Článek
V novém filmu Franz hrajete důstojníka z jedné povídky, kterou napsal Franz Kafka. Jak jste k té roli přistoupil?
Je to jen jeden obraz, ale myslím, že to je hodně silná scéna. V tehdejších čtenářích vzbudila velmi protichůdné emoce. Důstojník, kterého hraju, je Čech, ale ve filmu mluví německy, což v době, kdy žil Franz, bylo běžné - Němci mluvili česky a Češi německy, takže jsme nemuseli řešit můj akcent.
I přesto jsem se snažil, aby moje němčina byla co nejpřesvědčivější, a protože německy moc neumím, učil jsem se text foneticky, z nahrávek dialektových koučů, kteří mi pomáhali.
Jak se vám hrálo v němčině?
Hrát v jazyce, který není mateřský, je pro herce vždycky výzva, ale mě to baví. Já se rád učím a moc rád cizími jazyky mluvím, a to i těmi, které neumím. (směje se) S každým cizím jazykem si člověk obléká samostatnou osobnost, která k danému jazyku patří. Je to nesmírně zajímavé. To Komenského „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ není žádná fráze, je to fakt!
Musím říct, že moje německá osobnost mi není moc sympatická. Mám trochu výše položený hlas a jsem takový… frickovitý. Zároveň mě hodně překvapilo, že když na mě dialektová koučka Sarah mluvila německy, rozuměl jsem jí téměř všechno, a to i přesto, že německy umím fakt blbě! Připisoval jsem to mým předkům, kteří zažili válku a německy se domluvili.
Já mám k tomu jazyku odjakživa trochu odpor, zní mi hrozně tvrdě a chladně. Možná je to generační trauma. Můj děda jako mladík pomáhal partyzánům a prožil v německé totalitě strašné chvíle.
Díky čemu jste se k roli v tak výpravném projektu dostal?
Obsadila mě režisérka filmu Agnieszka Holland.
Jaké pro vás bylo spolupracovat s tak zkušenou režisérkou? Čím vás to obohatilo?
Agnieszku miluju. Kdykoliv se s ní potkám, mám pocit, že můj život dává hluboký smysl, a navíc můžu vnímat, jak žije, jak myslí, tvoří. To vše je pro mě jako filmaře nedocenitelná škola. Mám opravdu velké štěstí, že Franz je třetí film, který jsem s Agnieszkou točil (Hořící keř a Šarlatán jsou další dva).
Deportovali mě z USA, protože jsem bez pracovního povolení hrál krajanům svoje písničky.
Ona je nesmírně precizní, svobodná, inteligentní, lidská. Je to člověk a tvůrce s obrovskou hloubkou, kterou otiskuje do svých děl tak samozřejmě a nenuceně, že vždycky žasnu. Umí se při režírování i vztekat, ale i tak ji všichni milují. Nevím, jak to dělá. Možná je to její „českou“ osobností, kterou má, když mluví česky; její akcent je nesmírně rozkošný. Na Franze se upřímně těším. Už trailer je geniální a stejně skvělý bude i film.
Vloni natočil krátký film Vítěz, kde se zabývá svým komplikovaným vztahem k otci
Připadal jste si sám někdy jako postava z Kafkova románu?
Jo, když mě deportovali z USA, protože jsem bez pracovního povolení hrál krajanům svoje písničky. To byla velká kafkárna. Strávil jsem jednu noc v cele v downtownu L. A., když mi předtím slibovali sprchu a samostatný pokoj. (směje se) To, jak se v Americe na imigračním chovají k lidem, mě šokovalo. „Sebepoznání na dně“ by se ten zážitek mohl jmenovat. (směje se)
Za sebepoznáním jste před časem odcestoval také do Peru, kde jste zažil ceremonie s místními šamany s ayahuaskou, které se také říká liána smrti. Co jste se díky tomu o sobě dozvěděl a jaká to pro vás byla zkušenost?
To bylo tak překvapivé setkání! Vůbec by mě do té doby nenapadlo, jakou mají rostliny inteligenci a jak nás, ostatní živé formy, vnímají. Ayahuasca je pralesní liána, z níž šamani Jižní Ameriky po staletí připravují silnou medicínu. Po jejím požití se člověk nekompromisně setká sám se sebou. Rostlina ho čistí na tělesné, mentální i emoční úrovni.
