Filip Březina: Křesťanská víra není pro mě, některé věci mi začaly vadit

Během oslavy jsem měl trošku krizičku, když jsem si uvědomil, jak ubíhá čas. Ale asi je to normální, všichni jednou umřeme. Jinak ta oslava byla moc hezká, s kamarády jsme to pojali ve stylu Harryho Pottera, měli jsme i kouzelnické kostýmy. Něco jsme popili a pak jsme šli v klidu domů.

Tyhle myšlenky se u mě objevují už dlouho, možná od nějakých šestnácti sedmnácti let. Teď si uvědomuju, že jsem tak v půlce života. Občas mě to trochu rozesmutní, jak ten čas běží.

Třetina, říkáte? Že bych tu byl do devadesáti? No, tak to nevím. Já myslím, že do důchodu to nedoklepu.

To mě čeká teď o víkendu, takže už se těším. Doma jsem v Praze, ale jezdím za rodiči, jak jen to jde. Mám Suzuki Vitaru, to je terénní SUV, pohodlné, spolehlivé a bezpečné. Mám tohle auto od léta a rychle jsem si na něj zvyknul. Do Ostravy většinou jezdím s velkou taškou a tahat ji vlakem už by se mi nechtělo, toho jsem si užil dost během studií na DAMU.

Teď když je mi těch třicet, jsem starší člověk a mám nárok být trochu pohodlný. (směje se) Bydlím v Praze-Braníku, takže hned sjedu na dálnici a fičím. Když není moc velký provoz, dá se to stihnout za tři hodiny patnáct. Řídím rád.

Tak to na mě sedí! Samozřejmě jsem na silnici naprosto klidný, rozumný a zodpovědný - stejně jako v životě. (směje se) No dobře, občas se za volantem projeví moje choleričnost a zbrklost, ale snažím se to kočírovat. Moje auto má asistenční systém, který hlídá různé potenciálně nebezpečné situace, ozve se třeba, když před vámi nečekaně zpomalí jiné auto nebo když se nedržíte v pruhu, což mě přirozeně vede k tomu jezdit rozumně.

Jo, nejvíc vděčný jsem za to, jaké mám rodiče. Za to, jak se ke mně chovali a jak se ke mně chovají doteď. A pak asi za to, že jsem tady v Praze obklopený lidmi, kteří jsou opravdoví přátelé. Ty jednoduché věci jsou nejlepší.

Naprosto skvělá. Mám tři sourozence, úžasně se nám věnovala a vymýšlela pro nás zábavný program. Byla schopná uprostřed obýváku nafouknout a napustit vodou dětský bazének, abychom se mohli koupat. Nevadilo jí, že je nacákáno. Nebo když jsme jezdili na chatu - po obědě jsme si dali šlofíka, a když jsme se vzbudili, měla pro nás nachystanou bojovku. S fáborkama, s otázkama, které nás něco učily, měli jsme třeba poznat nějaký strom nebo ptáčka. No a podívejte se na mě - vyplatilo se! (říká se smíchem a teatrální hrdostí) Dobrá investice! Jindy nám doma namydlila lino, abychom se mohli klouzat. Někdy to byly i docela nebezpečné věci, ale všichni jsme přežili.

Jo, nejstarší je brácha Josef, o dva roky později jsem se narodil já, za další čtyři roky ségra Johana a pak za dva roky nejmladší brácha Jonáš. Máma se jmenuje Jana a táta Josef, takže každý člen rodiny nese jméno začínající na „J“, jen já jsem na „F“. Ale jinak nemůžu říct, že bych se v rámci rodiny úplně vymknul, uměleckou profesi máme svým způsobem všichni. Ségra dělá balet, teď je v angažmá v Liberci. Mladší brácha tvoří nábytek, pracuje se dřevem - to je taky trochu umělecká činnost. A nejstarší brácha je grafik. Nevím, kde jsme to všichni vzali…

Moc ne, máma pracuje jako píáristka v nemocnici ve Frýdku-Místku, táta je projektant. Dělá třeba zateplování fasád, ale umí navrhnout i rodinný domek tak, aby byl funkční, to je vlastně trochu tvůrčí práce.

Ten byl taky super. Podařilo se mu - nevím, jestli schválně, možná jo - měnit náš vztah v průběhu toho, jak jsem rostl. Nejdřív byl pro mě hlavně autorita, naučil mě disciplíně. A v patnácti šestnácti, když už jsem byl na konzervatoři, se z něj stal kamarád. Mohl jsem mu říct cokoli, ať to bylo pozitivní, nebo negativní. Moji rodiče nastavili vysokou laťku. Nevím, jestli až budu mít děti, ji dokážu udržet. Někdy jsem na ně byl až naštvanej, že tu laťku nasadili takhle, protože lepší než oni asi nikdy nebudu. Jsem pyšný, že mám takové rodiče, ale zároveň mě někdy trápí pocit, že si to nezasloužím. Mám z toho trochu komplex.

