Fotografka Marie Tomanová: Nahota pro mě není odvaha, ale pravda

Letošní rok je pro čtyřicetiletou rodačku z Valtic mimořádný: do kin byl uveden film Svět mezi námi, který o ní a jejím partnerovi Thomasovi Beachdelovi točila od roku 2018 režisérka Marie Dvořáková, a na své výstavě Kate For You v Moravské galerii v Brně představila stejnojmennou knihu, již čtvrtou v pořadí.

Nevím, jestli ten úspěch úplně vnímám, protože to je hodně abstraktní věc. Spíš vnímám, že ke mně přichází víc zajímavých projektů. Můžu tvořit. A to je pro mě hlavní.

Na začátku docela dlouho trvalo, než mně vůbec někdo za fotografii zaplatil. První opravdový honorář, kdy to nebylo jenom, že se zaplatí náklady, byl z New York Magazine. Říkali, že mají rozpočet jen deset tisíc dolarů. Pro mě to tehdy byly naprosto obrovské peníze, vůbec jsem tomu nemohla uvěřit.

Dnes už se na takový rozpočet dívám jinak. Vím, že nemusím všechno dělat sama - od hledání lokací po casting nebo produkci. Díky tomu se můžu soustředit čistě na kreativní část, která mě baví nejvíc. Na počátku jsem tohle nevěděla a všechno řešila sama. Zase jsem se na tom hodně naučila. Během deseti dní jsem třeba fotila přes třicet lidí.

V dnešní době se z malých foťáků na film stal znova trend, ale když jsem před deseti lety začínala, byla to rarita. Výhoda ale byla, že to lidi nadchlo a zajímalo. Zároveň to nebyl děsivý profesionální foťák, takže neměli pocit, že se najednou musí nějak tvářit.

Typicky reagovala Pavlína Pořízková (supermodelka českého původu), která je samozřejmě zvyklá na megalomanská focení, kdy přijde fotograf s deseti asistenty a dvaceti světly. Já k ní dorazila jenom s tím malým foťákem. Žádný světla, žádný asistent. Nafotily jsme to (titul časopisu Vogue) za den a ona se na konci ptala: „To jsme jenom zkoušely, ne?“ „Ne. To bylo ono!“ řekla jsem.

Na začátku mojí kariéry jsem měla strašně málo peněz a film byl pro mě drahý, takže jsem fotila na digitál, abych se zahřála já i ten člověk před kamerou. Našla jsem momenty, které fungovaly, a rychle je nafotila na analog. Na začátku jsem většinou fotila jenom jednu roli filmu nebo třeba půlku a tu druhou si schovala na někoho jiného.

Jak kdy. Na analog fotím i komerční věci. Včetně té velké kampaně Instagramu, která měla billboardy po celém New Yorku včetně Times Square. Velká část byla focená na analog, ale předtím samozřejmě i na digitál, aby to klient mohl vidět.

Kampaň pro Instagram, kdy jsem pod sebou měla tým sta lidí, byla úžasná zkušenost. Ale jinak vlastně všechna focení lidí pro časopisy typu Stanley Tucci (americký herec) nebo Gracie Abramsová (zpěvačka) fotím na analog. Stejně tak pro Nike, Balenciagu nebo Gucci.

Do cestování. Dřív jsem byla ráda, když jsem měla z čeho zaplatit nájem. Focení mě živí až od roku 2021, do té doby jsem si přivydělávala další prací. New York je extrémně finančně náročné místo.

Moje komerční práce mi pomáhá financovat uměleckou práci, je to teď takový dobrý balanc. Mám ráda energii focení na zakázku i pomalou práci na výstavách, které zrají roky. Třeba výstava v Moravské galerii Kate For You vznikala osm let. Jsou tam fotografie Kate od roku 2017 až po krátkometrážní film Kate 2025, který jsem natočila v březnu tohoto roku.

Protože pro mě byla zásadní. Kate je Češka (Kateřina Vítová), kterou jsem potkala až v Brooklynu v roce 2017, seznámily jsme se přes Instagram. Chtěla jsem ji fotit ve vaně s kočkou - jenže ta do vany nechtěla. A tak v ní nakonec skončila Kate se svou tehdy novou přítelkyní Odie.

