Miroslav Etzler: Byl jsem blízko smrti, to mě proměnilo

Hrál jsem spoustu televizních rolí, ale jen minimum z nich pro mě mělo opravdový smysl. Proto jsem si v jednu chvíli řekl, že už toho bylo dost. Polabí mě ale zasáhlo hned při čtení scénáře, protože má silný příběh. Není jen o policii, ale o malé komunitě, v níž se stane závažná věc. To prověří charaktery - z nepřátel se mohou stát přátelé, zdánlivě nevýznamní lidé se ukážou jako hrdinové.

Režisér Miloš Forman kdysi řekl, že každý dobrý film by měl mít příběh. A právě silné příběhy mi dnes v tvorbě často chybí. Druhým důvodem, proč jsem roli vzal, byli lidé, se kterými jsem na Polabí mohl pracovat. Byl to tým, kterému věřím, a díky tomu jsem měl pocit, že vzniká něco výjimečného.

Přiznám se, že jsem se toho bál. Náš rozchod nebyl jednoduchý, dokázal jsem si představit, že se už nikdy nepotkáme. Jenže je to dávno, je nám oběma přes šedesát a oba jsme profesionálové. Prostě jsme se nadechli a zvládli to s noblesou. Žádné dusno na place, jak se někde psalo, nikdy nebylo.

Byl jsem jako dělová koule, kterou vystřelíte, ona si letí a letí, tu a tam zničí nějaké obydlí a pak někam dopadne a vlastně ji příliš nezajímá, jaká byla její cesta a co způsobila. Teď mám naopak pocit, že jsem ten kráter po té dělové kouli, který se rozhlíží, co všechno ta koule napáchala, a přemýšlí, jak dlouho tam ještě bude, než ho zasypou.

Nejvíc mě ovlivňuje vědomí, že začínám ztrácet sílu. Často myslím na to, jak to bude vypadat dál, a to je jeden z důvodů, proč si užívám života jinak, než jsem si užíval dřív. Už nejsem ten nejmladší, na natáčení jsem často spíš jeden z nejstarších.

Já bilancovat nechci. Můj milovaný básník Ivan Diviš říkal, že duše nestárne. Musím s ním souhlasit, cítím se pořád stejně jako na gymplu. Akorát když se usměju na mladou dívku v tramvaji, protože já se rád směju na lidi, tak vidím, že jsem způsobil poměrně velké faux pas, protože v tom vidí nepatřičný milostný návrh.

Jednou mi dokonce jedna slečna v autobuse řekla - No to snad nemyslíte vážně! Přitom jsem se jen usmál, nic víc… Před pár lety jsem byl hodně blízko smrti a i to mě proměnilo.

Prodělal jsem v roce 2021 těžký covid. Byl jsem tenkrát v Olomouci, kde jsme s Mirkem Krobotem zkoušeli nové představení. Jednoho večera jsem si na hotel koupil smažené bramborové placičky a pivo. Donesl jsem si to do pokoje - a pak už jsem usnul, aniž bych si sundal bundu.

Ráno bylo všechno netknuté a já věděl, že něco není v pořádku. Došel jsem do koupelny, použil deodorant a uvědomil si, že ten deodorant necítím. Mirek mě pak okamžitě poslal domů.

Přijel jsem domů a začal se mi hroutit organismus. Plíce selhávaly a mozku chyběl kyslík, přestával jsem o sobě vědět. Partnerka rozhodla, že musíme okamžitě do nemocnice, jenže já už nedokázal vyjít ani tři schody. Zavolala sanitku. Vypadalo to špatně, byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že se mi zastavuje mozek.

Ne, žádný strach jsem tehdy necítil, což mě překvapilo. Chtěl jsem jen to, aby byla tma a zima, aby se pořád větralo, i když byl listopad nebo prosinec. Cítil jsem zvláštní klid a osamocení, které mi v tu chvíli dělalo moc dobře.

Ale zároveň jsem si uvědomoval, jak troufalé je mít v mém věku malého syna. Můj tatínek zemřel, když mi bylo čtrnáct, a nikdy, ani ve svých šedesáti letech, jsem se s tím nesmířil, nešlo to. A čím jsem starší, tím je to dokonce horší, přestože od té doby uplynulo už šestačtyřicet let.

Samuelovi je teď sedm, nepřál bych mu, abych tady za pár let nebyl, aby tu zůstal bez táty. On je pro mě dnes největší motivací dávat na sebe pozor a žít jinak než dřív.

Musel jsem. Po covidu jsem na tom byl špatně, ze začátku jsem se nemohl nadechnout bez kyslíkové masky. Doktoři říkali, že už nikdy nebudu hrát, že to neudýchám. Ale měl jsem obrovské štěstí. Dostal jsem se do péče skvělé lékařky a pod jejím vedením začal poctivě rehabilitovat. Po dvou a půl měsících jsem znovu stál na jevišti, což všichni považovali za zázrak.

