Cestovatelka a režisérka Lucie Šimůnek Radová: Svět je bezpečnější a šťastnější, než si myslíme

„Odmalička jsem toužila odjet. Myslela jsem si, že to chce každý. Cestovat ven, někam daleko. Byla jsem strašně zvědavá. Ale zároveň jsem povahou strašpytel, který v noci na záchod rychle utíká, protože nikdy nemáte jistotu, že pod postelí není malý monstrum,“ směje se dnes čtyřicetiletá maminka čtyřleté dcery Zuri.

„Při svých cestách jsem zjistila, že svět je rozhodně bezpečnější, než mi bylo od malička vštěpováno. A taky mnohem šťastnější. Oboje vás posílí a pro mě to bylo to, co jsem na cestách hledala,“ dodává.

Ale pěkně od začátku. Lucie Radová vyrůstala jako mnoho jiných dětí na velkém sídlišti. Z okna koukala na sto padesát jiných oken na pražském Jižním Městě. Ovšem, jak sama říká, jako rodina s matkou, otcem a bratrem byli už tehdy populární.

„Rodiče zřídili v kočárkárně vinotéku. Kromě sedmnácti druhů sudového vína jsme prodávali i čerstvé kremrole. Fronty se táhly až k pískovišti. Bylo mi sedm, když jsme jezdili na jižní Moravu vybírat a ochutnávat. V mých jedenácti se rodiče rozvedli. Ale měla jsem hezké dětství. Jsem přirozeně hodně šťastný člověk. A mám trochu dlouhé vedení, takže když je někdo zlý, vlastně dost dlouho trvá, než mi to dojde,“ směje se režisérka.

Už v průběhu studia na ekonomickém lyceu začala moderovat v Dětské televizi. Ještě než nastoupila na Českou zemědělskou univerzitu, odškrtla si svůj první delší pobyt mimo republiku, když odletěla do Anglie jako au-pair.

Pak dostala přednost žurnalistika. V prvním ročníku na vysoké působila jako zpravodajka na televizi Prima. „To byla skvělá zkušenost, která mě vystřelila a nasměrovala,“ hodnotí tehdejší reportérka.

V druhém ročníku ovšem opět zvítězilo cestování. Odjela studovat na rok do francouzského Lyonu. Poté se jí už podařilo obě vášně spojit.

„Jezdila jsem, natáčela reportáže, pak je prodávala do Objektivu, až mě to začalo zcela živit. Založila jsem si cestovatelský blog a přihlásila se do soutěže o cestu kolem světa. Tehdy jsem porotu oslnila tím, co už dnes dělají stovky lidí. Řekla jsem, že budu cestovat a podávat o tom zprávy. S praktickými cestovatelskými radami, fotkami, tipy,“ popisuje.

„Je to patnáct let zpátky. Tehdy bylo cestování, byť to není tak dlouho, opravdu jiné. Na internetu nebyly pořádné informace, žádné Google Maps v mobilu, letenky byly drahé a jediné, co nás tehdy mohlo trochu navést, byl Lonely Planet,“ popisuje Lucie s tím, že když jezdila skútrem po Bali, tlačítkový telefon ani mapa jí v ten okamžik moc nepomohly, a tak se učila cesty zpaměti.

Trasa, kterou si naplánovala, nebyla jen cestou kolem světa, ale jak sama říká, i cestou časem.

„Když přeletíte z USA do Japonska a pak do Vietnamu, je to, jako byste se vrátili o sto let zpět. Projela jsem i Argentinu, Ohňovou zemi, Chile, Singapur, Bali, Uzbekistán a Madagaskar. Tam to bylo krásné, ale úplně jiné než v té pohádce,“ vzpomíná v té době šestadvacetiletá slečna.

Největší strach zažila právě na Madagaskaru, kde ne výjimečně unášeli vzbouřenci autobusy kvůli výkupnému. „Celou noc jsem měla zavřené oči a modlila se, aby nás žádní únosci nezastavili. Druhý den jsem zjistila, že tyto gangy zajímá spíše užitečný náklad, jako jsou bedny s jídlem nebo živé krávy,“ dodává s úlevou.

