Snažím se dát ženám hlas stejně jako dalším znevýhodněným skupinám, říká kameramanka Donutková

S Miroslavem Donutilem jsme se znali už z dřívějška, natáčeli jsme spolu seriál Záhadné případy. Pracuje se mi s ním velmi dobře, je to obrovský profesionál. Vzájemně se respektujeme a myslím, že mohu říct, že jsme i přátelé.

Konkrétně od Mirka jsem se toho naučila hodně. Například to, že je rozdíl mezi hercem a hercem. Jakým způsobem pracuje a jak rozumí řemeslu, s tím jsem se ještě nikdy u nikoho nesetkala.

Několikrát jsem si třeba připravila scénu, jak ji chci točit, měla jsem vymyšlené záběry a jak to celé chci snímat, ale potom jsem herce viděla na čtené zkoušce anebo přímo na place. Všímala jsem si, jak projevuje emoce a jak vyobrazuje danou scénu. A najednou obraz, který jsem měla v hlavě, byl nefunkční. Často to může být záležitost choreografie, kdy mám vymyšlené úhly kamery a pak vidím, že se herec pohybuje ve scéně jinak, tak jak je mu to přirozenější. Takže je vhodnější obraz přizpůsobit tomu, jak to cítí on, aby to bylo uvěřitelné. Je to lepší, než abych tlačila na sílu svůj způsob snímání.

Kameraman je u filmu od samého začátku do jeho úplného konce. Po přečtení scénáře s režisérem vytváří moodboardy (vizuální představu scény, pozn. red.), chodí na čtené zkoušky s herci, aby se do obrazu dokázal lépe vžít. Podílí se na výběru lokací, kulis, kostýmů, řeší barevnost. Další důležitou součástí je nasvícení obrazu, jeho komponování, výběr techniky, která se na dané natáčení nejvíce hodí, aby bylo možné udržet vizuální stránku, kterou jsme si stanovili. A pak samozřejmě postprodukce, což je úprava barev a podobně.

Barvy ovlivňují celou atmosféru obrazu, proto jsme u Molochu vytvořili hodně studenou paletu v modrých a krémových barvách.

Mám dojem, že investigativní žurnalistika na Slovensku, zejména v těchto časech, je téměř až ohrožený druh. Zároveň jsem si uvědomila, že o jednotlivých společenských či politických událostech mohu informovat i jiným způsobem, právě tím audiovizuálním. Takže jsem se nakonec rozhodla vydat se touto cestou.

Byla jsem nadšená, ihned mě oslovil. S režisérem Lukášem Hanulákem jsme spolu už točili Záhadné případy a velmi si rozumíme po pracovní i lidské stránce. Mým prvním seriálem byla Vědma, což byl žánr na pomezí sci-fi a fantasy, což mi není úplně blízké jako politický thriller, kterým je Moloch. Zároveň jsem ráda, že seriál vysílá streamovací platforma, u které je šance, že ho dostane i k jinému než českému publiku. Určitě má potenciál oslovit diváky v zahraničí.

Nemám, vnímám je více jako účelovou věc, která je součástí kapitalistického světa, v němž žijeme. V rámci mé profese jsou reklamy skvělá škola. Člověk dostane možnost vyzkoušet si jinou kamerovou techniku, protože v reklamách jsou obecně větší peníze. Takže během relativně krátkého času můžu vystřídat techniku, ke které jsem se při dlouhodobějších projektech nebo při dokumentech nedostala.

Ano, už se mi to několikrát stalo. Především kvůli mým určitým morálním zásadám a hodnotám, které odmítám porušit. A to i za předpokladu, že by to znamenalo, že bych měla na celý rok po finanční stránce vystaráno.

