Lucie Bílá: Mějme se rádi. To je to nejdůležitější, co si můžeme dát

Už jsem si zvykla, že koncerty jsou pro mě součástí Vánoc. Advent mám vlastně úplně obráceně. Zatímco ostatní v práci zpomalují, já potřebuju nastartovat turbíny. Zhruba v půlce listopadu začínám s přípravou na turné, řeší se kostýmy, kondice těla i hlasu, logistika, celá produkce. Je to spousta práce, která není vidět.

Samotné koncerty jsou pro mě pak už za odměnu. Je to moment, kdy do sebe všechno zapadne a já cítím tu zvláštní, sváteční energii lidí v hledišti. A právě to je pro mě na Vánocích nejdůležitější - ty chvíle, kdy jsme spolu. Ne světýlka, ne dekorace, ale kontakt s lidmi, kdy vidím, že moje práce dává smysl, to je ta sváteční pohoda. Bez vánočního turné bych si svátky neuměla představit.

Mám pro ta malá města obrovskou slabost, tuším v nich něco nesmírně upřímného. Ne každý má možnost přijet do Prahy, takže za těmi lidmi ráda jedu já. Atmosféra je domácí, srdečná, hřejivá. Možná mě to přitahuje i proto, že se tam cítím víc jako člověk než jako Lucie Bílá. Takže kdybych si měla vybrat mezi obrovskou show ve velké hale a malým sálem v zapadlém městečku, volím malý sál. Tam se dějí ty největší věci.

To je pravda, v malém sále se nedá nic skrýt. Člověk neuteče ani o milimetr, lidi vás mají na dosah ruky, vidí každou emoci, každé nadechnutí, a já vidím je. Cítíte jejich dech, slyšíte jejich smích, vidíte jejich oči. A já potřebuju vidět lidem do očí.

Možná je to věkem, možná zkušeností, ale už nepotřebuju mít nad hlavou tisíce světel a kolem sebe dvacítku tanečníků, abych byla šťastná. To jsem zažila a byla to ohromující zkušenost, třeba moje padesátiny byly monstrózní. Ale tehdy jsem si taky uvědomila, že jsem se v té obrovské show vlastně ztratila. Byla jsem tam, ale neslyšela jsem svoje vlastní jádro.

Dnes se cítím jako kmen stromu. Ne jako koruna, jejíž větve se rozpínají do daleka a která chce být vidět ze všech stran. Jsem pevný kmen, o který se můžete opřít, můžete ho obejmout, aby vám dal energii.

Uhájila jsem si 23. prosinec. To je den, kdy s tatínkem děláme bramborový salát, kdy balím dárky a kdy si dovolím vdechnout tu opravdovou vánoční atmosféru. Mám to moc ráda, jsou to moje rituály, které mě vrací domů, ať je pracovní rok jakýkoliv.

Volno mám i během vánočních svátků, ale už 27. prosince se těším zpátky na jeviště, a to přímo do svého divadla (pražského Divadla Lucie Bílé). Představení mezi svátky mají úplně jinou energii. Lidi přijdou ze svých domovů, jsou ještě plní dojmů, světýlek, rodinného tepla, a to všechno si nesou s sebou. A já si nesmírně vážím toho, že se rozhodnou strávit ten čas právě se mnou.

Moje divadlo je speciální prostor, je to jako jít ke mně domů. Když pak cítím, že jim tam bylo dobře, mám radost. Nechci, aby si říkali, že viděli něco, co ještě nikdy neviděli, ale aby si řekli: „To nám bylo hezky.“ Protože pocit je to, co ve vás zůstane, co si budete pamatovat.

Můj syn Filip. Letos oslavil třicetiny a udělal obrovský krok dopředu. Přestěhoval se ze svého malého bytečku do většího. Dlouho jsem ho k tomu nemohla přesvědčit, věděla jsem, že velká ryba v malém akvárku nevyroste, ale nedal si říct. Nakonec uznal, že jsem měla pravdu. Vidím na něm, jak najednou může dýchat, jak se mu rozzářily oči.

