Miroslav Hanuš: Lidstvo se prakticky vůbec nemění, poměr mezi blbci a neblbci je pořád stejný

Blbci, alkoholici, komunistický volové, vrazi. Hraju v podstatě skoro všechno. Jediný, v čem nehraju, jsou reklamy.

Nemám rád spotřebnost tohoto světa a reklama je jejím prototypem, a tak se jí nechci účastnit. Tím ale nevyjadřuju názor na kolegy, kteří to dělají. Nemám hypotéku, nikomu nic nedlužím, děti mi už odrostly a nečekají, že se o ně budu starat. Ale jinak mě baví hrát všechno, takže někdy hraju i ve věcech, na které bych se vlastně ani nechtěl dívat.

Výjimečně. Třeba když mi není dobře a říkám si, jestli to vůbec přežiju. Přece jenom je to zápřah a proti vám sedí lidi, kteří čekají, co předvedete. Ti ostatně do toho taky něco dají, na nich hodně záleží. Vždycky říkám, jaký si to udělaj, takový to budou mít. Co úplně nemiluju, jsou alternace. Každej herec hraje jinak, tak to střídání úplně nemám rád. A nejmíň to mám rád, když režíruju. Nazkoušet to poctivě tak, aby každý z těch alternantů dostal prostor udělat si to trochu po svým, je vlastně dvojitá práce.

Už takových dvacet let to mám půl na půl. Pohled na profesi ze dvou stran mě občerstvuje. Herci někdy naříkají, že je režisér nepustí dělat, jak by to chtěli. Jako režisér můžu fantazii pustit úplně ze řetězu. Když to ale netrefím, tak to promáchnu všem. Teď zrovna asi víc hraju, protože ještě docela hodně točím, ale když mluvíme o divadle, tak to je asi půl na půl. Mluvíme ale o třinácti inscenacích v sedmi divadlech. Měsíčně mívám pětadvacet představení. A to je fakt hodně.

Spíš důsledný. Jako herec vím, jaké to je stát na druhé straně a dávat se v sázku druhému člověku. Režisér, když je netaktní nebo i cíleně zlý, vám může udělat kus života fakt nepěkný.

Moc jsem měl rád Ondinu od Jeana Giraudouxe, tu jsem režíroval na Kladně. S chutí jsem se vrátil ke své divadelní adaptaci románu Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád. V Divadle ABC jsme ji hráli jedenáct let, teď ji zkouším na Fidlovačce. Tentokrát jsem se tam do role Hymana Kaplana i obsadil. Nemůžu vynechat Rokenrol, to je hra, kterou jsem napsal o Mikim Volkovi, tu ve Studiu DVA režíruju i v tom hraju.

Ďábla, co Mikimu našeptává, jestli má cenu platit tolik za úspěch, vlastně celým svým životem. Miki skončil jako alkoholik a bezdomovec, ale rokenrol hrál do poslední chvíle, prostě umělec až za hrob. Jeho postava mě léta fascinovala, nakonec jsem to dal dohromady, je tam orchestr a zazní tam dvanáct jeho pro mě nejoblíbenějších rokenrolů, takže na to se vždycky taky hrozně těším.

Mikiho Volka hraje Honza Kravka, dříve vedl kladenské divadlo, dneska je členem Divadla na Vinohradech. Je mu náhodou i dost podobný. Především je ale vynikající muzikant. Psal jsem to tenkrát na něj, bez herce, který to zvládne zahrát i stylově zazpívat, by to nešlo. Honza patří k rockerům, kteří měli kapelu už někdy ve třinácti. Na starý rádio si připojili elektriku a někde v garáži do toho řezali. Rokenrol má v sobě.

Zpívám rád a se zpěvem pracuju hodně i jako režisér. V divadle zpívám docela často, ale úplně se v tom necítím. Vždycky hlásím, že nemá cenu mě učit druhý hlasy, že to stejně popletu. Ale jinak hraju na piano a na saxofon, ale muzikant nejsem. Naučím se, co potřebuju, ale jsem radši, když to dělají ti, co to umějí mnohem líp.

