Herec Ondřej Kraus: Všichni bydlíme na statku. Chováme a cvičíme koně

Myslím, že můj jezdecký um tam určitě velkou roli sehrál. Je to jedna z dovedností, kterou jsem se nemusel učit v rámci natáčení, protože už mi byla dána. Vůbec jsem se nemusel do role nějak oblékat nebo připravovat. Z domova jsem přijel v tom, co obvykle nosím, a šel hrát.

Snažil jsem se takové věci nedělat. Natáčení mělo svého horsmastera, Janu Spáčilovou, která se o to starala a celé to dávala dohromady. Učila i herce, jak k těm koním přistupovat. Třeba s Markem Lamborou měla dokonce hodiny, učila ho jezdit na koni a připravovala ho na natáčení. Myslím, že každý by měl mít na place svoji funkci a tu plnit. A já tam byl za herce.

Narodil jsem se k nim. Máme vlastní statek nedaleko orlické přehrady, dnes je tam asi osmapadesát koní. Jezdím prakticky od malička. Učili mě rodiče, pak jsem vystřídal několik trenérů, kteří mě přivedli k parkurovému skákání. Dnes se ježdění věnuji na poloprofesionální úrovni vedle herectví.

Celá rodina Krausových je na tom statku. Brácha tam bydlí, já tam bydlím s manželkou, teď tam budujeme více bydlení. Chováme a cvičíme koně. Táta je soukromý zemědělec, stará se o pozemky kolem. Mamka je vychovatelka v diagnostickém ústavu, má několik služeb v měsíci, ale jinak taky tráví čas na statku a věnuje se trénování koní. My s bráchou Martinem, který je taky herec, trávíme na statku veškerý čas, co nám diáře dovolí.

Koně na náš statek přivedla mamka. Je původem Pražačka a jako malé, když jí bylo asi deset let, jí děda koupil koně. Jezdila v Milovicích do jezdeckého oddílu, ale na prázdniny neměli kam koně dávat. Zjistili, že nějací Krausovi prodávají statek, chtěli se odstěhovat do vedlejší vesnice, protože babička už nechtěla být daleko od města. Tak ten statek Bosákovi, což je rod mojí mámy, od Krausů koupili, aby měli kam koně dávat. Takhle se mamka vlastně potkala s tátou a rovnou si ho vzala. Táta se tak přiženil zpátky do svého rodného statku.

Koním se věnuji i nadále ve svém volném čase. Je to vlastně moje druhé zaměstnání. Vždycky jsem ale chtěl být spíš veterinář, možná jsem chtěl dělat práva nebo speciální pedagogiku, kterou dělá mamka. Pak ale přišel brácha s tím, že se bude hlásit na herectví. Vyšlo mu to a tím se pro mě otevřel svět, který by mě do té doby vůbec nenapadl. Začalo mě to zajímat, tak jsem se během gymnázia hlásil na FAMU. Chtěl jsem dělat režii, protože jsem si říkal, že když brácha je herec, bude mě bavit ho buzerovat.

K panu Olmerovi na režii to nevyšlo. Řekli mi, že v devatenácti letech je na to dost brzy. To mě urazilo, tak jsem se hlásil na DAMU v Praze a JAMU v Brně. Na JAMU to vyšlo, tak jsem začal studovat herectví ve šlépějích bratra.

Když brácha přišel s tím, že se bude hlásit na herectví, táta mu řekl, ať si radši vsadí sportku. Že tam to určitě funguje tak, že je to tlačenka a protekce, nejsme z hereckého klanu ani z herecké rodiny, takže to vyjít nemůže. Když to vyšlo a později jsem s tím nápadem přišel i já, už jenom mávnul rukou: Kluku, dělej si, co chceš.

