Kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková: Černá obsahuje všechny barvy světa

To bylo výstižné zhruba do 50. let minulého století. Tehdy se móda ještě řídila určitými pravidly v závislosti na třídě, do které člověk patřil. Nebylo možné, aby se žena, která není dáma, ocitla ve společnosti pro dámy, bylo by to poznat. Dodržování společenských hranic se od té doby rozvolnilo, ale šaty dělají člověka stále. V tom smyslu, že přemýšlíme o tom, co si vezmeme na sebe, jak sami sebe prezentujeme. Oblečení je zajímavý sociologický fenomén.

Dobrý první dojem za nás nikdo neudělá a žádný druhý neexistuje. Podle oblečení lze poznat, jakou má člověk sebeúctu, jakou představu o sobě chce nabídnout. Já si podle toho názor dělám i nedělám.

Samozřejmě mě těší, když potkám člověka, na kterého se hezky kouká a má dobrý charakter. Ale neuzavírám hodnocení okamžitě, jsou pro mne důležitější věci. Co je kdo zač, poznám obvykle do dvou minut, v nejtěžších případech do půl roku. Přesto mě občas zaskočí setkání s někým, kdo má určité vzdělání, kultivovaný vzhled i vystupování a najednou ze sebe vysype šílené názory z oblasti kriminálníků.

Úroveň toho, co vidíme na ulicích, je různorodá. Sice svobodná, ale odvíjí se od toho, kolik má žena práce, co musí během dne stihnout. Tlak je dnes velký, k tradičním úlohám přibyly další, které jsme si vzaly z mužského světa. Většinou nám nezbývá moc času věnovat se tomu, co na sebe oblékáme. Navíc s covidem ubyla motivace oblékat se „pro ven“. I ženy, které se snažily dřív dodržovat jistý dresscode, přijaly pohodlnou teplákovou módu. Je neslušivá a pro mě akceptovatelná jen na sport a relaxaci. Ale obávám se, že nás jen tak neopustí.

Mladí mají čím dál menší šanci najít si formativní hranice. Můžou mít všechno, jsou zavalení mnohostí a nedokážou si vybrat, což je nebezpečí v rovině informací stejně jako u módy. Jen někteří začnou hledat vlastní individualitu toho, kdo jsou a kam směřují. Když potkám originálního kluka či holku, kteří se nebojí být jiní, mám radost.

Půjčím si slova Henryho Forda: Auto může být jakékoliv, hlavně když bude černé. Já osobně se pohybuju nejraději v černobílé kombinaci a tím víceméně končím. V pubertě jsem byla anarchistka a punkerka v sešpendlených tátových tričkách a džínách potištěných pomocí linorytu hadím vzorem. Jako David Bowie. Ta černá mi z devadesátek zůstala. Obsahuje všechny barvy světa a je pro mne výrazem mé osobnosti, cítím se v ní nejlépe. A jsou to skvělé mimikry.

Nejsem jediná, kdo preferuje dobové filmy. Už proto, že móda v nich má určité zákonitosti a můžu přes ni objevovat danou éru v širších souvislostech. Taky jsem vášnivá sběratelka dobových originálů. Moje sbírka začala vznikat před lety pro seriál První republika a využila jsem ji už do řady filmů.

Nejhůř se navrhují kostýmy pro současnost, vůči níž nemáme správný odstup, necítíme nostalgii a ještě z ní nevyčnívají záchranné body archetypů. To nastává většinou po dvou dekádách. Osobně nemám ráda sedmdesátá léta minulého století s beztvarými modely s obrovskými rameny. Byla to celosvětově dekadence, i v materiálech a barvách.

Myslím si, že Kafka potká každého správného mladého člověka. Nejdřív mu vůbec nerozumí, ale tím víc ho jeho zvláštní svět přitahuje a láká. Já si ho po letech přečetla znovu. Když jsme připravovali film Franz, začala jsem si hodně číst o lidech, kteří Kafku obklopovali, a také jeho korespondenci. To mě inspirovalo nejvíc.

To, jakým způsobem komunikoval s lidmi, jak se o ně zajímal i jak moc chtěl vědět, co si o něm myslí. Je pravděpodobné, že většina těch, kteří se pohybovali v jeho blízkosti, by dnes byla bez jeho aury zapomenutá. Vnímám ho jako osobnost, která vrhá kolem sebe světlo, a kdo se v něm ocitne, začne se vybarvovat.