StarDance jsem vlastně absolvoval pro potěšení své ženy a svých dcer. Když mě z České televize pozvali, tak projevily velký zájem, abych tam šel. Já jsem o tom dost pochyboval, ale nakonec jsem řekl: „Dobře, půjdu tam, ale budete mi fandit, a až vypadnu, tak se mi nebudete smát.“ Což splnily. Vydržel jsem tam docela dlouho, až do šestýho kola. Měl jsem toho ale plný zuby, ještě asi rok a půl jsem chodil na injekce do kolen.

Ne, moje žena se do toho vůbec nepletla už proto, že se společenskému tanci nikdy nevěnovala. Kdyby chtěla, tak by se to jistě uměla naučit, ale ona dělá jevištní choreografie.

Velmi často, dělala a dělá choreografie k mnoha mým režiím: třeba Šakalí léta, Pan Kaplan má třídu rád v ABC a brzy na Fidlovačce, Rokenrol ve Studiu DVA. Už jsme si vytvořili nějakou technologii, jak přežít jako partneři zkoušení.

Přes třicet let.

S karamboly se na té cestě vždycky setkáte, ale musíte se snažit. Možná existují nějaký ideální vztahy, kdy se potkají někdy v šestnácti a do smrti se nepřestanou něžně milovat. Ale nenechme se dojímat, když vidíme devadesátiletého dědečka s pětaosmdesátiletou babičkou, jak se za ruce vedou po ulici. Znám pár takových lidí a vím, že celý život spolu bojovali. Nakonec si ale zbyli a teď se vodí po ulici jako dvě holubičky, ale taky trochu proto, aby neupadli. Takže se to dá, ale musíte se každopádně hodně snažit.

Jedna vystudovala alternativní herectví, jedna činoherní. Nepatřím k těm, kdo by někomu cokoliv rozmlouval. „Budu vás podporovat, snad budete mít štěstí,“ říkal jsem jim.

Já jsem ve své profesi šťastnej, uživí mě a nemůžu o ní říct nic ošklivýho. Někdo má ale smůlu a nejde mu to tak. Znám taky spoustu lidí, který herectví vystudovali, chvíli hráli, byli i úspěšní, a stejně si řekli, že to není pro ně, a vydali se jinou cestou. Jiní přišli k herectví, ačkoli ho nestudovali a byli něčím úplně jiným. Nic není definitivní.

Když jsem před lety adaptoval pro Studio DVA Příběhy rodiny Smolíkovy, měl jsem tam obě. Potřeboval jsem pro roli kočky někoho, kdo umí stepovat, zpívat a tancovat. Eliška už byla na škole, tak jsem si ji tam vzal. „Budeš mít ke škole brigádu a oťukáš se na velkým jevišti,“ říkal jsem jí. No, a když už pak byla velká a měla svý plány, tak se na škole ocitla Jindřiška a mohla tu kočku hrát ona. Já v tom hrál otce Pepu Smolíka, Jana dělala choreografii, takže jsme se tam takhle prostřídali.

Třetí dcera, nejstarší, učí češtinu. A je, myslím, šťastná, protože učí na gymnáziu na Petřinách, kam sama chodila. Učitelování má opravdu v krvi. Je to těžká disciplína a vyžaduje talent, podobně jako herectví, a hlavně velkou touhu se tomu věnovat.

To bych neřekl. Mám se co ohánět, abych mezi těmi ženami obstál. Často se mě ptali, jestli bych nechtěl mít syna. Říkal jsem, že ne, že už jsem na ženy přivykl. Ono se to teď do určité míry změnilo, už tam jsou i chlapi, do rodiny přibyli partneři dcer. A máme taky dvě vnoučata. Františce je půl roku, Vendelínovi čtyři.

I když je tam teď Hložánek už jen občas, tak to asi je tak výrazná role, že si ji lidé pamatujou. Stala se z něho taková tragikomická postava: bývalý politik po mrtvici, který si plete slova a všecko zmotá, tak ho vlastně hraju docela rád, protože si vždycky vymýšlím slovní přesmyčky a blbosti. Všiml jsem si, že některý slogany, co jsem si vymyslel, lidi používají. Třeba „Ať se dílo daří“ nebo „Já jsem kvalitní člověk “. Většinou se fandové těch dvou postav moc nekříží, protože jsou diváci „uliční“ a jiní, kteří se dívají na kriminálky. Stane se, že potkám nějaký pár a jeden ví, že jsem Hložánek, a druhej, že jsem Korejs.

