Lenka Krobotová: Nejsem zdaleka jediná ženská, která se po čtyřicítce znovu vdala

Pro mě to byla postava, kterou jsem si v takovém tvaru ještě nezahrála. Zaujal mě scénář Dana Pánka, se kterým jsem v minulosti již spolupracovala na seriálu Za oponou. Tady je moje postava zachycena jako vyrovnaný, klidný ženský typ, který pomáhá posouvat ostatní dál a ukazuje jim jiný úhel pohledu na situaci, ve které se ocitnou.

S přibývajícím věkem se učím spíš žádné nemít a být příjemně překvapována. Když bych měla říct, co by mě lákalo, tak například rozehrát takový příběh psychoterapeutky třeba v úplně jiném scénáři, v krimidramatu. Jít do hloubky ženských vrstev ve smyslu práce, rodina, současná společnost, ale i uchopování sebe sama v rámci tlaku na ženu, který je v téhle době velký. Zároveň mě baví, když jsou scénáře napsané s nadhledem, aby se člověk mohl i těžším věcem zasmát.

Skloubit v dnešním světě profesi s rodinou a kariérou je pro ženu vždycky těžké v různých profesích, ale v hereckém světě to bývá o to náročnější, že je v něm nepravidelný režim. Jeden týden máte nabitý od rána do večera a druhý týden vám polovinu věcí třeba zruší nebo přesunou. Teď už jsou moji synové v podstatě samostatní, ale když byli menší, skloubení rodinného provozu s profesí šlo těžce. Natáčení, zájezd, práce v rozhlase, připravovat se na role a stíhat doma dohlídnout na děti a koordinovat hlídání nebylo snadné.

Možnost improvizace mám ráda, ale baví mě improvizovat tak, aby člověk efektivně nakládal s časem.

To nevím, ale mně nic moc jiného nezbylo. Čím jsem starší, tím méně se chci honit a naopak využít čas. Jsou ženy, které z dovolené jedou po snídani v neděli ráno domů. Když vím, že doma nikdo nečeká nebo nemám vyloženě povinnosti, ráda ten den využiji ještě celý. Takže jsem schopná jet v neděli domů klidně v jedenáct večer.

Postupně jsem dospěla k tomu, že si nechci vytvářet zbytečný stres. Začala jsem si vytvářet zóny, které jsou bezpečné, jako je setkávání se s přáteli nebo s lidmi, kteří mi dělají dobře, a v místech, kde se cítím dobře. Začala jsem se k sobě chovat líp, ohleduplněji, nastavovat si hranice.

Myslím si, že pro každou ženu je dobré umět vystoupit ze zajetých kolejí, kdy od ní všichni čekají, že splní jejich očekávání. Například oznámit, že odjíždí sama na tři dny do Itálie nebo kamkoli jinam. Je fajn, když si dokáže zachovat svoji ochrannou zónu, ve které má možnost být sama se sebou. Pro ženu je to možná těžší, protože je vztahová, řeší mateřské věci a je tady často pro druhé. Prohlásit, že teď bude chvíli sama se sebou, bývá těžké. Ale je to důležité, byť jen na chvilku.

Ano, vidím to u svých kamarádek, že to jde. Je to jen o tom najít vnitřní sílu a dovolit si to. Tradice říká, že žena vaří, stojí na ní chod domácnosti a nikam neodchází, ale dnes už jsme jinde. Pracují oba, muž i žena, tak se mohou domluvit, že na půl zaplatí paní na hlídání a žena si odjede odpočinout, pokud to potřebuje. Když to ten muž nechce dovolit, tak si myslím, že to není úplně zdravý vztah.

