Lee Millerová se stala první fotoreportérkou v přední linii, navždy tak změnila válečnou fotografii

Narodila se na začátku minulého století ve státě New York. Od dětství nakukovala v provizorní temné komoře zvědavě svému otci, amatérskému fotografovi, pod ruku. Zrodila se v ní vášeň pro umění, kterou korunovala studiem na umělecké škole v Paříži a posléze v New Yorku. Zde jednoho dne přecházela silnici, když se znenadání přiřítil protijedoucí vůz.

V poslední chvíli ji stranou strhl muž, z něhož se vyklubal Condé Nast, vydavatel časopisů Vogue a Vanity Fair. Mladá žena ho okouzlila půvabem, a tak jí nabídl práci modelky. V březnu 1927 se dokonce dostala na obálku amerického a britského Vogue.

Pocit naplnění však úspěch v modelingu Lee nepřinesl. Unavovalo ji, že byla vnímána mužským pohledem a voyeuristicky zkoumána hledáčkem objektivu. A tak se rozhodla sama přemístit za fotoaparát. V roce 1929 se vrátila do Paříže, kde požádala legendárního fotografa Man Raye, aby ji přijal za studentku. Nejdříve odmítl, ale nakonec podlehl, a tak byla Lee po tři roky nejen jeho studentka a spolupracovnice, ale i múza a milenka.

Tento vztah na jedné straně obohatil Lee o mnoho technických vědomostí, o něž se ve své fotografické kariéře opírala, ale zároveň ji okradl o zásluhy. Mnoho lidí si totiž myslelo, že její úspěchy jsou ve skutečnosti úspěchy jejího učitele.

Po návratu do New Yorku v roce 1932 Lee s mladším bratrem Erikem otevřela fotografické studio se zaměřením na portrétní fotografii. Prostory studia navozovaly pařížskou atmosféru, možná proto si do něj brzy našly cestu začínající herci i celebrity jako Elizabeth Ardenová, Helena Rubinsteinová nebo Lilian Harveyová.

Nechat se vyfotografovat u Lee patřilo k bontonu a samozřejmě bylo žádoucí takovou věc zmínit v rozhovoru na koktejlovém večírku. Později se Lee provdala za egyptského obchodníka a přestěhovala se do Káhiry. Zdejší společenský život ji časem omrzel, a tak nudu zaháněla výpravami do pouště s fotoaparátem Rolleiflex. Pokračovala také v experimentování s novými fotografickými technikami a dokumentovala pyramidy a pouštní krajinu.

V roce 1937 navštívila Paříž a na večírku potkala dalšího surrealistického umělce – malíře a sběratele umění Rolanda Penrose. S manželstvím byl konec, Lee v roce 1939 opustila Káhiru a přestěhovala se do Penroseova domu v britském Hampsteadu. A to 3. září, tedy v den, kdy Británie vyhlásila válku Německu. Lee ignorovala doporučení americké ambasády, aby se vrátila do Ameriky. Místo toho nabídla své služby britskému Vogue.

Když v září roku 1940 zaútočily německé bombardéry na Londýn, celou zkázu zachytila. Sérii fotografií náletů publikovala roku 1941 v knize Grim Glory s doprovodným textem novináře Edwarda R. Murrowa. V prosinci 1942 Lee získala akreditaci americké armády jako válečná korespondentka Vogue a stala se tak oficiální válečnou zpravodajkou, první fotoreportérkou v přední linii.

Po vylodění v Normandii fotila zdravotní sestry, lékaře i zraněné vojáky v polní nemocnici americké armády poblíž pláže Omaha, zaznamenala americký útok na německý přístav Saint-Malo, ve fotografiích také poprvé zachytila použití zápalné látky napalm.

Zdokumentovala osvobození Paříže, Hitlerovy poslední ofenzivy v Lucembursku a ve Francii a první oficiální setkání Sovětů a Američanů v Torgau. Na začátku roku 1945 se zúčastnila osvobození koncentračních táborů v Buchenwaldu a Dachau, kam vstoupila jako jedna z prvních novinářek. Fotografie a článek z Dachau zaslala do redakce s poznámkou: „Prosím vás, věřte, je to pravda.“

Na konci dubna 1945 byla u toho, když 179. pluk obsadil Hitlerův dům. „Poobědvali jsme tam, strávili jsme tam noc, používali jsme Hitlerův záchod, vykoupali se v jeho vaně a chovali se tam jako doma,“ vzpomínala později. A právě ve chvíli, kdy se koupala v Hitlerově vaně, ji zachytil David Scherman.

Na bílé předložce je patrný prach, jenž opadal z podrážek Leeiných bot. Možná pocházel z Dachau, kde po něm kráčely tisíce vězňů odsouzených na smrt. Tento snímek se v průběhu času stal vizuální metaforou konce války.

I v míru Lee pokračovala v práci pro Vogue, který se díky její schopnosti posouvat a rozmělňovat hranice posunul od čistě módního časopisu k periodiku víc zpravodajského typu, který ovšem neztratil své glamour prvky. Provdala se, porodila syna a dál fotila, už většinou módu.

Bojovala však s posttraumatickou stresovou poruchou a trpěla silnými depresemi, které utápěla v alkoholu. Zemřela v roce 1977.