Hana Třeštíková: Člověk udělá všechno, když chce dát šanci novému životu

Že chci být máma, jsem věděla vždycky. Zároveň jsem si v sobě dávno srovnala, že mi nevadí být starší matkou. Říkala jsem si, že to může přijít klidně v pětatřiceti. Když moje vrstevnice rodily pětadvaceti, nijak mě to nerozhazovalo - měla jsem svůj časový plán.

Jenže když ta pětatřicítka přišla, byla jsem plně ponořená do práce, zrovna jsem byla radní pro kulturu v Praze 7. Prožívala jsem období silného pracovního nasazení, které rychle ubíhalo. Kolem sedmatřicítky jsem si řekla: „Pozor, Hanko, vlak by ti mohl ujet.“ A tenhle strach byl pro mě nakonec silným motorem.

Ano. Nebyla jsem ve vztahu, ve kterém bych chtěla mít děti. A připadalo mi celkem nepravděpodobné, že v nejbližší době potkám někoho, s kým by to dávalo smysl.

Tehdy se nabídl můj kamarád, že pokud bych chtěla, rád mi pomůže. Ta představa mi vlastně připadala velmi přirozená. Neměla jsem potřebu být vdaná, abych měla dítě, ani jsem si nikdy nepředstavovala svatbu. A tak jsme se objednali na kliniku.

Dost jasně nám řekli, že přicházíme za pět minut dvanáct. Já měla pořád pocit, že mám čas - vždyť když vidíte slavné ženy, které rodí v pětačtyřiceti i později… Ale z medicínského hlediska to tak není. Od té chvíle se to rozjelo. A jakmile jednou vstoupíte do světa umělého oplodnění, těžko z něj jen tak vystoupíte, nechcete to vzdát.

Na začátku jsem měla hodně naivní představu, že tam prostě přijdeme, oni mě otěhotní a já se budu dál věnovat své práci. Ale ono se to nestalo. Podstoupila jsem pět cyklů hormonální stimulace, zažila víc než deset embryotransferů. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že teď už to vyjde. A ono nic. Nejtěžší bylo zvládat tu bezmoc. Přitom v jiných oblastech, když se snažíte, tak se většinou něco změní, dostaví se výsledek. Tady to neplatí.

U některých nevydařených pokusů jsem měla pocit, jako by se zhroutil celý svět. Psychicky mě to vyčerpávalo. Největší frustrace pramenila právě z toho, že jsem do toho dávala tolik energie, tolik naděje, a přitom se pořád nic nedělo. Po čase už jsem ani nechtěla každému říkat, že jsem zkusila další pokus a zase nic. Opakované sdílení neúspěchů mě vysilovalo, a tak jsem se postupně uzavřela a přestala to se svým okolím řešit.

Začala jsem hledat rovnováhu jinde. Objevila jsem chůzi - rychlou chůzi, která se pro mě stala terapií. Pak i meditaci. Celkově jsem se snažila svůj život trochu přestavět, aby mě tolik nepohlcoval ten jeden cíl. Přestala jsem na těhotenství tak silně lpět. Když jsem pak šla na poslední transfer (kdy je do dělohy umístěno embryo), už jsem ho neprožívala tolik intenzivně. Měla jsem svůj program, řešila jiné věci - a o to víc mě překvapilo, když se to najednou povedlo.

Byla jsem po neúspěšných pokusech už tak smířená s tím, že se to zase nepovede, že jsem na těhotenský test koukla jen letmo. Druhá čárka signalizující těhotenství se neobjevila hned, a tak jsem test odložila a šla řešit něco jiného. Až o čtvrt hodiny později jsem se k němu vrátila - a tu druhou čárku tam uviděla.

Byla jsem v dobrém smyslu v šoku. Přesto mi trvalo dlouho, než jsem si dovolila tomu uvěřit. I když krevní test těhotenství potvrdil, stejně jsem si to připustila až po třech měsících. A vlastně naplno až někdy v šestém měsíci, kdy už to na mně bylo i vidět. Šlo o zvláštní období, protože navenek jsem to skrývala. Teprve když jsem měla jistotu, že všechno vypadá dobře, dovolila jsem si sdílet tu radost s ostatními.

Nikdo to nečekal. V minulosti jsem o pokusech mluvila hodně, ale ke konci už vůbec. Takže když jsem na Štědrý den u stromečku oznámila, že čekám miminko, byli všichni v absolutním šoku. Máma (dokumentaristka Helena Třeštíková) se musela několikrát ujistit, že to chápe správně. Ale pak se rozlila obrovská vlna radosti a podpory, která trvá dodnes.

