvořit. Mají v sobě energii a chtějí na sobě pracovat a nasávat informace. Pátrat a dozvídat se. Vedu je společně s kolegou Tomášem Petříkem a oba jsme byli v pololetí vyloženě dojatí z toho, jak fantastickým způsobem se popasovali s klauzurami. Chtěla bych o tom natočit časosběrný dokument. Zaznamenat, co ve škole zažívají a jak je to mění… Teď na to ještě sehnat finance.

Doporučil mi to terapeut Andy Urbiš, který terapii tmou provozuje v Beskydském rehabilitačním centru, sám ji praktikuje, a tudíž ví, čím si člověk prochází. Byla jsem tenkrát fyzicky i psychicky na dně. Rozešli jsme se s otcem mé dcery, pochopili jsme, že naše rozdílné vnímání světa je neslučitelné se společným životem.

Také jsem pořád neměla pořádně zpracovaný odchod maminky, i když jsem se domnívala, že ano. Chyběla mi energie a vnitřní síla. A tak jsem šla do tmy, abych se dala dohromady. A taky zjistila, jaké to je odstřihnout se od okolního světa.

Tenkrát jsem zjistila, že vlastně permanentně žiju tak, jak se ode mě očekává, a ne tak, jak chci já. Dělala jsem spoustu věcí proti své vůli, snažila se vyhovět doslova všem, i když mi to nebylo příjemné. Vlastně jsem průběžně znásilňovala samu sebe. To byl jeden aspekt.

No a ten druhý souvisí s mojí maminkou. Vždycky jsem měla obrovský respekt a úctu k tomu, jak žila a co uměla. Jaká byla máma, žena i herečka. Snažila jsem se jí připodobnit, jenže uvnitř jsem byla nastavená jinak. Když to řeknu úplně zjednodušeně: Musela jsem pochopit a přijmout, že nejsem ona. A objevit, kdo jsem vlastně já.

Jasně. Byla to obrovská panika, která mě mimochodem ovládla už pár dní před nástupem. Andy mě uklidňoval, že nepřijde žádný bubák zvenčí, ale jen to, co mám uvnitř. A že je potřeba se tomu postavit a poprat se s tím. Pokud to člověk neudělá, tak ty svoje démony a skryté temnoty bude po zbytek života vláčet za sebou jako kouli u nohy.

První tři minuty se mi špatně dýchalo a strašně mi bušilo srdce. Tělo se bránilo neznámému. Navíc jsem lehký klaustrofobik, takže jsem měla pocit, že na mě padá strop, ale pak jsem se uklidnila.

Soustředila jsem se na svůj dech a sama sobě vysvětlila, že to nemůžu vzdát jen kvůli pár nepříjemným pocitům. Rychle se ukázalo, že v klidu je ta největší síla, a já všechny počáteční obavy a divné stavy překonala.

To je velmi osobní otázka, ale ano, myslím, že ano. Až se dcera Ráchel odstěhuje z domu. Bude to příprava na takovou tu „babičkovskou“ fázi ženy. Vlastně se na to moc těším.

Budu natáčet a hrát, psát… Doufám že už konečně i svůj námět. Pracovně tomu říkám Omezenost, vidím ji všude okolo i na sobě. Ale taky si už rok držím dva týdny volna, kdy s přáteli vyrazím na jachtu. Vodu miluju, ve škole jsem osm let závodně plavala. Teď se ale víc než na výkon soustředím na prožitek. Už se vidím, jak sedím na přídi, pozoruju obzor a vyhlížím delfíny. Toho se nemůžu nabažit. I proto jsem domluvená s kapitánem, že to pro mě nebude jenom bohapustá rekreace, ale budu mu aktivně k ruce, bude mě učit, protože kapitánské zkoušky mám taky na svém „wishlistu“. V příštím životě bych chtěla být námořník…

Vždycky jsem si myslela, že jsem „psí člověk“, matka vlčice, jako byla moje máma. Ale pak mi můj terapeut řekl, že jsem divoká kočka a že až si to připustím, tak se mi uleví. Vždycky jsem se hrozně vztekala, že je to nesmysl, že kočky nesnáším, že jsou to sebestředná stvoření, která mi nesmějí přes práh. Po pobytu ve tmě se to ale změnilo. Tam jsem se konečně přijala taková, jaká jsem.

A najednou se u nás postupně objevily tři tulačky, které jsme s dcerou zachránily hrobníkovi z lopaty. Běžný večer u nás vypadá tak, že já tluču do compu a naše hraběnky Behemot Von Popelnicz, Matylda Von Irpiň a Ebonie Von Ore Mountains, jak se ty naše krasavice jmenují, se mi procházejí po klávesnici, dost často něco připíšou a vrhají na mě spiklenecké pohledy.