Mně to zcela proměnilo vnímání sebe sama. Taky jsem díky ní jednoznačně pochopil, že inteligence bytostí na planetě jde sestupně takto: na prvním místě je veškerý život v moři, pak jsou rostliny, pak všechna zvířata a na konci je člověk. (směje se) Některým lidem se to řazení nelíbí, protože v nás ještě přetrvává hloupý pocit, že jsme páni tvorstva, což rozhodně nejsme.
Lidé, kteří ji zkusili, říkají, že jim významně změnila životní směřování.
Jo, to ona dělá. Já zažil pořádnou jízdu.
Popíšete ji?
Pokusil jsem se ji popsat ve své knize Snílek. Zažil jsem vize, viděl jsem souvislosti. Jak si tvořím realitu, jak a kde sám sobě bráním ve vztazích, co nefunguje, co nevidím, viděl jsem svoji naučenou vnitřní destrukci i sebe sama jako dítě, které vyrůstalo v drsném prostředí mojí rodiny - a jak moc mě to v životě ovlivnilo a ovlivňuje. K tomu jsem jako bonus mohl rozmlouvat s osobností té rostliny, která byla neskutečně laskavá, chápavá, pragmatická a měla úžasný humor.
Snílek je kniha, ve které jste se opravdu hodně odhalil. Proč jste se rozhodl tak osobní zkušenosti sdílet s veřejností?
Na svůj web jsem si během let psal všemožné texty, které průběžně zachycovaly moje životní okamžiky, moji proměnu v čase, nejhlubší pocity, úvahy. Často jsem se díky tomu psaní v sobě dotýkal míst, která sdílením dostala tvar, osvobodila se, stala se přijatelnými, protože jsem je přestal skrývat. Vše, co si dovolíme sdílet, nás osvobozuje, protože všichni vzájemně zažíváme náš lidský úděl, který často není vůbec lehký. Nějak jsem nepočítal s tím, že by ty texty byly součástí knihy, ale byl jsem povzbuzen, abych je vydal.
Dali jsme knize krásnou grafickou podobu, je plná mých kreseb, ručního písma, fotek z dalekých cest. Je to taková symfonie jednoho času, která má čtyři části: „To já to byl“, „Do snů a ještě dál“, „Lze to vůbec vyprávět? “ a „Pocítil jsem bezpečí i v dusivé bouři“. Není pro mě lehké tu knihu prodávat a chválit, i když to vypadá, že mi to jde (směje se), protože je tak moc osobní. I proto není v běžné distribuci a dá se koupit jen přes můj e-shop.
Jiným vaším, podle mě také osobním projektem byl film Princ Mamánek. Ten jste sám napsal, režíroval a hrajete v něm i titulní postavu prince Ludvíka. Jak náročné bylo skloubit všechny tyto role v jednom projektu?
To byla moje životní iniciace. Nikdy předtím jsem celovečerní film nerežíroval ani neprodukoval a dokázal jsem to jen díky pomoci mnoha lidí. Za všechny bych zmínil koproducenta Jakuba Červenku, na jehož nový film Nepela se těším, a kameramana Jana Malíře, který dal filmu nádherné obrazy.
Jsem vděčný za fantastické obsazení v čele s Martinem Hubou, Janou Nagyovou a Veronikou Khek Kubařovou. Samotné natáčení pro mě byla pořádná dřina, protože jsem dělal práci za tři, ale užíval jsem si každou vteřinu, byla to fantastická jízda!
Když mi bylo čtrnáct let, začal jsem se doma učit hře na klavír. Učila mě moje máma a já byl samouk.
Měl film takovou odezvu, jakou jste si přál?
Mamánek byl diváky přijat poměrně kontroverzně, protože to je trochu jiná pohádka, než jak jsme u nás zvyklí. Mým záměrem bylo natočit film, který bude bavit jak děti, tak i dospělé, a podle diváckých reakcí se to podařilo.
Například scéna, kdy princ Ludvík potkává paní Smrt, je natočena velmi odvážně, prolínají se v ní paralelní roviny a je téměř halucinogenní, což některé dospělé diváky polekalo a některé děti přímo nadchlo. (směje se) S Mamánkem jsem se taky po letech vrátil ke komponování filmové muziky, což je něco, co úplně zbožňuju. Skládat hudbu je jako malovat zvukem.
Německého důstojníka z jedné vize slavného spisovatele hraje v novém filmu Franz.
