Magda Vášáryová: V naší rodině se pořád pracovalo

Také to bylo královské město, svého času dokonce druhé největší v Uherském království. Když k tomu navíc vyrůstáte v bytě, kde každý den míjíte ve zdi vepsaný letopočet 1532, nebo kolik to bylo, musí vás to nějak ovlivnit. Dům, ve kterém jsme žili, býval dřív klášter.

Pamatuji si na odtokovou štolu na dvoře, chodívali jsme podél ní do podzemí s otcem. Také se mi vybavují okna s barevnými sklíčky, která jsme se sestrou obdivovaly. To všechno podněcovalo a rozvíjelo mou dětskou fantazii. Město navíc leží ve stratovulkánu, tak se pak nedivte, že mám energii. Tak to prostě je, když se narodíte uprostřed sopky.

Její rodina byli katolíci ze Švábska, kteří přišli v 15. nebo 16. století do Turca. Tady se maminka narodila, slovensky se prý naučila, když jí bylo čtrnáct let. Tatínek pocházel z Banské Štiavnice, kam za ním potom maminka přišla.

Vášáryovci pochází ze starého maďarského šlechtického rodu, jak se ukázalo z nedávno sestaveného rodokmenu. S dědečkem z této strany jsem musela mluvit jeho jazykem. Zajímavé je, že když měli Maďaři na konci 19. století liberální revoluci, mnoho příslušníků šlechty si změnilo ypsilon na konci příjmení na „i“. Nám ypsilon zůstal, kdo ví proč.

Dědeček neměl od šesti let, kdy utrpěl úraz, nohu, ale nikdy si nestěžoval. V naší rodině se pořád pracovalo, nikdo nemohl říct, že je unavený. To mi zůstalo dodnes, nemám v sobě takové to středoevropské kňučení. Doma musel panovat pořádek, vždy jsme měli čistý stůl, vše bylo vyšůrované.

Se sestrou jsme měly hodně přísnou výchovu, a to nejen z té švábské rodiny, i tatínek byl hodně striktní. Umět slušně pozdravit, představit se, sedět spořádaně u stolu s rukama u sebe – a to i se slovníky v podpaží, abych se to správně naučila, na to všechno dbal. Jediné, v čem nám dával absolutní svobodu, byla četba knih. Naučila jsem se číst v pěti letech a z několika knihoven, které jsme měli doma, jsem si mohla vytáhnout cokoliv. Tatínek byl profesorem literatury, knihy byly součástí našeho života.

No hlavně to nebylo lehké pro naše rodiče. Maminka například nesměla dva roky po válce učit. Já byla jako dítě věřící, ale to víte, malé město. Do kostela jsem v jednu dobu chodila zadem a stála jsem za oltářem, aby mě nebylo vidět. A třeba na Vánoce rodiče zakrývali stromek. Vidím, že se divíte, ale chápejte, byla padesátá léta a že by pedagogové slavili v té době Vánoce? Na to zapomeňte! Tohle všechno nakonec vedlo k tatínkovu rozhodnutí přesunout rodinu do Bratislavy. Tam jsme se v polovině šedesátých let přece jen víc „ztratili“.

Já, tedy respektive my, co jsme v šestašedesátém maturovali, jsme byli dokonce první studenti sociologie. Tehdy nikdo moc nevěděl, co nás vlastně mají učit. Většinu učebnic jsme měli polských, díky tomu jsme zvládli jazyk. Já jsem původně chtěla studovat matematiku, talent na ni se u nás v rodině dědí. Jenže v době, kdy bylo třeba podat přihlášku, jsem točila na Šumavě Markétu Lazarovou. Pamatuji si, jak mě v zimě vezli do Sušice, kde jsem čekala tři hodiny na telefonát s tatínkem. Musím tě přihlásit na vysokou školu, pak už bude pozdě, říkal, když nás konečně spojili. Ale ta matematika, víš, jsi blondýnka, k tomu hraješ ve filmu…

Nevím, zkrátka mě nasměroval na sociologii. Byl se tam podívat, protože ani on netušil, co to je za obor. Ale je tam hodně matematiky, říkal mi. Což měl pravdu, protože studia dokončili jen ti z nás, kteří jsme absolvovali matematické gymnázium. Já jsem plánovala stát se asistentkou profesora statistiky, protože to mě hodně zajímalo. On ale pak zemřel, takže jsem neměla ke komu jít. Kdo ví, možná bych dnes byla statistička.

