Mám to štěstí, že mám ve svém životě opravdu úžasné přítelkyně, říká Beáta Kaňoková

Úplně náhodou. Když jsem byla minulý rok na karlovarském festivalu, potkala jsem jednu castingovou režisérku. Byla jsem čerstvá dvojnásobná maminka a ona si myslela, že jsem doma s dětmi a zatím se do práce nechystám. Já se ale svěřila, že bych už ráda něco točila, a ona mi sdělila, že by pro mě možná měla hezkou roli.

Hodně lidí má občas pocit, že mateřství s prací skloubit nejde, ale když jde člověk práci trochu naproti a je tam oboustranný zájem a touha to nějak zvládnout, tak to jde. Jen je dobré se připravit na to, že to bude mnohem složitější a taky fyzicky i psychicky náročnější.

Byla to krásná spolupráce. Úplně první natáčení poté, co se mi narodil syn. Takže jsem se těšila a zároveň byla hrozně nervózní. Přece jen vypadnout načas z natáčení je znát. Aspoň já to tak mám. Bývám nejistá, když se tomu dlouho nevěnuji, a musím do toho pak znovu naskakovat, abych se během natáčení cítila pevně a sebejistě.

Pan Donutil mě první den uklidňoval, opakoval mi: „Klid, klid.“ Hodně mi to pomohlo. Řekla jsem si, že o nic nejde. Člověk má občas ze sebe pocit, že to nezvládá, a pak ho okolí ujistí, že to je v pohodě. Že když udělá někde malou chybku, tak se nic nestane a prostě se pojede znova. Pan Donutil je navíc velký profesionál. Bylo fajn pozorovat ho při práci.

Ano, jsem. A hlavně když je člověk díky mateřství permanentně nevyspalý, tak je docela těžké spolehnout se sám na sebe v náročnějších situacích, protože únava s člověkem dost zamává. Je pro mě těžké srovnávat se s touhle okolností. Jako bych najednou přišla o své schopnosti.

Když se člověk rozhodne pro práci a má malé dítě, není to jednoduché. Musí počítat s tím, že půjde o náročnou časovou organizaci, že bude unavený víc než obvykle, protože povinnosti nejde hodit na někoho jiného. Do toho klasického denního koloběhu ještě musíte navíc nějak vměstnat práci. Já se pak navíc vyrovnávám s tím, že ani jednu věc nemůžu dělat na sto procent. To ani není možné.

Jsem v tomto ohledu, přesně jak jste říkala, na sebe přísná, takže mám pocit, že ani mateřství, ani herectví nedávám to, co bych měla a chtěla. A pořád mezi tím lavíruju. Když se bavím s mámami - herečkami nebo kamarádkami, které pracují, tak to mají podobně. Myslím, že to nejsou jenom osobní důvody, je tam i finanční stránka. Vyjít s tím, co maminky dostávají od státu, není snadné.

Jo, já jsem feministka a myslím si, že jak se to teď hází do hanlivého kontextu, je škoda. Redukuje se to na pár extrémních témat, ale já myslím, že je dobré, když jsou ženy vidět a slyšet. Když se bere v potaz jejich pohled na svět, protože je zákonitě jiný než ten mužský.

Pořád neexistuje rovnost a my ženy si musíme spoustu věcí stále obhajovat. I takové, které se týkají výlučně žen. Ve veřejných funkcích jsou stále více poměrně zastoupeni muži, přitom my ženy máme naprosto jiné zkušenosti, které by mohly být pro veřejný život přínosem. Bylo by skvělé, kdybychom mohly o veřejných věcech rozhodovat stejným dílem. Zvlášť když tvoříme polovinu společnosti. Feminismus není jen o tom, jestli mi muž podrží dveře. K čemuž téma feminismu často sklouzne. Je to mnohem komplexnější záležitost.

Pro muže může být těžké se na ženy napojit a pochopit je. To dokážou ženy, které mají podobnou zkušenost. Ale pokud má tahle společnost fungovat rovnoprávně, musí mezi ženami a muži dojít k dialogu, který bude respektující a ženy se v něm nebudou cítit jako nevyslyšené a ušlapané.

Speciální pozornost by si pak zasloužily maminky, jejichž role se v naší zemi často znevažuje. Společnost jim dává najevo, že do ní s dětmi tak trochu nepatří. Na jednu stranu se po ženách chce, aby rodily, ale na druhou stranu tady pro ně není přívětivé prostředí, kde by se cítily přijímané.

