Igor Chmela: Humor je pro mě způsob, jak se nezbláznit

Všechno je to především sled náhod. Po základce jsem vůbec nevěděl, co chci dělat. Moje děti jsou na tom dnes podobně a já je chápu. Na doporučení otce jsem se tehdy přihlásil na stavební průmyslovku v Ostravě. Jenže u přijímaček jsem neměl dost bodů na to, aby mě vzali, žádnej lumen jsem nebyl.

Díval jsem se na seznam škol, které bych ještě mohl studovat, mimo jiné tam byl obor zdravotní sestra v Prešově a další lákavé nabídky. Vybral jsem z toho železniční průmyslovku v Letohradě jako nejmenší zlo, obor rekonstrukce a opravy železničního svršku a spodku.

Vůbec jsem neměl ponětí. Ale k té stavárně to nakonec mělo nejblíž, první dva roky tam byly podobné předměty, další dva roky se šlo víc do železnice – štěrk, pražce, koleje. Pamatuju si z toho asi jen to, že svršek jsou koleje a pražce, spodek ten štěrk. Vystudoval jsem to s odřenýma ušima a maturitu složil se čtyřkami. Už tenkrát jsem věděl, že to asi nebude to, čím bych se chtěl živit.

Byla to tvrdá práce, fyzicky náročná, venku za každého počasí. Jako pochůzkář jsem chodil po trati a kontroloval propojení kolejnic. Když jsem měl štěstí, šlo všechno povolit a utáhnout. Ale někdy ty rezavé šrouby držely jak přibité a člověk měl třeba jen patnáct minut, než projede vlak. Dodnes si pamatuju ten pocit, kdy jsem věděl, že vlak už jede, a modlil jsem se, aby to drželo pohromadě.

Nebylo to povolání, které by mě nadchlo, ale beru to jako zkušenost, která člověka naučí disciplíně i pokoře. Pracoval jsem tam mezi chlapy, kteří měli za sebou těžkou dřinu v dolech nebo kriminál. Byla to taková sociologická studie.

Ano, už na střední škole jsem hrál jako spousta kluků na kytaru a na vojně jsem vstoupil do folkové kapely. Hlavní motivace ovšem nebyla umělecká, ale praktická – mohli jsme vypadnout z kasáren třeba na takzvané armádní soutěže umělecké tvořivosti. Kapela se po roce rozpadla, protože mazáci odešli do civilu, a já hledal mezi bažanty někoho, s kým bych mohl nějakým způsobem pokračovat.

Narazil jsem na dnes už známého herce Martina Fingera, který měl v dotazníku uvedeno, že hraje amatérské divadlo, a to mě zaujalo. Začali jsme psát skeče o vojně. Byla to doba těsně po revoluci a já měl pocit, že by mohlo být víc svobody a že by to snad i lampasáci mohli unést.

Spíš ne. (směje se) Martin mě pak přemluvil, ať zkusím přijímačky na herectví na JAMU. Musel jsem si na to vyřídit opušťák, major Květoň mi tenkrát říkal, jestli jsem se nezbláznil. A měl asi pravdu, protože mě vyhodili pro nedostatek talentu. Ale pak jsem to zkusil znovu na DAMU a najednou to vyšlo. Prolezl jsem všemi koly, přijali mě a já se stal prvním vysokoškolákem v rodině.

Hudba byla už takový můj pubertální sen. Chtěli jsme mít s kamarádem kapelu, i když jsme se před sebou styděli hrát. (směje se) Nakonec se k nám přidali další muzikanti, kteří hráli skvěle, a díky nim jsme se zlepšili.

Dodnes hraju s kapelou Dafne, dokonce jsme vydali desku. Ale nikdy jsem v tom neměl ambici prorazit, na rozdíl od kolegů, kteří se hudbou dokážou i živit. Je to pro mě koníček, prostor, kde nejde nic okecat – buď to hraje, nebo ne.

Fotografie mě bavila i proto, že u ní člověk nikoho nepotřebuje. Fascinovala mě analogová technika, práce v temné komoře. Když jsme měli doma tři malé děti, vyvolával jsem fotky v koupelně po desáté večer. Jeden čas jsem tomu úplně propadl, byl to pro mě relax. Bavila mě street fotografie, momentky, ticho, které u toho je. Když stojíte celé dny na jevišti, obklopený lidmi, je dobré mít něco, co je jen vaše.