Drželo mě vědomí, že tu chci být pro Samuela. Spisovatel Truman Capote napsal krásnou povídku Vánoční vzpomínka a ta povídka končí obrazem balonků ve tvaru srdce letících k nebi. Vnímám Samíka jako ty balonky, které naopak spadly z nebe dolů. Díky němu jsem se znovu nadechl - doslova i obrazně.

Je to úplně jiné než předtím. Chlapi mého typu by vlastně do padesátky děti mít neměli, jsou sami ještě dětmi. Dřív jsem byl plný ambicí, toužil jsem dobývat divadla a film. Práce pro mě byla důležitější. Chtěl jsem hrát, zkoušet, natáčet. Doma jsem netrávil tolik času, kolik bych měl. Tuhle chybu už nenapravím. Dneska si uvědomuju, že největší hodnotu má rodina a že jsem tehdy spoustu věcí zanedbal. To jsou viny, které si ponesu až na smrtelnou postel.

Se Samuelem je to jinak. Vnímám a vychutnávám každou chvíli, protože vím, že času není tolik. Herecká práce už pro mě není posedlost, ale prostředek, jak zajistit rodinu. Nemám žádné ambice a paradoxně právě to mě dělá svobodnějším a spokojenějším.

Připomíná mi, že svět je třeba vnímat citlivě. Dnes se moc nenosí být vnímavý, zvlášť u kluků, ale on takový je. Díky němu jsem znovu objevil obyčejnou radost - třeba z vaření. Když Samíkovi chutná, co jsem uvařil, je to pro mě obrovské štěstí.

Učím se od něj možná víc než on ode mě. Stal jsem se i díky němu konzumentem radosti, nacházím ji ve spoustě zdánlivě běžných věcí.

Obrovskou radost mi přináší, když se na mě někdo usměje, i když je to úplně cizí člověk. Když vidím, že někdo někomu pomůže, že je v něčem lidskost.

Velkou radost mám i z toho, když zjistím, že jsem se spletl, protože jsem někoho nebo něco odsoudil jako nezajímavé, a pak se ukáže, že je to vlastně úplně jinak. Dřív jsem míval tendenci rychle soudit, dnes si víc uvědomuju, jak krásné je, když mě někdo nebo něco vyvede z omylu.

Samozřejmě že rodina a zázemí jsou radost. To se skoro očekává zmínit, a proto nerad používám tyhle fráze. Ale je to pravda. Když se večer zavřou dveře a vím, že jsem doma s lidmi, které mám rád, je to obrovská jistota.

Ale ano, jen už je to jiné… Se Simonou Stašovou hrajeme v inscenaci Cena za něžnost. Simonu mám moc rád, je obrovsky energická, sledovat ji na jevišti mi dělá velkou radost. Stejně tak mám rád Jiřinu Bohdalovou nebo Oldu Kaisera. Vidět některé lidi při práci, když jsou opravdu dobří, je pro mě potěšení.

A nejsou to jen slavní. Třeba v paneláku, kde bydlím, uklízí jedna paní z Ukrajiny, může jí být kolem šedesáti. Když projdu domem a všechno je krásně čisté, voňavé, mám z toho strašnou radost. Přestože tam bydlí i vandalové, kteří dokážou plivat na zem nebo ničit věci, ona to vždycky s klidem uklidí a zase je tam čisto. To jsou drobnosti, které mi dělají den hezčí.

Vůbec ne. Vyhrál jsem několikrát Neumannovy Poděbrady, to byla celostátní recitační soutěž. Říkal jsem si tenkrát - no samozřejmě, kdo jiný než já by to měl vyhrát? Pak jsem dostal nabídku do pražského Národního divadla a zase jsem si pomyslel - no samozřejmě! Seděl jsem v šatně s Josefem Kemrem a říkal si - ale jistě, vedle koho jiného bych já měl sedět v šatně? Hrál jsem s takovými lidmi, jako byl Jiří Kodet, Josef Vinklář nebo Boris Rosner a bral to jako samozřejmost.

Až postupem času jsem zjišťoval, co jsem to za blba. Nejen že jsem těm lidem nesahal ani po kotníky, ale navíc jsem tak troufale a samozřejmě přijímal jejich přátelství, za které jsem měl být vděčný. Dneska na to vzpomínám jako na nejkrásnější období svého života v divadle. Vážím si toho, že jsem měl možnost tyhle lidi osobně potkat jako své partnery na jevišti, ne jenom jako modly, kolem kterých se s úctou našlapuje.