Často to pozoruji v nějaké internetové diskusi, která se týká třeba toho, že maminky berou děti do restaurací a kaváren a že se tam děti neumí chovat. Vždycky se přesvědčím, že opravdu nejsme připravení děti s dospělou společností propojit. A přijde mi to škoda, protože třeba v jižních státech vidíme, jak jsou k dětem otevření.

Práce žen se ještě pořád bere jako automatická. Přitom je jí hodně a je každodenní. Není možné se jí vyhnout, pokud má domácnost nějak fungovat. A nejsou to jen praktické věci, ale i to, na co žena musí denně myslet. Pro mozek je to obrovská zátěž. Myslím, že kdyby si to každý zkusil alespoň na pár dní, bylo by to pak společností mnohem více doceněno.

Někdy stačí jen být podporou. Vidět to, co všechno musí ženy zvládnout. Mnohdy stačí i prostá pochvala. Je neuvěřitelné, kolik zmůže taková banální věta jako: Jsi skvělá, jak to všechno zvládáš, díky, že nám vytváříš zázemí. Můj muž je v tomhle naštěstí skvělý.

Ano, velká. Chápeme, jak je to časově náročné a co všechno to obnáší. Maminky to mají obecně těžké, když se rozhodnou pracovat. V herecké profesi a u filmu je to navíc ztížené tím, že nemáme klasickou osmihodinovou pracovní dobu.

Natáčecí dny mívají běžně dvanáct hodin. Což nezahrnuje přesun na místo nebo případně čas strávený v maskérně, takže většinou jde ve výsledku mnohdy i o čtrnáct hodin. S přesčasy, ke kterým taky dochází, to může být dokonce ještě víc hodin. A tohle propojit s rodinným životem je těžké. Vstávat ve čtyři ráno a vracet se pozdě večer. Když jsou v tom navíc oba z rodičů, je to zápřah. Naštěstí to bývá nárazové a není to každodenní záležitost.

Chybí a mám takové vlny, kdy se trochu snažím svůj instagram oživovat. Ale většinou tam tolik nepřispívám. Zvlášť teď, kdy mám zrovna víc práce. Už mi nezbývá kapacita. Móda je moje každodenní součást. Ráda se oblékám hezky a pořád módu řeším. Je to moje téma. Ale už to není tak, že to pokaždé zaznamenávám. Je to nějaká činnost navíc, kterou si teď nemůžu dovolit. Až budu mít volno a bude víc času, zase svůj instagram resuscituji.

Mám pocit, že si mě v divadle docela šetří právě na tyhle krásné role. A za to jsem moc vděčná. Honzlovou podle Zdeny Salivarové jsem zkoušela hned po mojí první mateřské s dcerou.

Na té roli jsem se učila, jak mateřství kloubit se zkoušením v divadle. A zároveň to byl odpočinek, kdy jsem se tam vracela hrozně ráda.

O Geniální přítelkyni jsem věděla hodně dlouho a na zkoušení jsem se moc těšila. Knížky Eleny Ferrante jsem měla přečtené už několik roků dozadu a seriál jsem taky viděla. Takže jsem cítila, že to bude moje srdcová záležitost. Nicméně ještě než zkoušení začalo, otěhotněla jsem. Takže jsem nakonec tuhle roli nazkoušela v alternaci s tím, že až se budu moct vrátit, tak se vrátím. Premiéru jsem měla v sedmém měsíci těhotenství. Porodila jsem v únoru a vrátila se v květnu. Byla to rychlovka. A jak se cítím, když dostávám takhle velké role? Velmi poctěna.

Zrovna v Geniální přítelkyni je vztah dvou hlavních postav hodně specifický. Ony si procházejí vrcholy a pády a obdobími, kdy se nemůžou snést a zároveň se nějakým způsobem pořád potřebují.

Já mám to štěstí, že mám ve svém životě opravdu úžasné přítelkyně. Jednu z nich dokonce od dob, kdy jsem četla knihy Eleny Ferrante, opravdu nazývám mou geniální přítelkyní. Ale myslím, že náš vztah je mnohem zdravější. Není tam soupeření. Naopak jsme se vždycky vzájemně podporovaly. A troufám si říct, že takhle to bude i nadále. Známe se už hodně dlouho. Vážím si jí za to, jaká je. Obdivuju ji. A vždycky se v její přítomnosti cítím svá.