Asi ano, ale nebylo by to pro mě zdravé. Herectví je o vás samotném, o vašem těle, vaší psychice. Člověk se pořád zaobírá sám sebou. Myslím, že pro každého herce je z hlediska psychické hygieny důležité mít něco vedle – ať už je to hudba, zahrada, četba, cokoliv. Pro mě jsou to právě hudba a fotka. Udržují mě v rovnováze.

To byla taky náhoda. Může za to covid čili období, kdy se najednou všechno zastavilo. Dva roky se skoro nehrálo, netočilo se, kromě pár seriálů, které běžely dál. Pro herce to byla obrovská stopka.

Na počátku to působilo děsivě, ale já si uvědomil, že mám po dlouhé době čas sedět doma u stolu, snídat a večeřet se svými dětmi. To se mi předtím nestávalo. Najednou jsem zjistil, že to tak chci mít pořád. Měl jsem čas a uvědomil jsem si, že ten svůj život chci ještě nějak změnit. Že nechci jen jezdit zájezdová představení, dělat estrády, srandičky.

Já si odjakživa psal deníky, různá zamyšlení a úvahy. Řekl jsem si, že tomu zkusím dát nějaký tvar. Nabídl jsem text producentovi Radimu Procházkovi a k mému údivu řekl, že ho chce dělat. Pak přišlo to nejtěžší – shánění peněz. Všichni producenti vám řeknou, že napsat scénář je první krok, ale sehnat peníze je skoro nadlidský úkol. U nás to trvalo rok a půl. Nakonec se to ale podařilo a my jsme mohli začít točit.

Stát najednou na druhé straně bylo neskutečně zvláštní. Pořád jsem měl pocit, že to musí být omyl, že já, herec, který si něco napsal v kuchyni, teď stojím a říkám „akce“.

To byl pro mě úplný surrealismus – dívat se na film, který jsem napsal a natočil, v rámci velkého festivalu, kde bývám jako divák. Dokonce jsme dostali nominaci na Českého lva, což byl pro mě šok.

Díky propojení s Divadlem Verze Barcarole dál žije. Moji ženu (herečku Janu Janěkovou mladší) napadlo, že bychom ten film mohli spojit s divadelní hrou. Nejdřív jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl napsat divadelní komedii Rozptýlení, která s filmem koresponduje.

Některé scény se přímo citují, hrají tam stejní herci, jen příběh se odvíjí trochu jinak. Diváci vidí nejdřív divadlo, potom film. Lidi se někdy bojí, co je ten večer vlastně čeká – film, nebo divadlo? Ale nakonec se smějí a často odcházejí nadšení.

Rozhodně. Najednou vidíte, co všechno obnáší natočit film, kolik lidí je v tom namočených. Já jsem amatér, takže jsem si nechával radit – od střihače, kameramana, od všech, kteří tomu rozuměli víc než já. A díky tomu to dopadlo dobře.

Potřebu chrlit další filmové projekty ale nemám. Dnes už vím, že není nutné tlačit na pilu. Radši si počkám, než přijde něco, co mě bude opravdu zajímat. Covid mě naučil, že není třeba se hnát. A že někdy i stopka může být začátkem něčeho nového.

Bylo to docela spontánní rozhodnutí. V té době spousta kolegů skládala písničky, natáčela videa s heslem „společně to zvládneme“. Protože jsem cynik a skeptik, přišlo mi to trochu protivné. Říkal jsem si: dobře, ale co bude pak, až se ta vlna solidarity převalí? Nechtěl jsem pomáhat tímhle způsobem, chtěl jsem udělat něco opravdového. Přihlásil jsem se proto jako dobrovolník do takzvané burzy pečovatelů. Ozvali se mi ze Zruče nad Sázavou, a tak jsem se tam rozjel. Vůbec jsem netušil, co mě čeká.

Bylo. Poslali mě na oddělení pro pacienty s alzheimerem a těžkou demencí. Bylo jich tam několik desítek, většina upoutaná na lůžko. Na oddělení se roznesl covid, naštěstí většina lidí měla lehký průběh.

Vstoupil jsem tam a měl pocit, že jsem v úplně jiném světě. Člověk v tu chvíli přestane myslet na svoje starosti a začne dělat to, co je potřeba – přikrýt, nakrmit, uklidit. Nezdá se to, ale je to hrozná dřina. Viděl jsem věci, které jsem nikdy vidět nechtěl.

