Článek
Byla jste velice úspěšná v AZ kvízu, ve finále Riskuj!, vyhrála jste i Nejslabší! Máte padáka! Nemáte dojem, že jste se pro roli lovkyně narodila? Jak vypadala vaše cesta do soutěže Na lovu?
Kvízy a soutěžení mě vždy ohromně bavily. Právě při soutěžení v AZ kvízu jsem se potkala s člověkem, který byl podobný nadšenec a oslovil mě v roce 2013 ke spolupráci na tvorbě her a učebnic pro společnost Albi. To mě nadchlo. A pak mě tentýž kamarád doporučil i produkci na roli lovkyně.
Prošla jsem řadou testů a kamerovými zkouškami. Těmi s velkou trémou, ale jak se začalo hrát, spadlo to ze mě a asi jsem se jim líbila. Já tedy chtěla spíš tvořit otázky, ale dcery do mě hučely, abych se nebála a zkusila to před kamerou. Tak jsem do toho šla. A nelituji.
Máte dvě dcery, manžela, stále pracujete jako meteoroložka v ČHMÚ, tvoříte učebnice pro děti, deskové hry a natáčíte Na lovu i speciály. Jak je možné tohle všechno stihnout?
Popravdě je to asi tím, že mi stačí méně spánku. Občas spím jen dvě hodiny, ale většinou čtyři až pět. Když mám výjimečně na spánek šest hodin, tak jsem ráno úplně jako rybička. Měla jsem to tak ale vždycky. Už jako malá holčička, když mi maminka řekla dobrou noc a zhasnout, vzala jsem si baterku a četla pod peřinou.
Dodnes se mi nejlépe pracuje po nocích. Jsem noční pták. Se vstáváním je to horší. Navíc v ústavu (ČHMÚ - pozn. red.) jsem měla často i noční, takže jsem si na to prostě zvykla. Ale teď si ulevím v programu. Po dvaceti letech v Českém hydrometeorologickém ústavu končím.
Pověsit po dvou dekádách profesi meteoroložky na hřebík musí být těžké. Odhodlávala jste se dlouho?
Asi ano. Myslela jsem na to delší dobu. Stejně jako kolegové jsem si brala na natáčení dovolenou, přibývalo speciálních dílů, akcí, kterých jsme se měli a chtěli účastnit. Třeba předávání cen na Slavících byl ohromný zážitek, to se vám jen tak nestane. A tak jsem často musela měnit služby.
Vždy jsem se hodně věnovala holkám a rodině a už skoro nebylo kde brát. A pak se stala tragédie. Náš šéf a zároveň kamarád na jaře zahynul v italských Alpách při túře. Když jsme se vzpamatovali z té hrozivé zprávy, došlo pochopitelně v ústavu i k personálním změnám. A já se kvůli novému vedení konečně odhodlala uzavřít tuto životní etapu, byť vím, jak moc mi to bude chybět a nedám na tuto profesi dopustit.
Není povolání meteorologa ve společnosti ale přece jen trochu nevděčné? Předpovědi občas nevyjdou a lidé mají tendenci se zlobit na ty, kteří předpovídají.
Profese je to náročná. To vůbec nezastírám. Jsou tam noční služby, víkendy. Ale je to věda a vyvíjí se, meteorologické modely se zdokonalují, zpřesňují. I přesto je to samozřejmě někdy nejisté.
Za těch dvacet let jsem párkrát zažila, že si počasí, jak se říká, dělalo, co chtělo, a modely ukazovaly něco jiného. Může se stát, že je třeba přeháněk více, než jsme předpovídali, ale že by padaly tam, kde vůbec padat neměly, to se stane úplně výjimečně. Ale zrovna letos v létě se to stávalo, takže je vidět, že i přes rychlý pokrok v tomto oboru si občas příroda zazlobí.
Natáčení pořadu Na lovu věnuje dva dny v měsíci.
Nyní se tedy budete věnovat jen světu kvízů, rodině a víc spát, nebo chystáte něco nového?
Rozhodně si musím ulevit v programu, ale chci se více zaměřit na tvorbu kvízových her. V té souvislosti mi na začátku září vyšla kniha, první taková čistě pro dospělé publikum, s názvem Potrapte svou hlavu. Je plná kvízových otázek, jak těch bez možností, tak i s možnostmi ABC. Představuje vlastně takový trénink, přípravu pro hráče Na lovu, ale samozřejmě nejen pro ně. Je to takové moje „hození rukavice“.
Každý soutěžící má totiž můj velký obdiv. Z devadesáti devíti procent jsou to vždy sympaťáci. Mám štěstí na týmy plné milých hráčů. Až je mi někdy opravdu líto, že nevyhrají.
Vy nerada vyhráváte? Není to trochu překážka pro lovkyni?
To bych asi neřekla. Jsem profesionál a moje práce je odpovídat na vše, co vím, jak nejrychleji dokážu. Navíc jsem hráč. A v zápalu boje neuvažujete, netaktizujete, prostě odpovídáte hned, jak vám to naskočí.