Ženské přátelství je pro mě strašně důležité. Když jsem byla malá holka, tak jsem tolik kamarádek neměla a vždycky jsem po nich toužila. Věděla jsem, že to je něco, co potřebuji. Taková opravdu silná potřeba mít spřízněnou duši. Teď mám kolem sebe spoustu skvělých žen, spoustu silných, úžasných kamarádek, kterých si nesmírně vážím za to, jaké jsou. Je dobré o všechny ty vztahy pečovat, protože kamarádky vám zůstanou.

Občas se říká, že mezi herečkami je rivalita, což může být, protože s každým si nesednete. Ale musím říct, že já mám štěstí na kolegyně, které jsou talentované, krásné a ještě si vzájemně umí přát a mít radost z úspěchu druhých. To se nám stalo například ve Zlaté labuti, kde jsem točila s Martou Dancingerovou a Simonou Lewandowskou.

Když se bavíte s herečkou, i s tou úspěšnou, tak zjistíte, že jsme na tom vlastně všechny podobně. Všechny si občas nevěříme, všechny máme radost, když se nám něco povede, všechny jsme trochu smutné, když nám nějaká role nevyjde, ale zároveň si už umíme říct: Jo, tak tuhle příležitost dostane někdo jiný a je to v pořádku. Nemůžeme hrát pořád všechny všechno, to taky nejde. A jsou období, kdy práce třeba tolik není. Je fajn nepropadat skepsi a beznaději, protože ono se to vždycky nějak otočí.

Zcela. On je prostě skvělý. Zvládá úplně všechno a občas mám pocit, že ještě líp než já. Věnuje dětem čas a vymýšlí aktivity. Umí zachovávat klid i v těch nejvíc stresových situacích. Já tak klidná být neumím. Snažím se, ale někdy se neudržím. Jen vaření je čistě moje záležitost. Teda pokud nepočítám snídaně. V těch je partner naprostý mistr.

S minulým partnerem (hercem Tomášem Havlínkem) jsme byli zasnoubeni, ale nevyšlo nám to. Nicméně můj názor na svatbu zůstal pozitivní. Jednota rodiny je pro mě hrozně důležitá. Svatba je stvrzením toho, že k sobě všichni patří. Je to rozhodnutí, že chtějí být dva lidi spolu. Navíc já miluju svatební obřady. Přijde mi krásné, když se všichni potkají za tím dojemným účelem, kdy si dva lidi slibují něco tak závazného. Vždycky to má pro mě zvláštní magii.

Mám tam rodinu, táta má v Krnově byt v záplavové oblasti, naštěstí ve vrchním patře, takže se mu nezatopil. Ale byl tam uvězněný několik dní. Jel na poslední chvíli vyklidit sklep, pak už nestihl ani nakoupit. Neměl ani nabíječku na telefon, takže jsme mu jen psali, ať se dohodne se sousedy na jídle. Naštěstí mu pomohli. Mám v Krnově spoustu přátel, kteří utrpěli velké škody. Já sama jsem tam nejela, ale táta tam jezdil pomáhat i manuálně. Finančně jsme se skládali na sbírky a já posílala peníze konkrétním rodinám, které znám.

Já povodně zažila už v roce 1997, když jsme byli v Krnově u babičky na prázdninách. Tehdy neexistovaly mobilní telefony, takže máma o nás několik dní neměla žádné zprávy. Táta v té době ležel v krnovské nemocnici, neměli jsme se jak spojit. Šílené. Nicméně loňské povodně byly ještě ničivější. Když vidím lidi, kterým to vzalo úplně všechno, nedokážu si to ani představit.

Na jejich začátku jsme si s dcerou udělaly takový seznam věcí, které bychom chtěly o prázdninách stihnout a zažít a naučit se. Byly to úplně obyčejné věci, jako že si chceme zaplavat, vyrobit si vlastní domácí zmrzlinu nebo naučit dceru hvězdu.

Jasně! Taky jsme se rozhodly zůstat jeden večer vzhůru, koukat na hvězdy a povídat si u toho strašidelné příběhy. Byly to nakonec běžné věci, na které ale prostě přes rok není tolik času. Dcera taky říkala, že chce, abychom se měli všichni rádi. Tak to jsem jí odpověděla hned, že to se určitě splní.