Vůbec! Začala jsem filmovat, když mi bylo patnáct. Měla jsem velké oči, dlouhé zlaté vlasy, tak to prostě nějak přišlo. Ale jak jsem říkala, moje touhy se ubíraly úplně jiným směrem.

To je ale nesmysl! V divadle máte předepsaný text i to, jak se máte na jevišti chovat. V politice? Tam si můžete dělat, co chcete, paradoxně jste právě tady nejsvobodnější. V diplomacii, kde jsem se po sametové revoluci pohybovala, děláte jako státní úředník to, co vám nařizují zákony a politické vedení státu. Takže pokud byste to chtěla srovnávat, tak v divadle nejste odpovědná za to, co mluvíte, ale v politice ano.

Když jsem od něj přebírala pověřovací listiny k postu velvyslankyně ve Vídni, řekla jsem mu: „Ale pane prezidente, já vás musím zkritizovat.“ V tu chvíli se rozhostilo hrobové ticho. Karel Schwarzenberg si dokonce vyňal z úst dýmku. Čekal, co bude.

Pokračovala jsem směrem k Havlovi: „Vy jste přece dramatik. Napsal jste několik divadelních her a víte, že když mě pověřujete, měl byste mi poskytnout scénář. Na levé straně by mělo být napsáno, co mám dělat, kam se pohnout, a na pravé, co mám říkat. Jenže vy mi tady dáváte jenom nějaký papír.“ Havel samozřejmě pochopil, že žertuji. Mohla jsem si to dovolit, znali jsme se z dřívějších dob. Havel se přátelil s mým mužem Milanem Lasicou, který překládal do slovenštiny jeho hry.

To by mě taky zajímalo. Je to ale zahaleno tajemstvím. Později mi deset různých mužů řeklo, že to byl jejich nápad. Ale v devadesátém roce to nebylo až tak překvapující, dělali jsme tehdy, co bylo třeba a kde bylo třeba. Chtěli jsme pomoci. Později mi Havel říkal, že věděl, že jsem studovala sociologii. Také bylo v Čechách dobře známo, že mluvím několika jazyky.

Velmi rychle jsem pochopila, jak se dá i v demokratickém státě s prominutím zblbnout veřejnost.

No samozřejmě, že demokracie není žádný štít, na to přišel už čtvrtý americký prezident James Madison. Ten říkal, že vedle demokracie musíte mít také právní stát. Pak potřebujete něco, co je základem toho práva. A to je ústava. V Rakousku jsem ale zjistila, že to pořád ještě nestačí. Že k tomu všemu musíte mít ještě silnou občanskou společnost, kterou nemůžete jen tak zmanipulovat. Protože přesně to Rakušané dělali.

Politici téma jaderných elektráren zneužili, aby se dostali k moci. Jádrem k smrti vystrašili veřejnost, která pak šla za těmi, kteří byli proti němu. Dneska ten, kdo nemá atomové elektrárny, sténá. Tady vidíte, že to nemělo žádnou logiku, racionální přístup. Byla to hra s emocemi lidí. Nejdřív je vyděsíte, pak s nimi manipulujete.

Podle mě není zase tak důležitá suma vědomostí, ale jak to máte hodnotově uspořádáno a jak jste vychovaná. Znám spousty lidí s mnoha tituly, ale někteří jsou emocionální hlupáci. Takže musíte mít hlavně dobře nastavenou emoční inteligenci, musíte mít dobré sebevědomí. Jinak vás ta masa prostě sežere.

Jenže co vám budou platní vzdělaní politici, když je lidé nezvolí. Vždyť se podívejte, jak dopadly volby u vás. Koho zajímá nějaký profesor? Je to virus, který jde celým světem. Tenhle náš středoevropský prostor je však velmi nestabilní, a tím i nebezpečný. Většina lidí neví, co si s ním počít. A co je horší, necítí odpovědnost ani za Evropu, ani za svůj vlastní stát.

Jistým způsobem odolávají skandinávské země. Jsou tam také fašisté, ale zatím se ještě nedostali dostatečně vysoko. A baltské státy si to nemohou dovolit. Když posloucháte finského prezidenta, to je osobnost, kterou bude poslouchat i Trump.