Klasická představa hubeného muže v černém, který se tváří chmurně a chodí opuštěně ulicemi Starého Města, je pěkná a melancholická. Odpovídá z většiny i jeho dílům a náladám. Ale není to všechno. Kus téhle obecně vžité představy jsem nechala. Nechtěla jsem zbořit divákům vše, na co se můžou napojit. Ale do temnoty jsem vnesla víc odstínů od modrošedé až inkoustové. Jen jednou, v nepříjemné situaci zásnub s Felicií Bauerovou, je v bílém. Černou jsem nechala až na konec, kdy umírá.

Nic takového se bohužel nedochovalo, ani rukavička nebo ponožky. Možná něco existuje, ale já o tom nevím. Zaslechla jste asi fámu, že jsme našli Kafkovy plavky. Máme sice troje, ale všechny jsou ušité teď podle dobových fotek. Je to jen mystifikační fórek.

Podle mne by se mohla tehdejší móda vrátit klidně celá. Byla to doba opuštění korzetů, ale zůstával romantismus plus art deco. Nosily se moc zajímavé a krásné věci, plné svobody, působící jako nadechnutí. Elegantní dlouhé sukně, kratší kabáty.

Když jsem do těch šatů oblékla herečky, byly nadšené a říkaly, že by je chtěly nosit i v civilu. Cítily se v nich báječně, což poznám podle toho, jestli si v pauzách nechají kostým na sobě nebo se převléknou do civilu. U některých modelů jsem dokonce uvažovala, že bych ušila jen lehce pozměněné repliky a byly by pro dnešek skvělé.

Moje cesta ke scénografii začala někdy ve dvanácti, kdy mě vzali rodiče na expozici animovaného filmu v zámku Kratochvíle. Okouzlily mě tam Trnkovy loutky a scenérie a tvorba separátních vesmírů, které může člověk stvořit a oživit. Na to konto jsem začala vyrábět loutky. Stavěla jsem jim dokonce domy. Taky mě nadchla série výpravných filmů o Angelice, takže jsem pro svoji jedinou barbínu ušila všechny její náročné modely. Šít pro sebe mě nebavilo, móda mě fascinuje jen jako fenomén.

Na gymplu jsem začala chodit víc do divadla a objevila obor scénografie. Vždycky jsem ráda kreslila, tak jsem si našla intenzivní kurz kreslení a přihlásila se na JAMU. Od té doby se to se mnou veze. Hned po prvním ročníku jsem udělala výpravu pro divadlo Kašpar. Pak jsem jela dělat inscenaci do Vídně a absolvovala jsem posledním filmem Juraje Jakubiska Bathory. Do dnešních dnů mám za sebou desítky divadelních i televizních inscenací plus řádku filmů.

Přání dostat se k velkým zahraničním projektům se mi splnilo před sedmi lety, když přišla nabídka na norský film Amundsen. To byl průlom, po kterém následovaly další spolupráce. A na tom jsem pak postavila i své studio – když přijedou zahraniční partneři, předvedu jim, co je tu k dispozici. Dávám druhý život starým věcem, které jsou stále žádanější, protože špičková technika to pozná. Nebo se snažím vytvořit autentické věci z originálních materiálů. Má to smysl a moc mě to baví.

Určitě. Syntetika i peří z kanadské husy jsou proti sobí kožešině trapné. Jako prazáklad jsem prozkoumala, v čem žijí Eskymáci a jak jsou jejich oděvy vytvořeny. Amundsen měl jeden oblek z vlčí kůže a druhý z tulení. Vlčí jsme udělat nemohli, protože vlk je chráněné zvíře. A tak ho ušil zkušený pardubický kožešník z kojotů, což je škodná. Druhý oblek vznikl z tulení kůže a další ze soba, který hrozně pelichal. Bylo to nádherné dobrodružství, točilo se na Islandu na ledovcích a herci nám děkovali, že v minus čtyřiceti díky kostýmům nezmrzli.

No, moc ne, já mu ho pořizuju!