„I přes neustálé překonávání strachu, nebo možná právě proto, mě to nepopsatelně bavilo. Vždy ty první dny na novém místě jsou nejsilnější. Můj organismus to úplně miluje. Mozek hltá každý okamžik, pohled. Cestovala jsem s otevřeným srdcem. Až teď si uvědomuju, že mým hlavním cílem bylo ty lidi pochopit. Přišlo mi krásné, jak jsou jiní. Jak vidí svět,“ říká cestovatelka.

K další výpravě ji inspiroval životní partner. I když trochu jinak, než by zapadalo do romantických scénářů. „Nedokázali jsme se dohodnout na společných plánech pro konec roku. Takže ve výsledku každý měl být jinde. A jak jsem byla smutná a naštvaná, řekla jsem si, že vymyslím něco, u čeho by strašně moc rád se mnou byl,“ směje se nad dokonalým plánem pomsty a dodává: „Nejraději chodil. Tak jsem si na závěr prosince naplánovala pouť do Santiaga de Compostela.“

Když usínala poslední noc před startem v hostelu v portugalském Portu, ochromil ji strach. „Trochu jsem nedomyslela to, že v té době jsem já naopak velice nerada chodila. Navíc předpověď hlásila teploty kolem tří stupňů a silný, neustávající déšť. Byla jsem sama. Pořád jsem si opakovala – tři sta kilometrů! A měla jsem strašně těžký batoh, dvacet kilo, protože jsem táhla techniku, abych cestu natočila pro Objektiv. Tehdy jsem se fakt bála jako snad nikdy,“ popisuje své pochyby poutnice.

„První den se šlo jen po písečných dunách podél moře, a když jsem poprvé uslyšela volat místního buen camino, tedy šťastnou cestu, všechno ze mě spadlo. Říkala jsem si, že to budu prostě brát jako denní výlety,“ vzpomíná.

„Během těch dvanácti dnů, kdy opravdu pořád lilo, jsem potkala dvě mladé litevské herečky. Neměly ani nepromokavou obuv, což bylo po pár hodinách ve vydatných deštích vlastně jedno. Našly jsme igelitky, ovázaly jimi boty a šly dál. Jednou jsme nocovaly v opuštěném kamenném hradě. A ony začaly zpívat litevské ukolébavky. Na to do smrti nezapomenu. Překrásný zážitek,“ vybavuje si cestovatelka. Po necelých dvou týdnech dorazila začátkem roku 2015 do cíle. Pyšný na ni byl i její partner, který se později stal jejím manželem.

Lucie ovšem toužila vyrazit na skutečnou expedici. „Nikdo mě nechtěl přibrat, tak jsem zorganizovala svou. Já a kameramanka jsme uspořádaly konkurz a vybraly ještě tři dívky. A v srpnu vyrazilo Pět holek v tuk-tuku na šestiměsíční expedici po Jižní Americe,“ uvádí svůj nejodvážnější projekt z roku 2017.

„Už na začátku mi ale bylo jasné, že se musím postarat o strašně moc věcí a asi nedokážu uřídit ten holčičí gang. Říkala jsem jim, že si musí samy pro to najít vášeň. Nebylo v mých silách je neustále motivovat. Nejvíc obdivu si zaslouží má kameramanka. Řídila, natáčela, makala,“ vzpomíná na spolupráci s Eliškou Miláčkovou. „Ale i ostatní holky byly skvělé. Jen ta cesta byla prostě dost hlučná, pomalá, drkotala, špinila, byla na ní hrozná zima a mokro v každém jejím zákoutí.“

Po měsíci a půl, někde uprostřed Ekvádoru, expedici dvě holky opustily. „Pamatuju si, jak mi to řekly a pak už jenom takový divný ticho a bílo. Ale nakonec jsme si všechno vyříkaly. Zpětně člověk pochopí, že cesta vám nebude přinášet jen ty hezké a pohodlné momenty. Ale to neznamená, že máte přestat. Prostě se jen vydáte jinudy,“ ví už dnes dobře.