Kdy a proč jste začal komponovat?
Když mi bylo čtrnáct let, začal jsem se doma učit hře na klavír. Učila mě moje máma a já byl samouk, samorost, což mi zůstalo dodnes. Noty sotva umím, rytmus si držím svůj, doby mám často nepravidelné. Ale už tehdy, i když jsem uměl pár akordů a prsty sotva zvládly čtvrťové doby, jsem začal skládat vlastní písně, improvizovat. Proseděl jsem u klavíru dny, měsíce, roky a opájel se hudbou, která vzniká a v té stejné chvíli zaniká. Byl to a je takový jazyk mého srdce, mojí duše.
A jaký je vztah mezi vaším hereckým a hudebním projevem?
To se krásně doplňuje, protože řeč sama je v podstatě muzika. Má svůj rytmus, melodii. I proto mě tak baví učit se jiné jazyky, je to jako učit se nové písně. Herec by měl umět vyjádřit postavu, emoci, situaci celým svým tělem, takže k roli přistupuju podobně jako k písni, učím se ji celým svým tělem.
Pamatuji si vaše koncerty s kapelou Eliščin Band. Působily hodně intimně, divák měl pocit, že je součástí malé hry, která vznikla jen pro ten večer. Proč jste se rozhodl pro sólové vystupování?
S Eliščiným Bandem jsem hrál mnoho let, vystřídala se v něm celá řada hudebníků. Začínal jsem s čistými amatéry, protože jsem se s nimi jako amatér cítil líp. Pak jsem pojal touhu prorazit na hudební scéně a přizval jsem si ke spolupráci profesionály.
Kapela fungovala mnoho let, ale dobrá chemie je v kolektivu zásadní a ta se nám nějak vytratila. Navíc jsem si uvědomil, že všechno si nosím s sebou, a když kapelu rozpustím, o nic nepřicházím - mám svoje písně, a tak jsem si je začal vychutnávat jen s koncertními křídly. Donutilo mě to zlepšit si zpěv a hru na klavír.
Volební právo není povinnost, je to právo a každý člověk by ho měl mít bez ohledu na věk.
Napsal jste několik knih včetně pohádek pro děti. Odkud čerpáte inspiraci pro psaní a jak se liší váš přístup k různým formám tvorby?
Napsal jsem zatím čtyři knihy: Princ Mamánek, Příběh lásky, Leopolda Bumbáce největší tajemství a Snílek. Dva moje příběhy byly nejdřív filmové scénáře (Bumbác a Mamánek), až později jsem je přepsal do knižní podoby a opatřil ilustracemi. Příběh lásky vznikl v Peru, když jsem cestoval za šamany, a je to na něm, myslím, znát, má takovou nenucenou spirituální rovinu, přitom je to dojemný pohádkový příběh. A Snílek se zrodil v plachosti i radosti.
Inspirace k psaní čerpám ze života a z knih. Řídím se radou: „Když nemůžeš psát, čti. Když můžeš psát, piš.“ Teď jsem ve fázi čtení. (směje se) Všechny svoje knihy jsem si ilustroval, a protože jsem výtvarník amatér, učil jsem se kreslit na YouTube, kde člověk najde všechno. Když jsem teď maloval poprvé olejem na plátno, myslel jsem na Leonarda da Vinci, vstoupil jsem si i do jeho konstelace (terapeutická technika) a dostal od něho pár velmi cenných rad a postřehů.
Například?
Že každý štětec je na něco jiného. Já do té doby maloval všechno jen jedním štětcem. (směje se)
Nedávno měl v kině Lucerna svoji pražskou premiéru film Vítěz, který jste natočil s Petrem Horkým. Snová poetika příběhu vykresluje sílu vztahu otce a syna. Můžete popsat, o čem ten film je a proč jste si vybral právě toto téma?
Film uměleckou formou zobrazuje můj dětský zážitek s otcem. Hraji v něm dvojroli - spisovatele Jana (tak trochu sebe sama) a svého otce. Hereckými partnery jsou mi Josef Formánek a můj synovec Míša, který hraje mě ve věku osmi let. Je to surrealistický příběh, který zobrazuje bolavou situaci malého dítěte a jeho despotického otce.
