Michaela Horáčková Hořejší obléká hrdiny seriálu Zlatá labuť do originálů

Většinu ženských postav seriálu Zlatá labuť jste oblékla do dobových originálů, což je v našem filmovém prostředí výjimečné. Jak se vám povedlo nashromáždit tolik oblečení z meziválečného období?

Seriál Zlatá labuť jsem připravovala vlastně jedenáct let. Říkám to sice s nadsázkou, ale v podstatě je to pravda.

Modely z meziválečné doby jsem začala shromažďovat na základě své práce na historických filmech a seriálech, jako byla První republika. Začali se mi totiž ozývat lidé, kteří měli pozůstalosti po pratetě nebo prababičce, a nabízeli mi šaty k výkupu. Díky nim jsem začala sbírat originální modely.

Také jsem vždycky obdivovala zahraniční seriály, jako bylo třeba Panství Downton, kde byly použity právě originály, jak šaty, tak doplňky. V Česku sice nepůsobíme na tak velkém trhu jako anglosaská produkce, přesto jsem chtěla i našim divákům poskytnout podobně jedinečný, autentický zážitek.

Použité dobové modely tedy pocházejí většinou od diváků?

Tím jsem jen začala, nakupovala jsem zpočátku hlavně v Čechách a bližším okolí, ale později jsem se zaměřila i na Spojené státy, protože tam se dá dnes získat nejvíce věcí z období mezi světovými válkami.

Najít starší oblečení, třeba z přelomu století, je však už obtížnější, protože je ho daleko méně.

Vidím tady ale i šaty, které vypadají starší.

Mám pár kousků i z poloviny 19. století. V té době ještě neexistovala konfekce, lidi si během života pořizovali šatů poměrně málo, a tak jsou na trhu vzácné. Když už se do dnešní doby něco dochová, jsou to většinou velké róby, které mají velikou muzeální hodnotu - a taky samozřejmě finanční.

Je to tedy spíš záležitost pro sběratele…

Přesně tak, ostatně natáčet by se v nich dnes ani nedalo. Od té doby se lidská postava dramatickým způsobem změnila. Tehdejší průměrná výška byla kolem 160 cm, což nejde s dneškem srovnávat.

Pokud jde o proměnu naší fyziognomie, za zmínku v této souvislosti stojí malý paradox. Americké originální modely dnes při natáčení dobře fungují i proto, že obě světové války neměly v Americe takový negativní dopad na výživu obyvatelstva jako u nás. Šaty tedy poměrně dobře odpovídají našim dnešním postavám.

Čím to je, že se dnes tolik meziválečných modelů dá koupit právě v Americe? Stahuje snad tamní trh modely z celého světa?

Hodně dobových šatů, které tam můžete koupit, pochází přímo z americké produkce. Do dnešní doby se tam na rozdíl od Evropy dochovalo oblečení mnohem více.

Evropský kontinent zasáhly obě světové války drtivým způsobem, takže tady toho bohužel tolik nezůstalo, ale Ameriky se až tak moc nedotkly. Samozřejmě že do určité míry ano, ale v zásadě tam pokračoval normální život.

Kolik kostýmů ze Zlaté labutě je dobový originál?

Herečky i komparzistky ze Zlaté labutě vystupují v originálních modelech z 80 až 85 procent případů… To mi přijde naprosto skvělé, hlavně při dnešní technice snímání, kdy je dobře vidět kdejaká drobnost. Člověk si však kvůli tomu musí dávat velký pozor na to, aby se té době nezpronevěřil. Některé z dalších šatů jsme totiž ušili podle originálů, některé jsem navrhla sama, podobné je to s botami a doplňky. Snažím se, aby byl výsledek jako celek co nejautentičtější.

Modely pocházejí z velké části z New Yorku. Předpokládám správně, že v této době se móda šířila světem už tak rychle jako dnes a v Praze se nosilo vlastně totéž jako v Americe?

Ano, samozřejmě. Každá země byla sice něčím specifická, ale tehdy už převládala konfekce, což znamená, že módní vlna byla prakticky obecná. Tehdejší americká móda proto odpovídá i našemu prostředí. Vlastním například několik ročníků časopisu Hvězda československých paní a dívek a také katalogy všech možných pražských salonů, kde je to velmi dobře vidět.

Obecně se to zatím asi málo ví, ale i do československé módy tehdy už výrazně zasáhla konfekce, působila tu například významná firma Nehera. Bohatí lidé si samozřejmě dál nechávali šít oblečení v salonech, konfekci nosili ti chudší. Tím pádem si však i ženy, které nebyly z nejvyšších vrstev, mohly dovolit pořídit vícero šatů na vícero příležitostí, a tak se i častěji účastnit společenského života. Ještě tak deset patnáct let předtím to však neplatilo…

Československo bylo tehdy v podstatě průmyslová velmoc, myslím, že jsme byli snad dvanáctou nejbohatší zemí na světě.