Dospěla jsem do fáze, kdy jsem si před pár lety řekla, že nemusím brát všechny nabídky, které ke mně chodí. Můžu si zdravě vybírat nejen podle scénáře a kolegů, ale i podle svých sil. Nemusím být u všeho. Naučila jsem se odmítat věci, o kterých vím, že by mi v nich nebylo dobře. Konkrétní mezník vám asi neřeknu, spíš si myslím, že s věkem se člověk začíná řídit víc tím, co tělo potřebuje. Naučila jsem se víc odpočívat. Jsem typ, který umí usnout odpoledne na dvacet minut, což mi dělá dobře. Nebo odejít z večírku včas, když cítím, že už mi docházejí síly, ačkoli jsem se dřív bála, že svým odchodem někoho urazím. Naučit se říct: už mám dost, proč bych tady předstírala, že mám síly, když nemám. A taky si dopřávat kosmetiku, sport, odpočinek na chalupě.

Prošla jsem v té době rozpadem manželství. Musela jsem se postarat o děti, aby měly zázemí a co nejméně se trápily. Začala jsem v té době znovu nacházet sebehodnotu. A víc se k tomu nechci vracet.

Jsem moc vděčná, že ta role ke mně přišla, protože se tam sešla výborná parta různorodých povah, lidí, kde jsme si vzájemně naslouchali. Cítila jsem, že jsem připravená se s tím textem potkat a zralá si Lady Macbeth užít. Moc mě bavilo, že režisér Jakub Krofta na hru nahlížel čistým okem a neměl potřebu vyrábět divadelní efekty. Šel po čistotě shakespearovského textu.

Čím více u Shakespeara jdete po příběhu, tím víc se vynoří aktuality a korespondence se současností. Touha po moci a zápas o přežití, které v Macbethovi najdeme, jsou stále živá témata, tím spíš dnes, kdy tyto zápasy a cesty přes mrtvoly sledujeme doslova a do písmene v přímém přenosu.

Mužské a ženské jednání je věčné a vděčné téma pro divadlo i film, protože je to zápas dvou způsobů myšlení nebo uvažování. Ale se zkušenostmi, které jsem nabrala, si myslím, že základ každého zdravého vztahu je být k sobě upřímní, rovnocenně komunikativní, umět si vzájemně naslouchat a respektovat názor toho druhého s tolerancí a pokorou k tomu, jak to má. Myslím, že taktizovat ve vztahu se vůbec nevyplácí.

Podobných otázek jsem už dostala hodně, takže odpovím krátce. Život přináší různá překvapení. Co k tomu víc říct? Nejsem zdaleka jediná ženská, která se po čtyřicítce znovu vdala. Potkala jsem někoho, s kým je mi v tom všem krásně a kdo si našel tak skvěle i cestu k mým synům, že se to prostě stalo. Teď spolu prožíváme i jeho první vnouče.

Ano, byla jsem sama překvapená, kolik mě druhý muž naučil věcí. Těším se třeba z toho, že není všechno jen na mně, protože muž ženě pomáhá. Někdo by řekl, že je to stará škola, ale mně to tak přijde v pořádku. Takže možná to byl jeden z důvodů, proč jsem se znovu vdala. Přijde mi skvělé, když je žena obletována.

Baví mě to sledovat, ale spíš zpovzdáli, protože je to technicky docela náročná kapitola. S úžasem třeba pozoruji, co všechno je nutné, aby člověk dobře vyfotil sochu.

Maminka je našla postupně v různých krabicích. Jsou to jejich milostné dopisy z válečných let, kdy byl dědeček na vojně, nasazený v Německu a dobýval babičku, ale i korespondence z pozdější doby. Velmi hezky dokumentují nejen jejich vztah, ale i dobu, kdy vznikaly: nástup komunistů nebo šedesátá léta. Dostáváme se s nimi na šumavskou samotu, do Plzně, Prahy i na Slovensko, a dokonce do Casablanky. Je tam i pasáž o osvobozování Šumavy Američany.

Odhalují, v jak náročných podmínkách moji prarodiče na Šumavě žili. Babička se starala o tři děti a musela toho spoustu zvládnout. Je to zajímavé čtení a vrací se to ke všem možným rodinným eskapádám. Navíc je svým typickým humorem komentuje můj otec, který do rodiny mojí maminky vstoupil v určité pasáži jako její nápadník. Střetává se tak jeho moravský svět a pohled s jejich šumavskými zvyky a tradicemi.