Pak přišla situace, která mě opravdu dojala. V muzikálu Láska je láska nám vypadl herec, nutně jsme potřebovali záskok. Všichni byli obsazení, nebylo kam sáhnout. A můj syn najednou řekl: „Já to udělám.“ Nikdy jsem ho neslyšela zpívat na jevišti, nikdy předtím jsem ho neviděla tančit, stát před publikem. Naučil se to během dvou dnů. A nejen že to zvládl - on to zvládl s lehkostí, jistotou a bez trémy. Jako by tam patřil.

Pak mě ještě doprovodil na předávání Zlatých slavíků, a tam mi došlo, jaký je to muž. Vysoký, krásný, sebejistý. Mám obrovskou radost, že jsem vychovala dobrého člověka. To je pro mámu největší štěstí.

Jsem pořád obyčejná holka, která má obyčejné starosti. Taky musím přeskakovat překážky a někdy běžet opičí dráhu. A někdy je to hodně těžké. Nemoci se nevyhýbají nikomu, ani mým blízkým. O tom teď ale mluvit nechci, věřím jen, že všechno dobře dopadne.

Na jevišti musíte držet úsměv, i když duše bolí. To je to nejtěžší. Úsměv je někdy obrana. Když máte povolání, kde pracujete s emocemi, tak vás ty emoce dokážou semlít víc, než by si kdo myslel. Ale každý kotrmelec mě něčemu naučil. Člověk neroste jen díky hezkým věcem, ale často právě skrze bolest a komplikace.

Mám kolem sebe krásné vztahy, které mi dávají oporu, pak se dá všechno zvládnout. Nemůže být pořád jenom sluníčko, musí někdy taky pršet a být zataženo, ale nic z toho nevydrží věčně. Vždycky se těším na chvíli, kdy se to zase obrátí k lepšímu. To vědomí, že všechno je jen období, mi dodává klid.

Já si myslím, že jsem se opravdu narodila pro druhé. A i když mi občas někdo říká, že bych měla ubrat a myslet víc na sebe, mám to prostě v sobě. Mně dělá radost, když můžu někomu pomoct, splnit přání nebo jen být k dispozici ve chvíli, kdy to ten člověk potřebuje. Když se o štěstí podělíte, tak se rozmnoží. To cítím při každém takovém gestu.

Samozřejmě jsem se musela naučit jednu věc: že se to nesmí přehánět. Někdy, když člověku pomůžete moc, vezmete mu tím možnost udělat vlastní chybu a růst. Ale občas si prostě nemůžu pomoct. Radost sama sobě jsem si letos udělala už tím, že chystám krásný příští rok. Budu zkoušet muzikál Obyčejná holka a čeká mě turné k oslavě šedesátin, které bude přesně takové, jak to v sobě cítím - komornější a plné lidí, které mám ráda.

Na druhých to poznám okamžitě, slyším to v jejich hlasech. Ale na sobě to skoro nevidím a neslyším. To je moje celoživotní slabina. Až když mě tělo opravdu zastaví, tak pochopím, že jsem šla proti sobě víc, než bylo zdrávo.

Měla jsem období, kdy jsem se úplně rozdala. Kdy jsem dávala tolik, že už jsem neměla z čeho brát. A to je špatně, protože člověk pak nemá sílu ani přijmout, když mu chce někdo pomoct. Ale i to mě posílilo.

Vůbec ne. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že se v téměř šedesáti budu cítit takhle, tak bych se na ten věk těšila. Měla jsem období, kdy jsem asi byla půvabnější, ale zároveň jsem si život komplikovala mnohem víc. A tam už bych se vracet nechtěla. Radši budu mít obličej trochu pomačkaný a v duši klid. Možná mě uklidňuje i to, že mám kolem sebe prostředí, kde jsem v bezpečí. Sama jsem si ho tak nějak intuitivně vytvořila.

Mám partnera, se kterým se mi před deseti lety otevřelo nebe a pořád je otevřené. Když máte takového člověka po boku, tak se není čeho bát. Takže já se na šedesátku těším. A těším se i na všechno, co přijde potom.

Můj partner. Můj syn. Můj bratr. A můj tatínek, kterému bude téměř devadesát. Jeho moudrost by se měla tesat do kamene. To jsou lidi, kteří mě drží a díky kterým je můj život tak krásný. A pak jsou tady moje kamarádky a přátelé, kteří za mě umí zvednout telefon, když já zrovna nemůžu.