Báječně! Poprvé jsme před kamerou v rámci nějakých rolí. Předtím jsme spolu natočili cestopis pro Českou televizi, ale tam jsme byli za Ondru a Martina, takže se o natáčení nebo hraní nedalo mluvit. V seriálu jsme ale teď měli dokonce vyhrocenou situaci, kde jsme si trochu šli po krku. Bylo vidět na režisérovi, že ho baví, jak mezi sebou nemáme zábrany a víme, kde máme práh bolesti nebo limity. K těm jsme se postupně blížili a režiséra to bavilo. Nechal nás to dotáhnout, kam až to půjde.

Máme až nezdravě vřelý vztah. Opravdu jsme na sebe skvěle napojení a máme se hrozně rádi. Ale tím, že máme oba hodně práce, diáře nám úplně nedovolují se vídat. Vidíme se stoprocentně o Vánocích a přes rok jsou to spíš náhodná setkávání. Musíme si dopředu určit termín a držet si ho, aby se celá rodina sešla. I na statku se často míjíme. Brácha jezdí s divadlem, já hraju na Vinohradech, teď točím, takže se třeba ráno vidíme, pozdravíme se a každý jdeme jiným směrem.

Nikdy jsme ji neměli. Jsme od sebe deset let, takže tam bylo období, o kterém brácha tvrdí, že na něj zapomněl, že ho vytěsnil. Ale já si dobře pamatuji, že starší sourozenec má občas tendenci toho mladšího vychovávat. Nechápal jsem, proč by mě měl brácha vychovávat. Moje období puberty bylo pro bráchu velmi náročné. Mně bylo patnáct, jemu pětadvacet, byl dospělý chlap a já drzý kluk, který si myslel, že sežral všechnu moudrost světa.

Marka považuji za velkého kamaráda a na jevišti skvělého parťáka. Myslím, že na sebe dobře slyšíme, umíme se přečíst. Je to svobodnější, spolu hrát, protože víme, co od sebe čekat, co ten druhý nemá rád, a jsme schopni tomu předejít nebo vymyslet scénu jinak. V Gatsbym hrajeme rivaly. Do té doby jsme hráli spíš kamarády nebo skoro bratry jako v tom seriálu. Najednou tam byla rivalita, tak si myslím, že jsme si to oba hodně užili.

Ano, je. V divadle vznikla skupina vinohradských benjamínů. Bylo to období, kdy tam najednou byla vlna mladých herců po škole. Nás tam bylo asi pět nebo šest, říkalo se nám benjamínci a Šárka byla mezi nimi. Táhli jsme spolu různé výlety a akce. Pak přišel covid a období ticha. Mně se Šárka líbila už asi rok předtím, začal jsem si říkat, že Vaculíková je hodně hezká holka, a navíc já jsem sám, ona je sama…

Pamatuji si, když bylo MDŽ a ještě jsme spolu nechodili, to bylo období, kdy si mě nevšímala. Koupil jsem asi pětačtyřicet karafiátů s tou záminkou, že jeden bude pro ni. Ostatní jsem dával kolegyním, abych jí ten jeden mohl dát. Vzala si ho, řekla jen díky a ahoj, měj se pěkně. A víc nic. Ale během covidu jsme si začali psát. Díky sociálním sítím, které sice neprovozuji nebo nejsem velkým přispěvatelem, ale právě na nich jsme si začali komentovat příspěvky. Slovo dalo slovo, začali jsme si telefonovat, četli si pak básně po nocích do telefonu.

Bylo v období, kdy se nesměly opouštět okresy, a my jsme jako rebelové okresy opustili. Za východu slunce jsme se sešli na Makové hoře nedaleko od našeho statku, pozorovali východ slunce, dali si snídani a začali spolu chodit.

Vůbec ne! K těm koním tíhla i dříve – jako malá jezdila u Vaška Vydry na koni na Slapech. Pak to vyšumělo, začala hrát a točit, takže na to nebyl čas. Když ale čichla k našemu statku, který má strašně zvláštní atmosféru, nechala se chytnout. Líbí se jí tam, milujeme to tam, takže tam chce zůstat a stavíme si tam další bydlení.