Když Michal potřebuje něco zkonzultovat, poprosí, abych si něco přečetla, což udělám ráda. Já ho informuju o své práci méně. I proto, že u mne je na to navázána řada dalších věcí – občas možná i takových, které by muže nezajímaly. Spíš než bychom se vzájemně inspirovali, si v debatě tříbíme myšlenky, uklízíme v hlavě. Ale že bych mohla říct, tenhle verš je můj, to ne. Stejně jako Michal nemůže říct, tenhle obleček je můj nápad.

My se nehádáme. Dokážeme si dát najevo, že nám na sobě záleží a toho druhého si stále vážíme. I když připouštím, že dobrá hádka asi není od věci, říká se, že pročistí vzduch. Michalův nejlepší kamarád o mně kdysi prohlásil, že jsem ho zklidnila, že působím jako lexaurin. Je to možné, ale nemůžu porovnávat.

Michal dělal krásný projekt Strážce plamene a vytvořil do té doby nevídanou věc, a to DVD klipů ke každé písni z cédéčka. Já z toho dělala tři. Začali jsme se bavit, nafasovala jsem štos alb a přemýšleli jsme o nich. Pak se Michal pustil do lyrikálu Kudykam. No a po něm jsme si nedokázali představit, že by naše setkávání skončilo.

Díky tomu, že jsme na začátku byli tvůrčí partneři, nás nic takového netrápilo. Když se vztah změnil, byli jsme už v jiném rozpoložení. Nemyslela jsem, že by on byl moc starý pro mne, spíš že já jsem moc mladá pro něj. Ale zažila jsem komunismus a jsem z rodiny, která smýšlela jako Michal. Takže co se týkalo sdílení osudu, panovalo porozumění.

Řekla bych, že v tom jsme se ani neshodli, ani shodli. Julinka byla od začátku velmi hodná a já razila teorii, že dítě potřebuje hlavně lásku, svobodu a špinavé tepláky. To se vyplatilo. Vyrostl z ní dobrý člověk. Ve čtrnácti píše zajímavé scénáře a tvoří krátké filmy, které byly oceněné na festivalech pro mladé. Sleduje své vzory Ester Krumbachovou a Věru Chytilovou. A teď dostala roli v novém Hřebejkově seriálu Na tělo.

Celá rodina následovala tatínka, špičkového fyzika, do ústavu jaderných studií v Dubně. Nejel tam na tak dlouho úplně dobrovolně, netajil se názory na tehdejší režim a tato varianta byla přijatelnější než jít topit do kotelny. S ostatními rodinami v obdobné situaci se tam vytvořila přátelská komunita. Pro rodiče vznikly vztahy na celý život. Já byla malá, od dvou do sedmi let, a to špatné jsem nevnímala.

Už vím, že ten ústav nechal postavit nechvalně proslulý ruský ministr Berija, pracovali tam političtí vězni. Ty nakonec hromadně pohřbili pod dětským hřištěm. To se zjistilo, až když jejich kosti začaly vzlínat. Jeden tátův kolega tam v 90. letech vztyčil kříž. To je prostě Rusko. Na jednu stranu jasní agresoři, na druhou obyčejní lidé, kteří trpěli. Osobně miluju klasiky starého Ruska, moji imaginaci ovlivnily tradiční oslavy, třeba ruské Velikonoce. Ale končím u Šostakoviče…

S německou produkcí jsem dělala film o veslařích, kteří v roce 1960 vyhráli olympiádu v Římě. Vznikl i norský snímek o boxerech z konce 80. let. Taky jsem vytvořila kostýmy pro operu Vyhnání ďáblů z Arezza, k níž psal libreto manžel a hudbu Michael Kocáb. A teď jsme v Brně roztočili sérii o atletce Zdeně Koubkové – Koubkovi. Čili zase sportovní témata. Divím se, že ke mně pořád chodí, já nejsem vůbec sportovní typ.

Ve dvanácti to byl můj sen, měla jsem dokonce i vymyšlené šaty. Budu to muset oživit. Dnes raději sním o dalších pěkných projektech.

Mým koníčkem je bez nadsázky má práce. Jinak jsem ráda, když rodina spí, je najedená a já mám půl hodiny pro sebe. Miluju čas na chalupě, nevadí mi mozoly od údržby zahrady. Ráda čmuchám po dalších kostýmech v bazarech celého světa. A chtěla jsem se přihlásit do večerního kurzu animace a sklenout tak mé mladé zájmy s dneškem. Ale nenašlo se dost zájemců pokročilejšího věku.