Jo. Snažím se je do toho svého světa trochu přitáhnout. Byl jsem rád, že jsem je mohl vzít třeba na festival Serial Killer, kde se s půlročním předstihem promítaly první dva díly Smyslu pro tumor. Bydleli se mnou na pokoji a užívali si to. To mi přijde hrozně fajn, dělat jim takovými věcmi radost.

Nebo když jsme točili film Zlatý podraz - taky se byli podívat. A pak jsem je vzal i na StarDance, dostal jsem je tam přes Oskara Hese, jsme kamarádi. Těší mě, že jim to můžu takhle vracet, protože oni mě vždycky podporovali.

Ne, mně to nepřišlo. Hrozně jsem se styděl tam jít. Byl jsem introvertní, neuměl jsem moc komunikovat s cizíma lidma. Zůstalo mi to i během střední, nerad jsem navazoval nové sociální kontakty. Ale herecká profese tuhle moji vlastnost nějak posunula.

V šestnácti jsem začal hostovat v divadle, tam se to asi začalo lámat. Musel jsem poznat hodně nových lidí a zapamatovat si jejich jména, s tím mívám problém doteď. Ale člověk se pak otrká a jde to. To máte jako s těmi rozhovory - taky jsem to neuměl, a teď’? Podívejte na mě, jak mi to dneska jde! (směje se)

Jo, hodně. Pamatuju si, jak jsem jel dopoledne na rozhovor do rozhlasu k Lucce Výborné a strašně jsem se bál. Bylo to po prvním nebo druhém díle Smyslu pro tumor, kde jsem měl hlavní roli, ale ještě jsem nebyl otrkaný. No a ten samý den odpoledne jsem měl ještě rozhovor v DVTV. Odcházel jsem z něj zbitý jak pes, úplně mě to vyčerpalo. Zato teď, když jste mi o rozhovor napsala vy, řekl jsem si hned - dobrý, pojďme na to, bude to fajn.

Chodili jsme do kostela. Na farnosti v ostravské Hrabůvce měli rodiče kamarády, tvořili takzvané spolčo - společenství sedmi rodin, které se potkávaly v kostele a pak se šlo po mši do cukrárny na větrník nebo na indiánka. Jinak by se dětem do kostela moc nechtělo. Rodiče si pokecali, my si hráli. Tohle bylo fajn. Ale jinak… Na konzervatoři jsem se od víry odklonil. Člověk si tu svoji filozofii musí najít sám, aby s ní souzněl. A já zjistil, že křesťanská víra není pro mě, některé věci mi začaly vadit.

Třeba to, že si na mně náboženství vydobývá poslušnost, že mi způsobuje pocit viny za něco, co jsem ani neudělal. Měl jsem z toho i takové stavy, kdy jsem si uvědomoval, že cítím vinu a vlastně ani nevím za co, a to přece vůbec nedává smysl. A potom taky oslovovat někoho Pane. Někdy mi připadá, že se v takové víře člověk až ponižuje. Dnes věřím, že my všichni jsme bůh - já jsem bůh, vy jste bůh. A každý tu máme svůj úkol. Taková víra se mi líbí daleko víc.

Ne. Ségra odpadla dřív než já. Dělá hodně jógu, víc ji inspirují východní náboženství. Důležité je pro ni prožívat spojení sama se sebou, starat se o svoje tělo - a to je něco, co křesťanství potlačuje. Ani rodiče už křesťanstvím nežijí jako kdysi. Starší brácha u toho vydržel doteď. Občas se po třech panácích trošku přeme, říkám mu pak, že je demagog, ale myslím, že tím se vzájemně posouváme každý ve svém vlastním chápání světa, což je vlastně hezké.

Věřím, že je něco nad námi. Na konzervatoři jsem víru úplně přestal řešit. Pak jsem se k ní obloukem vrátil a trochu si ji poupravil tak, aby mi to bylo po srsti. Do kostela moc nechodím ani se nemodlím v tradičním smyslu. Spíš to beru tak, že modlitba je cokoli, jakékoli přání nebo soustředěná myšlenka. Teď když zajdu do kostela, třeba na Velikonoce, už na mě slova o poslušnosti tolik nenaráží. Už mi tolik nevadí, protože mám v sobě poskládané, jak chci, aby to v mém životě bylo.

Samozřejmě jsem hodně vděčný za roli v seriálu Smysl pro tumor i za to, že můžu hostovat v Národním divadle. Vlastně jsem rád za každou práci, díky které mám na nájem. Ale vážně - jsem vděčný Tereze Kopáčové, že mě do Tumoru vybrala, protože během půlročního natáčení tam vznikla krásná přátelství. S kameramanem Pavlem Berkovičem, Denisem Šafaříkem a Bětkou Malou trávíme společné víkendy v přírodě. Pronajmeme si chatu, topíme v kamnech nebo v krbu, povídáme si, chodíme na procházky. Dokonce společně píšeme film, ale to je zatím v plenkách.