Projekt vznikl, abychom si s Petrem Horkým vyzkoušeli, jak by nám šlo režírovat ve dvou, protože jsme o tom uvažovali u Mamánka. Z toho nakonec sešlo, ale Vítěze jsme spolu natočili. Když jsme hledali, co bychom uchopili jako látku, vzpomněl jsem si na zážitek z dětství, který jsem zpracoval do scénáře. Večery s Vítězem a následné besedy s diváky bývají velmi hluboké a osobní.
Těší mě, že začíná být větší zájem o moji výtvarnou činnost, chystají se nějaké výstavy.
Je pro vás umění způsobem terapie, nebo spíše komunikace s diváky?
Umění je nezbytná potrava pro naši duši a srdce a někdy to může být i způsob terapie. S Vítězem se nám to stalo, i když dost nečekaně. I přesto, že jsem při psaní toho příběhu neměl sebemenší ambici, aby ten film byl jakkoliv terapeutický, stalo se to. Tím, že ukazuje zpracované dětské trauma a zároveň nabízí katarzi, uzdravuje se jeho sledováním v člověku vztah s jeho vnitřním dítětem.
Herec se rád vyjadřuje i výtvarně, tento olej na plátně se jmenuje Tanči se mnou.
To mi připomíná, že jste prohlásil, že by děti měly mít volební právo. Ale děti si sem pro svou zkušenost teprve přicházejí, jak jste to tedy myslel?
Ano, 17. října jsem vyhlásil jako den volebního práva dětí a nezletilých, protože mě to ten den napadlo. Myslím, že je zcela přirozené, že by ho děti měly mít, tak jako ho mají ženy.
Počkejte, dospělým ženám sice chyběla volební příležitost, ale opravdu by osmileté děti měly volit podle toho, kdo má nejhezčí plakát nebo slíbí zmrzlinu zdarma?
Já jsem přesvědčený, že ano. Mělo by to jednu výhodu, politici by museli začít komunikovat srozumitelněji a lidštěji, protože by věděli, že mluví i s dětmi. (směje se)
To je velmi romantické, ale trochu to snižuje ženy. Děti nerozumí ekonomice, zahraniční politice a pochybuji, že by měly!
Argumenty mužů, když se ženy začaly hlásit o své právo volit, byly mimochodem úplně stejné, jen se týkaly žen. Analogicky ta situace dokonale sedí, takže pokud s tím někdo nesouhlasí, stačí, když místo děti bude říkat ženy - a jsem si jistý, že ty argumenty budou stejně pravdivé a stejně absurdní a nelogické.
Například: Ženy nerozumí ekonomice, zahraniční politice a pochybuji, že by měly! (směje se) Volební právo není povinnost, je to právo a každý člověk by ho měl mít bez ohledu na věk a měl by ho mít možnost využít, kdy bude chtít.
Je fér, abychom děti zatěžovali odpovědností za státní rozpočet?
Dostala jste mě, nejde to, děti by neměly mít volební právo a pro jistotu bych ho sebral i ženám, protože si myslím, že není fér, abychom ženy zatěžovali odpovědností za státní rozpočet. (směje se)
Dobře, pojďme jinam. Co si myslíte o současném trendu influencerů a sociálních sítí?
Celý ten trend mě dost fascinuje a trochu děsí. Doba se proměňuje strašně rychle a já si dělám vážný obavy o svoji práci, kde mě pomalu, spíš rychle, nahrazuje umělá inteligence.
Sociální sítě nechci brát moc vážně, chci se tam bavit, a jestli se pobaví i někdo se mnou, mám z toho radost. Moje influencerská videa mají úspěch, což mě těší, i když je občas udělám, aniž o tom ten, pro koho jsou, ví, natož abych dostal zaplaceno. Jsem takový influencerský rebel. (směje se)
Na čem aktuálně pracujete a co chystáte? Vrátíte se ještě k režii celovečerních filmů?
Rád bych natočil pohádkový příběh o Leopoldu Bumbácovi, takže opět hledám mecenáše a producenty, kteří do toho se mnou půjdou. Chystám hudebně zábavný program Švihák lázeňský, kde si obléknu a taky svléknu čtyři uniformy, protože uniforma sluší každému.
Budu vtipný a mezitím si zazpívám prověřené šlágry. Těší mě, že začíná být větší zájem o moji výtvarnou činnost, chystají se nějaké výstavy, tu a tam prodám obraz. A dál budu chodit na tréninky s kaskadéry a vyhlížet nějakou akční roli.