Pokud by bylo třeba, klidně bych šel dělat jinou práci. Hraní pro lidi mám moc rád, ale kdyby se to zastavilo a už žádná další role nepřišla, kdybych už nikdy nesměl vstoupit na jeviště, vypořádal bych se s tím. Dělám tu profesi dlouho, miluju ji, ale posedlý hraním dávno nejsem. Kdybych sehnal práci, kterou uživím rodinu, třeba v lese, tak mi to vůbec nebude vadit.

Ale jistě… Žádný zázračný lék ani metoda na to ovšem není. Je to jako s každou závislostí, musíte si říct - už dost. Žádný doktor vám nepomůže. S angínou nebo chřipkou ano, s onkologickými nemocemi ano, protože tam medicína obrovsky pokročila. Ale se závislostmi se člověk musí vypořádat sám. Není na to lék, žádná tabletka, kterou byste spolkli a bylo po problému. Je to vždycky jenom na vás.

Alkohol pro mě byl vypínač. Tennessee Williams napsal hru Kočka na rozpálené plechové střeše a tam postava Bricka říká, že pije proto, aby to udělalo „cvak“ - aby se všechno vypnulo. A přesně tak to bylo i u mě.

Chtěl jsem něco nepříjemného necítit, byl jsem emočně přetížený nebo jsem byl prostě jenom nezodpovědný fracek, který před něčím utíkal. A alkohol byl ten vypínač.

Pro mě nikdy nemělo smysl takové to - pojďme na jedno. Buď nic, nebo hodně. Nikdy ne jedno pivo, ale patnáct. Nikdy ne dvojka vína, ale tři litry. Nikdy ne jeden panák, ale deset.

Ano, dvakrát. Jednou jsem byl v léčebně jen čtyři dny, podruhé dva měsíce. Ne proto, že bych nebyl schopný nepít, ale proto, že mě zajímalo, jak to funguje. Chtěl jsem poznat, co to se mnou udělá.

V té kratší době jsem dostal od jednoho úžasného lékaře antabus. A já si tehdy řekl: „Na to já prášky brát nebudu.“ Vysypal jsem je do záchodu a přestal jsem sám. Nepil jsem pak třináct let - ani kapku.

Pak přišly drobné periody, kdy jsem si znovu dal. Krátké, ale byly. Jedna z nich se protáhla a tehdy jsem se do léčebny vrátil. Vydrželo mi to dlouho a pak jsem zase trochu pil. Nakonec jsem se k rozhodnutí nepít vrátil.

Souvisle nepiju asi rok a půl. Dřív jsem si občas dal pivo nebo dvojku vína, ale teď už ani to. Alkohol nechci. Kromě zdravotních rizik bere člověku hlavně čas. A toho už na tomhle světě opravdu nemám tolik.

To je pro mě velký problém. Nikdy jsem neuměl přijímat věci srdcem, spíš hlavou. Moc jsem toužil být věřící - ne kvůli tomu, že bych potřeboval berličku, ale protože tenhle svět mi prostě nedává smysl.

Můj oblíbený filozof Josef Šafařík napsal knihu Cestou k poslednímu, která začíná slovy: „Když mi bylo třicet, položil jsem si tři otázky - proč já, proč teď a proč tady. A zbytek života jsem hledal odpověď.“ To se mě hluboce dotýká, protože ty otázky si kladu taky. Jenže odpovědi pořád nemám.

Když vidím, co dokázalo sakrální baroko, říkám si, že to přece nemůže být náhoda. Poslouchám lidi, jako je neurochirurg Vladimír Beneš nebo neuropatolog František Koukolík, kteří celý život zkoumají mozek, a i oni přiznávají, že o něm pořád nevědí všechno. To ve mně probouzí úžas i pochybnosti.

Nebo když slyším Rachmaninovy symfonie, Mahlera, vidím obrazy Picassa nebo El Greca, je to tak ohromující, až to nedává smysl. Stejně jako velká láska. To všechno je natolik přesahující, že mám pocit, že za tím musí být něco víc.

Na druhé straně ale vidím i hrůzy. Když přemýšlím o holocaustu, o tom, že v plynových komorách umíraly dvouleté děti, tak si říkám - kde tehdy byl Bůh? Nedává to logiku.

V posmrtný život nevěřím, ale věřím v reinkarnaci. Kam se poděje energie, když člověk zemře? Já myslím, že pokračuje dál.

Mám dokonce jednu vzpomínku se Samuelem, kdy byl ještě úplně malinký, asi roční. Až na pár slov skoro nemluvil. Spali jsme spolu a on se ke mně přitulil a pošeptal mi do ucha: „Já jsem si tě vybral.“ Dodneška nevím, jestli se mi to zdálo, nebo to byla skutečnost. Ale chci věřit, že se to opravdu stalo.