Zdejší móda byla tedy asi na vysoké úrovni.

Salonní tvorba byla skutečně na té nejvyšší úrovni, mnoho pražských salonů mělo áčkovou kategorii, tedy označení jako haute couture, a vozily sem módu z pařížských přehlídek.

Fungovalo to úplně stejně jako dnes, modely z přehlídek se přenesly do konfekčních střihů.

Pokud porovnám americké katalogy s těmi od firmy Nehera, je to víceméně podobné. Dejme tomu, že někdy je vidět v zahraniční tvorbě třeba divočejší barevnost, ale rozdíly jsou opravdu malé.

V seriálu Zlatá labuť samozřejmě používám kromě českých a amerických modelů i evropské, například je tam několik kousků z Francie, ale taky z Německa, a dokonce i ze Skandinávie. Rozdíly mezi nimi jsou drobné, ale dají se krásně využít pro specifičtější oblékání jednotlivých postav.

Nejběžnější materiály té doby byly asi vlna a hedvábí, které jsou velice citlivé na správnou péči. Je obtížné najít originální modely bez poškození?

V té době se sice masivně šířila konfekce, ale pořád ještě nepřevládala dnešní filozofie rychlé spotřeby. Jak materiál, tak krejčovské zpracování byly i u konfekce na velmi vysoké úrovni, proto vám takový model vydržel celý život. S dneškem je to opravdu nesrovnatelné. Koupíte si tričko, párkrát ho vyperete - a můžete ho vyhodit. To masové plýtvání je neuvěřitelné…

Do průmyslové výroby se postupně dostalo i umělé vlákno jako nylon a polyester, zpočátku se však používaly spíš jen jako příměs, teprve později začaly pomalu vytlačovat původní materiály jako hedvábí a vlnu.

Pokud se však o zmíněné materiály člověk stará, vydrží úplně všechno. Dnešní látky se od tehdejších liší vlastně jen technologií výroby, dnes umíme vlnu zpracovat tak, že je na těle příjemná a takzvaně nekouše.

Podařilo se vám sehnat originální dobové oblečení i pro postavy z chudších vrstev, jako jsou prodavačky?

Uniformy pro prodavačky jsme ušili. Existuje sice jedna francouzská firma, která vyrábí pracovní oděvy už dvě stě let, a od ní se dají koupit originální kousky, ale většinou jsou to pánské montérky. Běžné oblečení chudších lidí, vlastně i to denní, se příliš nedochovalo. Nějaké sice taky máme, dokonce ho i používáme, ale řeknu to diplomaticky: většinou je velice autentické.

Kvůli nedostatku se za války šaty často upravovaly, a tak v nich lidi strávili i polovinu života, a třeba sukně dělnic nebo studentské oblečení neměly prakticky vůbec šanci se dochovat. To všechno se muselo nechat ušít. Mám sice pár originálů, které toho vydržely opravdu hodně, byly i ve válce, ale přímo pro natáčení je nepoužíváme.

Běžné oblečení chudších postav jsou tedy spíš vaše vlastní návrhy?

Někdy ho vyrábíme podle originálů, jen v jiné barevnosti a v jiném materiálu, ale pořád se snažím, aby bylo co nejvíc autentické.

Pokud ho sama navrhuji, snažím se přitom co nejvíc zachovat ducha doby, aby to všechno byly věci, které lidi v té době mohli mít.

Nedávno jsem viděla historickou fotografii, na které pózovalo asi deset prodavaček od Bati. Všechny byly oblečené stejně, ale každá měla jiné boty. Zřejmě jimi i v práci dělaly firmě reklamu. Do jaké míry se dochovaly právě boty a doplňky jako pásky a kabelky?

Boty máme v seriálu originální tak z poloviny případů. Pokud nebyly textilní nebo nebyly nošené každý den, jsou v dobrém stavu. Mám například taneční botky z Monte Carla, můžete je obout, dá se v nich i tančit a vypadají pořád dobře. Odpovídá to práci, která do nich byla vložena.

Taková botička vydrží osmdesát let naprosto bez problémů. Mám dokonce i nějaké boty z 19. století, ale ty jsou dětské.

A co ostatní doplňky?

Kabelek a klobouků se dochovala spousta, ale pásky skoro žádné. Ty trpěly vždycky nejvíc, pokud neměly zajímavou sponu. Mám ale štěstí, že existuje síť sběratelů, kteří jsou podobně postižení jako já a zaměřují se na meziválečné období. V seriálu proto používáme dobových doplňků hodně.

Čím je pro vás móda té doby zajímavá?

Tehdy vzniklo to nejslušivější, co se s úspěchem používá dodnes, jako jsou například šikmo střižené sukně. Zejména pro večerní šaty od té doby nikdo nevymyslel nic lepšího, co by bylo s úspěchem použitelné pro jakýkoli typ postavy.