Zažila jsem v životě různé fáze, ale teď jsem ve stavu, kdy mám kolem sebe opravdu jen ty, kteří se mnou jsou z lásky, ne z povinnosti nebo z nějaké potřeby. Lidi, kteří mě slyší a vidí takovou, jaká jsem. A já je slyším a vidím taky. Největší štěstí pro mě nejsou věci, ale vztahy, z nich čerpám energii a sílu.

Když jsem doma nebo usínám, mám nejraději relaxační hudbu se zvuky přírody, to si někdy pouštím. Déšť na okně, moře, vítr, praskání ohně, zpěv ptáků. Tyhle zvuky mě uklidňují, to je pro mě terapie. Možná tím, že jsem celý život obklopená hudbou, potřebuju mít někdy kolem sebe právě ticho nebo jen takovou jednoduchou, relaxační zvukovou kulisu.

Poslouchám různé interprety, ale není to tak, že bych se nechávala inspirovat jejich hudbou. Spíš hledám témata. To, o čem chci zpívat. Vždycky si otevřu takové svoje šuplíky v hlavě a snažím se najít pocit nebo myšlenku, kterou potřebuju říct nahlas. Hudba je nejúčinnější terapie. Když něco zazpíváte, je to, jako byste to nechali projít tělem a pustili to do světa.

Moje písničky vznikají často tak, že nejdřív vidím obraz, situaci. Třeba u písničky Jednu malou chvíli - tam jsem nejdřív viděla příběh dvou světů, toho mladého, který se ještě nespálil, a toho staršího, který už ví. A až potom přišla hudba a text. Takže moje písničky někdy vznikají úplně opačně, než by člověk čekal.

Filip má neuvěřitelně hluboký vnitřní život a přehled. Někdy z něj vypadne věta, která mě úplně zastaví. Jednou jsem se ho ptala, jestli jsem jako máma nemohla něco udělat líp. Že jsem možná nebyla tak dobrá maminka, jako byla moje maminka pro mě. A on mi na to řekl: „Mami, tvoje maminka byla maminka tvoje a tvýho bráchy. Ale ty jsi máma všech a já bych na tobě nic neměnil.“ To mě dojalo. Připomnělo mi to, že člověk má v sobě často jen kritika sebe samého, zatímco druzí vidí spoustu dobrého.

Učí mě taky nepřehlížet úspěchy. My lidi máme od přírody dané, že si všímáme hlavně nebezpečí nebo toho, co se nepovedlo. Mozek si to dobré rychle odfajfkuje a jede dál. Syn mi často připomene, abych se nad těmi dobrými věcmi na moment zastavila. A to je pro mě velká lekce.

Určitě bych je pozvala na představení Maminy. Je to komediální muzikál, který má obrovskou sílu a krásnou energii, já v něm hraju svobodnou matku Tinu. Po letních prázdninách uvedeme nový muzikál Obyčejná holka, kde mám dvojroli a na který se strašně těším. A pak je tu Láska je láska, kde mohou diváci vidět i mého syna, což mě samozřejmě těší dvojnásob.

A hlavně bych lidi pozvala na atmosféru samotného divadla. Je to místo, kde se všichni známe, kde se chováme jako rodina. Uvaděči jsou často studenti, kteří si vydělávají na studium, a já si každého z nich moc vážím. Po večerech by mohli někde řádit, ale oni jdou k nám a pracují. Herci dostávají po každém představení kytičku, protože chci, aby věděli, že si jejich práce cením. Všichni tam pracují z lásky a s nadšením. A to je, myslím, cítit i v hledišti.

Mám jednu vánoční písničku a v ní je myšlenka, kterou mám moc ráda: „Ať nikdo není o Vánocích sám.“

Kdyby se někdo o svátcích cítil opuštěný, ať přijde ke mně. Obejmu ho, dám mu andělíčka z našeho charitativního stánku, třeba mu to udělá radost. A hlavně: mějme se rádi. To je to nejdůležitější, co si můžeme dát.