Ano, nejvíc lidí řešilo můj věk. Je mi třiačtyřicet a najednou byl každý odborník na to, kdy je žena na dítě moc stará. Komentářů typu „chudák dítě, bude mít starou mámu“ jsem zaznamenala dost. Ale jak říkám - jen já vím, jak se cítím. A já se cítím fyzicky i mentálně mladá, jsem zdravá, aktivní, obklopuju se mladými lidmi a pořád se učím nové věci. Navíc znám spoustu žen, které mají druhé dítě po čtyřicítce, a nikdo to neřeší. Tak proč by mělo vadit, že já mám první?

Kupodivu tohle téměř nikdo nekomentoval. Možná protože mnoho lidí kolem sebe vidí, že tradiční modely manželství a partnerství ne vždycky fungují. Naopak mi hodně žen psalo, že to považují za dobrý nápad, protože jim samým partnerství přineslo víc komplikací než jistoty.

Někdo se mě ptal, jak takové rodičovství bude fungovat, ale na to se mě zeptejte spíš za pár let. S otcem dítěte jsme blízcí přátelé, máme se rádi a on chce být součástí života naší dcery. To je pro mě důležité.

Úplně vypnout neumím. Teď jsem místostarostkou Prahy 7 a tohle volební období chci dokončit. Mám pocit, že to zvládnu. Po volbách (na podzim 2026) uvidím, co dál. Zároveň mě baví kreativní projekty, které si můžu dělat po svém - podcasty, psaní, sociální sítě. Ty si s mateřstvím možná i sednou. Už mám za sebou dvě kariéry - filmovou i politickou - tak si teď klidně můžu dovolit vyklusat.

Myslím, že ano. Ale zároveň si dávám pozor, aby mě úplně nepohltilo. Nechci přijít o sebe samu - o své zájmy, kamarády, svět mimo dítě. Vím, že to bude výzva, ale věřím, že to jde. Těhotenství je intenzivní, ale pořád jen dočasná etapa. Teprve po narození dítěte se ukáže, co všechno člověk zvládne.

Nejdřív bych jim doporučila si opravdu v sobě ujasnit, že dítě chtějí. Ne kvůli věku, tlaku okolí nebo společnosti, ale kvůli sobě. Mně hodně pomohlo představit si dvě možné budoucnosti: buď zůstanu v tom skvělém životě, který jsem měla - plném kultury, svobody a kamarádů -, anebo půjdu do něčeho neznámého, sice náročného, ale s potenciálně obrovským smyslem. A řekla jsem si: až mi bude padesát, čeho bych víc litovala? A věděla jsem, že by mě mrzelo, kdybych to nezkusila.

Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale necítila jsem, že je to moje cesta. Ani adopce, ani pěstounství, ani náhradní mateřství. Cítila jsem v sobě silnou potřebu pokusit se o biologické dítě, a dokud jsem měla jakoukoliv šanci, chtěla jsem to zkusit. Věřím, že každý má tu cestu jinou. Tohle byla ta moje.

Do čtyřiceti let hradí čtyři pokusy pojišťovna, ale i tak si člověk za některé služby připlácí. Po čtyřicítce už je to celé na vás. Měla jsem štěstí, že jsem si na to mohla našetřit, v mém případě šlo o investici v řádech statisíců, samozřejmě rozprostřenou v čase. Jsou to peníze za laboratorní výkony, léky, zamrazení embryí. Na klinice vám nabídnou „balíčky“ s marketingovými názvy jako z nějaké cestovky - balíček Komfort, balíček Expres. Je to zvláštní trh. Ale člověk udělá všechno, když chce dát šanci novému životu.

Teoreticky ano. Uvidíme, jak proběhne tohle mateřství. Sama mám sourozence (fotografa Tomáše Třeštíka) a myslím si, že pro dítě je fajn, když nevyrůstá jako jedináček. Takže pokud bych ještě měla sílu a odvahu, nebráním se tomu. Zatím ale nic neplánuju.

V jednu chvíli jsem cítila, že to ze sebe potřebuju dostat. Že chci všechno, co jsem zažila, popsat, zpracovat a uzavřít. Původně to měl být takový deníček do šuplíku, ale čím víc jsem psala, tím víc to bobtnalo a stávalo se to něčím ucelenějším. Byl to určitý druh terapie. Pak jsem rukopis nabídla stejné nakladatelce, se kterou jsme dělaly knihu rozhovorů s mojí maminkou, a domluvily jsme se, že kniha vyjde na podzim.

Kromě mého vlastního příběhu tam bude i pět dalších ženských osudů - různých, ale všechny s dobrým koncem. Doplňují ten můj. A mám radost, že to může být nejen uzavření jedné náročné kapitoly, ale i motivace pro ostatní ženy, které třeba zrovna teď řeší totéž.