Článek
Saúdská Arábie sice v polovině dubna obnovila plnou kapacitu čerpání ropy ropovodem Východ-Západ, nazývaného také Petroline, který spojuje Perský záliv s Rudým mořem, na přibližně sedm milionů barelů denně, to však nemůže nahradit výpadek způsobený zatarasením trasy z Hormuzského průlivu. Tím se před začátkem války v Íránu přepravovalo přibližně 20 až 21 milionů barelů ropy a ropných produktů denně, což představovalo zhruba pětinu světové spotřeby ropy.
Asi 1200 kilometrů dlouhý saúdský ropovod vede z polí na východním pobřeží přes celý Arabský poloostrov do přístavu Janbu v Rudém moři. Odtud Saúdská Arábie ropu vyváží přes Báb al-Mandab na asijské trhy. V případě uzavření úžiny kvůli húsíjským útokům by ale ropné tankery mohly Rudé moře opustit pouze přes egyptský Suezský kanál.
Hormuzský průliv je dosud nezastupitelnou cestou i pro přepravu LNG, tedy zkapalněného zemního plynu, který je technologicky náročnější na pozemní přepravu než ropa.
Strašák opětovného uzavírání úzkých mořských hrdel pro přepravu ropy i plynu nutí všechny aktéry v oblasti Perského zálivu rozvíjet plány alternativních tras.
Sázka na ománské přístavy
Jedním z projektů, který už před zhruba třiceti lety razil tehdejší ománský panovník, sultán Kábus bin Saíd, je ropovod lemující pobřeží Perského zálivu, který by odebíral ropu ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů a končil by v ománských přístavech Dukm a Salála.
Vyhnul by se tak úzkým bodům v Perském zálivu i Rudém moři, což by znamenalo, že ropa by mohla volně proudit na východ do Indického oceánu k hlavním asijským odběratelům. I když síť potrubí je v Ománu už přivedena až k hranicím, výstavba celého ropovodu by trvala několik let a i pro bohaté státy Zálivu by byla poměrně drahá.
Avšak snaha dostat takto ropu do ománských přístavů je očividná - dokládá ji například to, že první dokončená rafinerie v Dukmu je společným projektem Ománu a Kuvajtu. Do logistických uzlů v Ománu investují i Saúdové.
Omán, který často hraje na Blízkém východě roli vyjednávače, protože dlouhodobě udržuje přátelské vztahy se Spojenými státy i s Íránem, je sám významným producentem ropy a plynu. A v Dukmu již má infrastrukturu kapacitně schopnou zpracovávat ropu, která by do něj přitekla i ze sousedních zemí.
Státy zálivu, kam patří i Bahrajn, Katar, Kuvajt, Omán a Spojené arabské emiráty, oživují také plány na vytvoření nové sítě silnic, železnic a datových kabelů, aby se mohly přestat spoléhat na Írán a Hormuzský průliv, kde jim hrozí blokáda či tranzitní poplatky.
Mezi diskutovanými projekty je ekonomický koridor Indie-Blízký východ-Evropa (IMEC), iniciativa podporovaná USA, který by mohl zrychlit a zlevnit obchod mezi Asií a Evropou přes státy Perského zálivu a Izrael.
Turecko chce být energetickým uzlem
Mluví se ale i o dalších projektech. Šéf Mezinárodní energetické agentury Fatih Birol navrhuje vybudovat nový ropovod, který by propojil irácká ropná pole v Basře s tureckým středomořským terminálem v Ceyhanu. Do něj už proudí ropa z Ázerbájdžánu.
„Věřím, že plynovod Basra-Ceyhan by mohl být mimořádně atraktivní a velmi důležitý projekt jak pro Irák, tak pro Turecko, a také pro regionální bezpečnost dodávek, zejména z pohledu Evropy,“ řekl Birol tureckému deníku Hürriyet.
Turecká vláda zvedla plány i na vybudování plynovodu z Kataru přes Saúdskou Arábii, Jordánsko a Sýrii, který by pak mohl z Turecka vést dál do Bulharska. Vedle toho razí napojení plynovodu v Turkmenistánu na potrubí vedoucí z Ázerbájdžánu do Evropy spojkou přes Kaspické moře. Hledí pak i k syrským ropným polím.
Plynovod z Kataru do Evropy
Model přepravy LNG byl dosud pro Katar lepší variantou, protože nabízí větší flexibilitu v prodeji, situace v Hormuzu ale dává projektu plynovodu do Evropy šanci.