Nejsem velký fanoušek. Původně jsem o tom projektu ani nebyla zcela přesvědčená, ale když jsem následně poznala děvčata a generální manažerku českého ženského hokejového týmu Terezu Sadilovou, pocítila jsem, že je za tím o hodně víc témat, která lze zpracovat. Cítím totiž jistou paralelu mezi nimi a kameramankami. Nakonec mě to úplně vtáhlo.

Hokejistky jsou báječné, chytré, přemýšlivé. Baví mě, jakým způsobem ke hře přistupují. Je zajímavé pozorovat rozdíly mezi ženským a mužským hokejem ať už po mentální, či fyzické stránce.

Řekla bych, že rovněji než u nás. Přitom náš tým je opravdu úspěšný. V letech 2022 a 2023 skončil na mistrovství světa na krásném třetím místě. Jasně, ženský hokej není totéž co mužský, má trochu jiná pravidla a jsou tam rozdíly, ale to snad nikdo nečeká a netvrdí, že to je jedna ku jedné totéž. I příprava je trochu odlišná.

Náš nároďák má poprvé v historii jako hlavní trenérku ženu Carlu MacLeodovou. Je to Kanaďanka, která s těmi holkami pracuje zase úplně jinak. Kromě tělesné přípravy s nimi například řeší i hlavu…

Oslovili mě, že chtějí jen seriálovou sérii na internet, ale já jsem do projektu vstoupila s podmínkou, že zároveň vznikne celovečerní dokument. K tomu jsem pak přizvala Julii Žáčkovou a její produkci Nochi film, která mě následně seznámila s režisérkou Terezou Vejvodovou, a postupně jsme sestavily celý tým, který tvořily ženy. Tedy až na střihače.

Jsem ráda, že sponzoři – tedy Český hokejový svaz a Seznam – tomu byli nakloněni a chtěli hovořit o tématech, která u nás v hokejovém prostředí nejsou až tolik častá.

Mentální zdraví, rozdíl mezi ženským a mužským hokejem, tím nemyslím jen po fyzické stránce, ale i v rámci určitých podmínek, které jednotlivé týmy mají.

To máte naprostou pravdu. I o tom je náš dokument. Cestu z tohoto kruhu jsme sice nenašli, ale důležité je vůbec ženský sport zviditelnit.

Musím říct, že jsem za poslední roky prošla jistým vnitřním vývojem. Nechci teď znít jako nějaká pick-me girl (žena, která se snaží získat pozornost mužů degradací ostatních žen, pozn. red.), ale to, co teď řeknu, je dost podstatné pro širší pochopení.

Vyrostla jsem téměř mezi samými muži a ještě navíc všichni byli chlapi ze speciálních jednotek. Ne že by se ze mě kvůli tomu stala ranařka, ale naučila jsem se ozvat se pokaždé, když se mi něco nelíbilo. Ale to neznamená, že to tak má každý. Proto si myslím, že je důležité, aby byli lidé schopni postavit se i za ty druhé. Za lidi, kteří jsou slabší, anebo za ty, které nikdo neposlouchá, a dát jim hlas. Takže jsem ráda, že mohu i skrze svoji práci pomáhat těm, kteří nemají tu cestu třeba úplně lehkou.

Právě proto se k takovým snažím přistupovat s vědomím, že je důležité dávat jim, anebo jiným znevýhodněným skupinám, hlas. Ne proto, že by si stěžovaly nebo se stavěly do rolí obětí bezdůvodně, ale jednoduše proto, že jsou stále vystavované společenskému tlaku. Ať už je to otázka mateřství, anebo třeba rozdílných platů.

Někdy je tam jistá předpojatost. Dá se tomu ale předcházet. Buď si to s tím člověkem řeknu na rovinu, anebo třeba přiznám, že něco nevím, něčemu nerozumím a že budu ráda, když mi pomůže. To většinou funguje dobře.

Brzy začnu natáčet jeden rozpracovaný projekt zabývající se romskou tematikou. Ta je mi velmi blízká a věnuji se jí už dlouho. Věřím, že to klapne.