Cítíte pach, který se vám dostane pod kůži, a nemůžou ho z vás dostat ani tři sprchy. Krmíte člověka a za chvíli zase uklízíte jeho výkaly. Byla tam paní, která bloudila po chodbách a tvrdila, že čeká na tramvaj. Jednou jsem ji musel sundávat z okna, kam se snažila vylézt.

Nebo jiná paní, úplně tichá, už jen stín. Krmil jsem ji injekční stříkačkou a ona se mi najednou podívala do očí a řekla: „To jsem já.“ V tu chvíli mě to rozbrečelo.

Pracoval tam se mnou mladý kluk, který studoval sociální péči. Zeptal jsem se ho, proč to chce dělat. Odpověděl: „Protože to bude potřeba vždycky.“ To mě zasáhlo – uvědomíte si, že někdo dobrovolně směruje celý život do prostředí, kde já vydržel sotva pár dní.

Nevím, jestli zásadně. Nemyslím si, že by člověk po pár dnech v domově důchodců vyšel jako lepší člověk. Lidi se mění obtížně. Ale určitě to ve mně zůstalo. Viděl jsem, jak vypadá konec života, a to už ze sebe nikdy nesetřesete. Pro mě to byla především lekce pokory. Uvědomil jsem si, že není nutné všechno hrotit, tlačit na pilu, že není třeba panikařit.

I to mi možná pomohlo k tomu, abych dnes dokázal odmítat projekty, s kterými nesouzním. Hledám cestu, která dává smysl.

Vychovávám tři děti, kterým platím soukromé školy, k tomu máme hypotéku, ale za covidu jsem poznal, že se nakonec vždycky nějak uživíme. Nejstarší dceři je osmnáct, dvojčata jsou v pubertě, je jim patnáct.

Bratři a sestry pro mě byli výjimkou, která dávala smysl. Zaujalo mě téma, scénář, líbila se mi parta lidí, kteří na tom dělali. Měl jsem pocit, že tam patřím, že to není jen další zakázka. Myslím, že se to docela povedlo.

Je to naše soukromé divadlo, které jsme s kolegy založili před lety. Není to jednoduché – všechno si děláme sami, od výběru repertoáru přes produkci až po propagaci. Ale zároveň nám to dává svobodu, jakou v kamenném divadle nemáte. Když chci napsat komedii, která vychází z mého vlastního filmu, nikdo mi neřekne, že je to blbost. Prostě to zkusíme.

Máme prostor k experimentu, můžeme riskovat. Samozřejmě se musíme uživit – diváci si na komedii koupí lístek snáz než na těžkou existenciální hru. Ale i tou komedií se dá říct něco podstatného.

Nemají to jednoduché. Já vyrůstal v Ostravě, matka byla v důchodu, táta s námi nežil, peníze nebyly a já měl jasno: hůř než rodiče nedopadnu. Bylo to vlastně osvobozující, věděl jsem, že cesta vede jen nahoru. Moje děti to mají naopak. Oba rodiče jsou viditelní, úspěšní, a ony se s tím musí nějak srovnat. Je to těžší, když máte pocit, že musíte překonat něco, co už je nastavené.

Navíc vyrůstají v době, která je úplně jiná. Když byli moji rodiče mladí, čelili válce, komunismu. Byla to hrozivá doba, ale vědělo se, kdo je nepřítel. Dnešní generace slyší, že planeta míří do záhuby, že překročila poslední hranici. Válka je blízko, politika šílená. Do toho sociální sítě, které do mladých lijí proud informací. Chápu, že se pak obracejí spíš sami k sobě, řeší svou identitu, zakládají si na korektnosti. Někdy to působí přehnaně, ale já jim rozumím, je to způsob, jak se vyrovnat s tím, že budoucnost nevypadá růžově.

Pro mě je humor způsob, jak se nezbláznit, jak se vyrovnat se životem i s vlastními démony. A možná i proto se k němu pořád vracím, ať už na jevišti, nebo ve filmu. Baví mě absurdita. I v našem filmu jsou scény, které balancují na hraně, třeba když postava vytahuje mrtvému zuby. Někdo to považuje za nevkus, jiný se směje. Podle mě humor žádné hranice nemá, každý má tu svou vlastní.

Bez humoru by to nešlo – umí být zlý, ironický, a právě proto je osvobozující. Když se zasmějeme, znamená to, že stojíme na správné straně. Samozřejmě neříkám vtipy o smrti onkologickým pacientům, to je jasné. Ale představa, že by někdo chtěl nastavit hranice humoru zvenčí, je pro mě absurdní.