Bohužel ne, já točil Vyšehrad jen kdesi u Ústí nad Labem. I tak to bylo cestovatelsky náročné, protože se natáčelo přes léto, kdy jsem hrál v Marné lásky snaze v rámci Letních shakespearovských slavností. Znamenalo to po natáčení sednout do auta, odjet na Hrad, vyspat se v Praze čtyři pět hodin a zase jet točit. Pořád dokola.

Všechno jsou to krásná místa, ale jako herec si musíte každý prostor nejprve osahat a přizpůsobit se mu. V Praze používáme porty, abychom nemuseli tolik křičet, zatímco v Brně je nemáme, takže je to o něco náročnější na hlas. Ale zase mi v Brně připadalo, že jsou tam za nás rádi, že publikum živě reaguje. No možná tam lidi jenom dorazili po dvoudecce vína.

V Praze jsme jednou hráli i za mírnějšího deště, to mě hrozně bavilo. Začali jsme do toho dělat různé fórky a narážky na počasí - objevil jsem se třeba na scéně s deštníkem, který jsem náhodou v zákulisí našel. Jirka Vyorálek začal improvizovat a zakomponoval do svých veršovaných replik déšť. Všichni jsme se chytli, každý chtěl přidat nějaký fór, který se týkal té situace. Myslím, že i diváci to ocenili, vypadali, že se baví.

Loni to nešlo, ale letos už ji máme naplánovanou. Pojedeme s partičkou kamarádů do Řecka, na Kyklady. Poplujeme lodí, asi deset lidí, snídani začneme dvojkou bílého a bude nám fajn.

Jo, je to dneska hrozně in - nepít. I já piju míň než na DAMU nebo těsně po DAMU, tehdy to bylo možná denně. Ale teď jsem měl čtyři víkendy po sobě oslavy a tam nějaké to pivo, víno nebo panák padne. Teď byla poslední a já si dávám zase pauzu až do 24. května.

Poběžím závod Pražský Šutr, což je 54 kilometrů s 1500 metry převýšení, běží se v Šáreckém údolí, je to osmnáctikilometrová trasa, kterou můžete běžet jednou, dvakrát nebo třikrát za sebou. Já si vybral tu nejdelší variantu. Poctivě trénuju. Až skončíme rozhovor, pojedu si zaběhat do fitka, protože venku je dneska zima.

Ne, to nejde. Chodím běhat třikrát týdně. Před rokem, když jsem trénoval na maraton, který jsem pak běžel v květnu, jsem běhal čtyřikrát týdně. Měl jsem trénink naplánovaný na šestnáct týdnů, ale už třináctý čtrnáctý týden toho na mě bylo moc, tak jsem to letos zredukoval na tři běhy týdně.

Oboje. Běhal jsem skoro odjakživa. Na pár let jsem to opustil, ale když jsem točil Zátopka, potřeboval jsem se připravit, a tak jsem s běháním zase začal a chytlo mě to. Líbilo se mi právě to, že si vyčistím hlavu. Fyzická kondice je samozřejmě taky důležitá, jako herec ji potřebujete, ať už před kamerou, nebo v divadle.

V tuhle chvíli asi ne. Starší brácha už má děti dvě, tak to u nás v rodině splnil on. Rodiče bydlí ve stejném domě, takže mají vnoučata blízko a na mě nikdo netlačí - ale oni by to beztak nedělali. A pak… Přicházejí různé myšlenky - co se děje ve světě a jestli vůbec chci do tohohle světa děti přivést.

Taky je tu finanční stránka. Mám občas problém uživit i sám sebe. Táta by mi na to řekl, že to vždycky nějak jde, jenže. Nechci strádat a dítěti bych samozřejmě taky rád dal maximum, a kdybych nemohl, mrzelo by mě to. Nájmy jsou vysoké a pořídit si v dnešní době vlastní bydlení je při cenách nemovitostí a hypoték nereálné, to jsem v podstatě vzdal. Sakra, teď jste mi připomněla, že jsem si včera vsadil! Úplně jsem na to zapomněl. Kde jsme to skončili?

Ano. Možná je v tom kus sobeckosti - mám rád sebe, svoji práci, a vím, že bych musel slevit ze svého pohodlí. Ale třeba se to změní. Myslím, že tyhle věci člověk ani nemá moc plánovat. Když se to má stát, tak se to stane.

Mně stačí málo. Chci dál poctivě pracovat - hrát divadlo a točit tak, abych finančně nějak vyšel. Mít na dovolenou, možná se zase podívat do Indonésie, tam se mi moc líbilo. Nemám žádné ultra velké ambice. Chci žít šťastně jako doteď a dělat šťastné lidi kolem sebe. Vlastně nechci nic moc zvláštního.