Ve třech holkách a dvou tuk-tucích se z Ekvádoru vydaly do Chile a po dalších třech měsících dorazily do cíle. Na největší solnou pláň světa – Salar de Uyuni. Neobvyklý dopravní prostředek vybrala Lucie jednoduše. „Bylo to to jediné, co jsem tehdy uměla jakž takž řídit po zkušenostech ze Srí Lanky. Myslela jsem si, že se po třinácti tisících kilometrech rozpadnou, ale vydržely to, a tak si ty naše růžové zázraky zasloužily vrátit se v pořádku domů.

Rozhodly jsme se s Eliškou, která už pokračovala se svým novomanželem, odřídit každá svůj tuk-tuk do přístavu v Uruguayi a poslat ho do Česka,“ dodává s tím, že slavná vozítka nyní parkují v Praze.

Do Uruguaye tedy měsíc a půl už jela sama. „Vrátila jsem se a s manželem jsme se rozvedli.“

A pak jsem totálně vyhořela. Celé cestování mi přišlo zbytečné. Po třinácti letech jsem přišla o muže a měla sama hledat nový směr,“ popisuje těžké životní období na začátku roku 2018 tehdy třiatřicetiletá žena.

Jak to tak bývá, pracovní nabídka přišla rychleji, než se Lucie stačila nadechnout. Oslovil mě kamarád s nabídkou, abych se podílela na reality show o surfařích na Kanárských ostrovech. A rovnou jako režisérka. Než jsem to stačila víc promyslet, točila jsem Misi nový domov s Terezou Pergnerovou, Utajeného šéfa a Svatbu na první pohled,“ vyjmenovává. Svatba nečekala jen na její soutěžící. Rok po narození dcery Zuri si ji znovu dopřála v Karlových Varech se svou novou láskou Petrem Šimůnkem, který dlouhá léta zastával post šéfredaktora časopisu Forbes.

Lucie Šimůnek seděla v režisérském křesle i na počátku projektu Extrémní proměny, jejichž první řada nedávno ovládla televizní obrazovky. „Užila jsem si první dva měsíce natáčení s našimi hlavními hrdiny. Bylo silné poslouchat jejich příběhy. Vědět, že jsou na začátku velmi dlouhé, bolavé cesty. A že to budou nejspíš chtít stokrát vzdát a vydat se jinudy. Ale jak jsem měla možnost posléze pozorovat, nevzdali to. Mám z celého projektu velkou radost,“ říká Lucie, která musela z rodinných důvodů z natáčení po čase odejít.

Poslední rok ji však zaměstnává něco úplně jiného. „Vždy jsem tíhla ke Španělsku. Léta tam žije má kamarádka s rodinou. Jednou jsem před manželem prohodila, že by bylo super něco v okolí Valencie pořídit. Petr nikdy na nic nečeká, a tak jsme záhy koupili nejlevnější byt ve městě. Hned druhý den se nad naší skromnou nemovitostí strhla obrovská bouře a my zjistili, že do celého domu teče,“ popisuje stav obydlí trochu nešťastná majitelka.

„Každý soudný člověk by šel od toho. Ale my nakonec koupili celý dům. To jsme ještě nevěděli, že je památkově chráněný. A teď ho dáváme do kupy. Ovšem rekonstrukce v podání Španělů je pro našince něco absolutně nemyslitelného. Vždycky se mi strašně líbilo, jak jsou vyklidnění, v baru, na pláži, za volantem. Ale teď jsem z toho zoufalá a frustrovaná,“ dodává s odevzdaným smíchem Lucie.

„Nic tu netrvá standardní českou dobu. Nejen že se tu pracuje padesát procent času naší běžné pracovní doby, ale také pracovní nasazení, když už k němu dojde, je poloviční. A to při rekonstrukci domu fakt nechcete,“ říká žena, která o sobě prohlašuje, že je v podstatě sama lenoch.

V tomto životním období žije s manželem a dcerou v bytě v pražské Nerudově ulici dvě třetiny roku a jednu třetinu tráví v třetím největším městě Španělska. Ohledně plánů do budoucna je trošku tajemná, ale po novinařině, cestování a režírování by si ráda zkusila podnikání. V jejím podání rozhodně nepůjde o něco přehlédnutelného.