Bohužel. Potřebovali bychom nějakého Havla, ale máme jen populisty. Orbán, Fico, Kaczynski a teď u vás… škoda mluvit. Ve vašich volbách byla jistá naděje, ale ta se teď odsouvá. I když je třeba říci, že bývalá koalice dostala více hlasů než v době, kdy ji to vyneslo do vlády. To znamená, že je tady dnes víc lidí, kteří tenhle populistický směr nechtějí. Ale většina je stejně převálcovala.

Některé výzkumy ukazují, že vývoj mozku, respektive některá spojení v něm, se u určitých lidí zastaví někdy kolem pětadvaceti, třiceti let a oni už pak nejsou schopni přijmout nic jiného. No a když je vám šedesát plus, tak takový mozek už nebere vůbec nic. Druhá věc je, že hlavní vztah k okolí se tvoří do šesti let. Pokud jste v této době něčím nebo někým raněni, ovlivní vás to do budoucna. Když pak v dospělosti nedosáhnete toho, čeho jste chtěli, potřebujete se jednoduše mstít. To se týká hlavně mužů. Jen se podívejte na bývalé prezidenty Václava Klause nebo Miloše Zemana. Znala jsem je ze začátku devadesátých let, tehdy se s nimi dalo velmi dobře mluvit. Ale dnes?

Zdá se mi, že nedosáhli toho, čeho dosáhl Havel. Nemají bustu v americkém parlamentu, a tak se spojí s nepřáteli a ničí všechno kolem sebe.

Muži již ve středním věku by si měli uvědomit, že se mohou dostat až do bodu, kdy začnou ničit vše kolem sebe. Svoji rodinu, prostředí, svůj stát. A to jen proto, že se jim něco nepovedlo, zatímco jinému ano. A pak nemáte vládu rozumu, ale vládu msty jako u nás na Slovensku.

Ženy jdou po jiné životní cestě. Jsou více propojeny s mladou generací. Vychovávají ji, zatímco chlapi létají na rogalu, na motorkách nebo kdo ví kde. Ženy mají větší zodpovědnost za rodinu, a to i když děti dospějí. Protože pak přijdou vnoučata a ženy jsou s nimi zase ve styku. Takže to celé není ani tak o pohlaví, byť my na Slovensku máme pipinku a pipíka dokonce zakotvené v ústavě, ale spíš o životních zkušenostech. I na funkce se díváme skrz osud našich dětí. Proto když slyším dneska některé babičky říkat, že jim je jedno, co bude, napadá mě, že tohle je obrovská kulturní změna, kterou by se měli zabývat sociologové.

Ne všechny ženy, které přijdou do politiky, jsou rozumné. Některé jsou jen přívěskem stranického alfa samce a snaží se udělat všechno pro to, aby se na ně občas podíval a řekl: „Vy jste ale šikovná, Mařenko!“ Ale politika není jen parlament nebo senát. Taky to jsou obecní rady, samosprávy a tak dále. Tam je žen dost – alespoň u nás na Slovensku. Muži se totiž tlačí až tam, kde jsou vysoké platy.

Nemám pocit msty na mužích, ale je jich v rozhodovacích funkcích víc než žen, čímž také nesou na svých bedrech větší odpovědnost za to, kam se naše státy ubírají. Tím musí také snést větší kritiku. I když neradi.

Už jsem to říkala, důležitá je silná občanská společnost. Zapojit a snad i spojit lidi, tam vidím jedinou cestu. Já jsem byla devět let předsedkyní Živeny, což je nejstarší ženský spolek na Slovensku, založený už v roce 1869. Politicky možná nebyly všechny dámy ve shodě, ale byly velmi solidární a absolutně se podporovaly. To je kouzlo spolkové činnosti, které když proroste do společnosti, je naděje. A vy jste přece národ spolků. Tak toho probůh využijte.

Jako mnoho jiných. Zajímá mě, co bylo ve škole, jak se vnoučata mají, jak se vyvíjejí. Nemám mnoho času, na rodičovská sdružení nechodím. Ale protože vím, kolik mají moje dcery práce, snažím se jim pomáhat. Přijedu, uklidím, donesu jídlo, uvařím. Zajímám se, zda něco nepotřebují, prostě takhle nějak funguji.

Ale jo. Však ony zase pomáhají mně. Včera jsem se snažila přihlásit se na konferenci v Krakově, ale nějak mi to nešlo, tak je musím poprosit. Ale snažím se je nezatěžovat problémy, které si umím vyřešit sama. Jo, ale vidíte, slíbila jsem napsat mladší dceři, že jsem bezpečně v Praze. A zapomněla jsem. Tak jdu hned na to.