Na počátku 40. let minulého století a vlastně až do konce války byla ženská móda výrazná, na jednu stranu velmi ženská, zároveň však i mužská. Ženy se v té době emancipovaly, což urychlil i tlak války. Fascinuje mě, s jakou energií a radostí se do toho pustily.

Dámské oblečení té doby mělo výrazná ramena a úzký pas, což je fantastická silueta, nesmírně slušivá. Móda se často vrací, ve vlnách, a zrovna tato silueta se vrátila s plnou silou na přelomu 80. a 90. let minulého století.

Která další módní období vás zajímají? Sbíráte originály i bez ohledu na to, že se musíte věnovat nějakému konkrétnímu projektu?

Na prvním místě to je určitě poslední období, kdy si myslím, že šaty dělaly člověka, tedy kdy jste podle oblečení mohla zařadit člověka do společenské vrstvy. A to jsou padesátá léta. Fascinuje mě hlavně obrovská revoluce Christiana Diora. Po letech válečného strádání, kdy se po všech stránkách v životě upřednostňovala skromnost a nenáročnost, přišel s krinolínou ze šestnácti metrů hedvábí…

Bylo to od něj velice odvážné a svým způsobem i něžně drzé. Jako by tím ženám řekl: „Podívejte, můžete být zase krásné a můžete si dovolit znovu prožívat radost.“ Připadá mi to naprosto fantastické. Z té doby vlastním už docela dost zajímavých kousků, například svatební šaty.

No, a kromě padesátých let obdivuji také 18. století, to je období velkých rób, od Madame de Pompadour až po léta mladého Mozarta… Naprosto mě fascinuje. Nikdy neskončilo, neustále se vrací, ať v práci francouzského návrháře Christiana Lacroixe, nebo britské návrhářky Vivienne Westwoodové.

Co je na něm tak přitažlivé, že se k němu pořád vracíme?

Podle mě obsahuje esenci toho, co lidi chtějí od sebeprezentace, proto je tak inspirující. V hloubi duše toužíme být odvážní, projevit se v plném květu…

Domníváme se, jak jsme odvážní, když jsme v módě opustili některá pravidla, ale ve skutečnosti jsme proti tehdejší době docela zbabělí - halíme se do černých věcí nebo mikin, které o nás moc nevypovídají.

Přitom je to velká škoda: oblečení vám otevírá dveře, málokdo dostane druhou šanci udělat dobrý první dojem. Móda vůbec není povrchní záležitost, v lidském životě má hluboké kořeny a je to i zajímavý sociologický fenomén.

Co vám tedy o nás prozrazuje současná móda?

Móda vždycky odráží náladu ve společnosti. Zajímavý byl například vliv pandemie koronaviru. Všimla jsem si, že lidi měli tendenci obracet se k časům, kdy měli pocit, že všechno bylo v pořádku. Chtěli se schovat do něčeho pohodlného, jednoduchého, co na ně nekladlo nároky konfrontací s vnějším světem. Tvorba módních návrhářů tedy odpovídala 60. až 70. letům, začala převládat jednoduchá, konzervativní elegance…

Proti tomu v devadesátkách, kdy jsme zažívali konjunkturu, byli všichni barevní jako papoušci a ramena měli vycpaná půlkilem molitanu.

Mimochodem, to je, myslím, jedno z nehezkých módních období a docela mě překvapuje, že má mladé fanoušky…

Nedávno jsem se při sbírání originálů vrhla právě na 90. léta a zjistila jsem, že existuje spousta nadšenců, kteří se zabývají právě touto dobou. Na internetu je síť, kde se věci z té doby prodávají ve velkém.

Co ještě o nás říká dnešní móda ve srovnání s minulostí?

Podle mě odpovídá nejvíc tomu, že se náš život neuvěřitelně zrychlil. Na rozdíl od roku 1939, kdy se ženy z vyšších vrstev převlékaly denně sedmkrát podle příležitosti, my se oblečeme ráno a sundáme to ze sebe až večer. Kromě toho, že jsme proti minulosti přestali rozlišovat oblečení podle příležitosti, stírají se i rozdíly mezi pohlavími.

Pokud vím, unisexové módě se věnuje už několik anglických firem, a v Londýně dokonce už působí několik specializovaných obchodů. Pánská a dámská oddělení v nich už neexistují.

Máte čas i na samotné šití? Nemyslím pracovně, ale jestli je to pro vás koníček.

Šít umím, ale jen do té míry, abych si mohla být jistá, že to, co navrhnu, se dá i vyrobit. Soukromě na to už moc času nemám. Jako malou holku mě to ale hodně bavilo.

K navrhování kostýmů jsem se dostala vlastně díky francouzským filmům o Angelice, které jsem viděla asi v deseti letech. Zaujalo mě to a svojí už dost otlučené barbíně jsem podle Angeliky ušila všechny šaty.