Vůbec ne. Původně ani neměl pokračovat přes všechny díly, ale nějak se tam vyklubal a prosadil. Snad i mou zásluhou, věřím. Je to nejspíš živá postava, protože policajti, muži i ženy, mě často zastaví a říkají, že mají přesně takového šéfa. Ale říkají mi to i lidi z úplně jiných profesí.

Korejsové jsou věční a jsou všude. Jsem toho názoru, že lidstvo se prakticky vůbec nemění, že poměr mezi blbci a neblbci, rozumnými, hodnými lidmi a agresivními podrazáky, je pořád stejný. Vyvíjejí se prostředky, kterými to realizujou, ale že bychom jako lidstvo vnitřně pracovali na nějakém svém vylepšení, to nevidím. Jsme jenom živočichové, akorát, že umíme telefonovat. Na rozdíl třeba od ježků, ti netelefonujou.

Rozhodl jsem se, že si tak zjednoduším život. Ne že bych nebyl schopný ovládat nějaký složitější, ale když vidím, jak všichni do toho koukají, a ne proto, že by se fakt něco potřebovali dozvědět, ale protože je to přitahuje, z jakéhosi vrozeného voyeurismu, nechci toho být součástí. Nastoupíte do tramvaje a devadesát pět procent lidí kouká do mobilu. Nikdo se nekouká kolem. Takže jsem učinil sám sobě protiopatření, i za cenu, že nemám v telefonu žádný aplikace, a když potřebuju internet, musím zapnout počítač. Nemám ani žádný sociální sítě. Nepotřebuju pozorovat v telefonu další virtuální životy nebo vědět, co kdo měl ke snídani.

V 1. oddělení jsme spolu natočili hromadu dílů. Známe se ještě ze Studia DVA, kde jsem ho režíroval ve hře Odpočívej ve svém pokoji. Potkáváme se v rádiu, občas v dabingu, takže to je vlastně dost blízký kolega. Navíc režisér Vít Vencl nás nechává si s tím textem pohrávat, občas si ho i změníme, něco tam přidáme. Je to jako trošku improvizační divadlo, ve kterém si rozumíme, a nerozhodí nás to. Ne každý to má rád, ale mě to baví.

O samotě, opuštěnosti a zároveň toleranci. A všechno se to řeší tím břitkým britským humorem, který mám hrozně rád. Tragikomedii obecně považuju za nejlepší žánr, protože nás přes humor naláká do komnat, kde se skrývají vážnější věci. A když už tam jsme, tak nám je zas pomůže překousnout a odlehčit. Humor je jediný způsob, jak přežít tenhle život.

Hledají nějaký místečko na zemi, kde by si řekli: Tady je ten můj kousek světa. No, jenomže se sejdou na té stejné lavičce dva.

Nevím, jestli bych to chtěl mít jen pro sebe, ale pro mě to je jeviště. To je taková moje lavička, kterou rád sdílím. Ale jenom s některými vybranými.

Lidi, se kterými si rozumím. Pro mě je nejdůležitější, aby ten, s kým pracuju, měl stejný vztah k profesi, to znamená sportovně humornej, ale velmi profesionální. Nemám rád, když se divadlo dělá jednou rukou, že to stačí, že se lidi stejně budou dívat, stejně se budou smát. Zkrátka řemeslo čtvrté kategorie. Což se může stát především u komedií, když to člověk hraje už po čtyřsté. To bych nesnesl. Dneska je pestrost názorů na nejrůznější věci obrovská i mezigeneračně. Uvnitř každé generace potkám někoho, s kým si rozumím i s kým si nerozumím. Snažím se vyjít i s nimi, respektovat jejich názory. Radši jsem ale s těmi, kteří jsou, jak se říká v Knize džunglí, jedné krve. Naštěstí jich je kolem mě hodně.

Snažím se, ale stoprocentně spokojený život neexistuje. Takže když jsem na nějakých osmdesáti procentech, tak bych řekl, že to je dobrý.