Vždycky jsem hodně rád četl a baví mě filozofovat. Samozřejmě je to občas úsměvné. JAMU je specifičtější než třeba pražská DAMU. Díky vinohradskému divadlu jsem se potkal se svými vrstevníky, kteří studovali DAMU současně se mnou. Oni byli větší praktici, větší divadelníci. Myslím si, že měli i víc příležitostí během školy třeba divadlo někde zkusit než my jamáci. Věděli, kde si na jevišti kam stoupnout, kde to dobře zní, kde světlo na forbíně líp funguje. My Brňáci jsme byli více hloubaví intelektuálové, trochu zarytí v knížkách a hodně přemýšlející o textu.

Město mi vůbec nechybí. Jsem venkovský balík. Máme samozřejmě s Šárkou v Praze byt, když zkoušíme nebo točíme, není možné furt přejíždět. Když ale musím v Praze zůstat dva tři dny, už se začínám cítit stísněně. Město furt žije, furt tepe, není chvíli klid. Utíkám na statek.

Jsem zastáncem názoru, že co se má stát, to se stane, jestli ve městě, nebo na venkově, je úplně jedno.

Snažím se závodit aspoň dvakrát do měsíce, hlavně kvůli svým svěřencům. Trénuji jezdce a pětadvacet koní, které připravuji na závody. Musím to plánovat tak, aby ty závody vyšly. Kdyby jenom trénovali a nezávodili, budou utíkat jinam nebo budou nespokojení. V květnu jsme byli dokonce čtyřikrát na závodech, každý víkend. Bylo to náročné, ale sbíráme zkušenosti.

Letos v létě nás s manželkou čekaly závody nedaleko Březnice v areálu Martinice. Byly to pětidenní závody, Memoriál Jana Papouška, opravdu velké a prestižní. Neměl jsem výkonnost ani ambice na hlavní cenu, ale tři dny se jely nižší soutěže, kterých jsem se mohl zúčastnit. Nabral jsem si své dvě kobyly, měli jsme tam ubytování, závodil jsem a Šárka fandila. To byla moje dovolená! Ona by k tomu chtěla wellness, stěžovala si, že by chtěla k moři, bílý písek a vodu. Ale ty závody se taky jely na bílém písku a byla tam i voda!

Ventil jednoznačně, vyčištění hlavy. U těch koní tu sféru přemýšlení o tom, co zkouším nebo točím, úplně vypnu a věnuji se tomu koni. Je zajímavé, že když jsem v Praze během zkoušení nebo natáčení a volají mi klienti ohledně závodů nebo tréninků, je pro mě hrozně těžké na place přehodit, otevřít diář a plánovat. Ale když přijedu k orlické přehradě, je pro mě úplně stejně těžké plánovat natáčení nebo přemýšlet o zkouškách. To vědomí se změní.

Kolem šesté hodiny ráno. To je prostě rytmus života se zvířaty.

Nejsem v situaci, abych si mohl dovolit něco odmítnout, protože tolik toho nechodí. Rád bych se dostal do fáze, kdy někteří kolegové mají ročně pět šest nabídek a vyberou si dvě, které se jim opravdu líbí. To já nemám. Byl bych rád, aby to vyšlo. Mám kliku na to, že mě nepotkávají projekty, za kterými bych si nestál. Vím, že jsou kolegové, kteří by třeba to, co točím já teď, točit nechtěli, ale mě to neuráží, nepřijde mi to hloupé. Baví mě to, je tam skvělá parta lidí.

Miluji záporáky! Ti milovníci jsou uvzdychaní a příliš čitelní a přehlední.

Nastoupil jsem do projektu Kamarádi na TV Prima. Nevím, jestli ta role skončí, ale asi bude nějak ukončena. Je to práce asi do konce září, z toho mám radost. Pak mám roztočený ještě jeden film, ale to je projekt, na který se všichni nemůžeme dobře sejít – je to nárazové. Jsem zvědavý, jak to dopadne.

Těším se na volné dny, kdy zase strávíme čas s koňmi. Doufám, že s manželkou vymyslíme nějaký výlet, možná někam dál, ale spíš ne, protože mám hodně práce na statku. A tak se těším na každý nový den.