Spoustu věcí. Z něčeho jsme si udělali legraci, něco zase připomnělo nevšední povahu mojí babičky. Moje máma je v něčem po ní. A já možná taky. Jak říká máma, nejsem po koze. Určitě jsem podobná mámě a jsem do jejího rodu. Ale někdo říká, že mám i něco od táty. Faktem je, že jsme se hodně nasmáli různým situacím, které dopisy popisují, a stále nás i velmi dojímají.

Ano, zemřela v roce 1992. Byla velký svéráz, což z těch dopisů vyplývá. Zachovaly se její různé hlášky, které se dosud nesou rodinou. Jedna z nich dala i název představení. Její svérázná rovina přístupu k životu mě bavila i rozčilovala. Čím jsem však byla starší, tak jsem ji raději poslouchala. Její vzpomínky na konec války jsou zaznamenány i zvukově. Moje máma o ní původně chtěla napsat knihu, ale vzniklo zatím scénické čtení.

I když je Dejvické divadlo v rekonstrukci, kavárna DD je i nadále funkční. Tam naše představení hrajeme a premiéru tam budou mít i jiné menší projekty.

Jako fázi zdravého vývoje. Náš soubor se neustále proměňuje. Prošel si krizemi, prošel si změnami, prošel si problémy. Řada lidí přišla, řada odešla. Je pravda, že nás spojuje určitá poetika, humor nebo pohled na společnost. Teď si myslím, že rekonstrukce, byť z ní nebyli všichni úplně nadšení, vlastně přichází s ohledem na zvolení nového šéfa v pravý čas. Může začít s takzvaně čistým štítem.

Otec divadlu jistě vtiskl poetiku, kterou soubor žije už dlouho. Každý umělecký šéf tam zanechal svoji stopu, ale ta poetika začala u táty. Jirkova pozice rozhodně není lehká, ale jeho výhoda je, že si to velmi dobře uvědomuje. To, že se sešla rekonstrukce s jeho nástupem, je pro nás ideální, protože se začíná nová kapitola. Pro jeho vedení je to dobrý start a pro nás jako soubor zdravá věc, vystoupit z komfortní zóny.

Je to pro mě docela velké téma. Já jsem do nedávna vůbec nevnímala počet followerů, až po čase člověk začne vnímat, že je to pro někoho důležité. A že to dokonce může ovlivnit i psychické rozpoložení.

Tak, že vydáte v dobré víře nějaký příspěvek a najednou vám začnou lidi psát nepříjemné komentáře. Takže jsem sítě začala brát jako další trénink toho, jak si nastavit hranice. Docela mě šokuje, že v naší profesi začíná být důležité, kdo má kolik followerů. Nedávno jsem se dozvěděla, že se od toho odvíjí i získání role, a to mi tedy přijde už úplně mimo.

Toho je dost. Už jsem byla několikrát tak naštvaná, že jsem si říkala, jestli je vůbec potřebuji.

Snažím se soustředit na jejich dobré stránky, pomáhat jejich prostřednictvím lidem, když to tak cítím. Ráda sdílím radost z práce, festivalů, své hezké zážitky, protože miluji přírodu a cestování. A samozřejmě je vnímám jako PR pro svoji profesi. V tomhle smyslu si myslím, že sítě jsou dobrý nástroj. Jenomže se u spousty profilů ukazuje, že jak se kdo projeví, tak se i odhalí. Často je to pro mě spojené s inteligencí. Sociální sítě jsou tedy užitečný i nebezpečný nástroj.

Cestování! Snažím se dávkovat si práci tak, abych měla čas hodně cestovat. To nás s mužem hodně baví. Můžu prozradit, že se oba těšíme z toho, že naše děti z minulých manželství už mají víceméně svoje životy, takže jsme volnější a můžeme si vše lépe naplánovat. To je velká výhoda téhle životní fáze.