V té koupelně jsem tenkrát nafotila jenom jednu roli filmu. Dodneška pamatuju, jak jsem stála bosa na okraji vany a koukala hledáčkem malého analogového foťáku na Kate a Odie, jak se objímají. Bylo to strašně krásný, úplně jsem cítila, jak mě lechtá v břiše, že to je ono. Byla jsem v Americe už šest let, domov mi hrozně chyběl a Kate pro mě vlastně představovala napojení na něj. Došlo mi, že kvůli takovým emocím, vnitřnímu štěstí a naplnění chci dělat fotografii.

Myslela jsem, že do Ameriky jedu na půl roku, maximálně na rok, že se vrátím za svým tehdejším přítelem, který byl skvělý, vezmeme se, někde se usadíme a budeme mít děti. Že budu pracovat někde třeba jako aranžérka a stylovat figuríny ve výloze, což jsem si vždycky tak nějak představovala. To, že jsem odjela, byl nějaký vnitřní popud, který dodneška neumím popsat, určitě jsem léta nesnila, že jednou odjedu do Ameriky. Když jsem v Brně končila fakultu výtvarných umění, neměla jsem vůbec ponětí, co budu dělat. Takže jsem se rozhodla, že na čas odjedu a třeba to během té doby vymyslím.

V Americe jsem si uvědomila, že jsem úplně nejvíc chtěla odejít ze své zajeté komfortní rutiny. Do té doby jsem přesně věděla, co bude dál. V týdnu budu zase něco malovat, o víkendu budeme pařit, pak budu brigádničit v kavárně Švanda. Potřebovala jsem změnu.

Když jsem odjela jako au-pair do Ameriky, měla jsem první dva tři roky nával vnitřní euforie, že se pořád něco děje a člověk netuší, co je za dalším rohem. Všechno bylo nové. První rok jsem dělala au-pair v Severní Karolíně, druhý rok ve státě New York. Nikoho jsem tam neznala, ale hrozně mě to nabíjelo. Zjistila jsem, že se do té staré rutiny nechci vrátit.

To, že jsem vyrostla ve vinohradě, zní hrozně romanticky, ale ono to je strašně moc práce po celý rok. Máma tam pořád hospodaří i s přítelem Willym a mojí sestrou Kamilou s rodinou, úžasně se o všechny ty vinohrady a meruňkové sady starají a baví je to. Já si do vinohradu nebo meruňkového sadu ráda zajdu, ale asi jsem toužila po něčem úplně jiném, a tak jsem skončila v tom největším možném opaku. Což je právě Manhattan.

Na farmě je člověk závislý na rytmu přírody. Ten vám určuje, kdy se musí jít vyvazovat réva, stříhat nebo stříkat proti nemocem. A když prší, tak tomu musíte všechno přizpůsobit. Nicméně kontakt s přírodou pro mě byl formativní, moje první vystavené fotky byly autoportréty v přírodě. Chtěla jsem se vrátit ke kořenům. Fotila jsem se na kamenech, v mechu, chtěla jsem do nich zapadnout, splynout s nimi, cítit je všemi smysly.

Šlo spíš o živelné spojení s přírodou, mechem, kameny, vodou než o sexualitu. Nahota pro mě nebyla ani o odvaze, ani o sexualitě, ale o pravdě, o tom, nebýt zakrytá žádnou další vrstvou. Oblečení, ať úplně obyčejný, nebo extravagantní, je nějaká stylizace. A já jsem chtěla, aby to bylo co nejvíc o mně jako takové.

Že bych se mohla stát fotografkou, mě napadlo, až když mě vzal Thomas na první rande do Guggenheimova muzea na výstavu Francescy Woodmanové (americká fotografka černobílých portrétů a autoportrétů, ve 22 letech spáchala sebevraždu). Její tvorba i deníky mě natolik oslovily, že jsem se rozhodla fotografii věnovat naplno. Zapsala jsem se na večerní hodiny focení na School of Visual Arts.

Fotila jsem a fotila, třeba dvakrát třikrát týdně jsem se s někým potkala, nebo ho našla na Instagramu. Fotila jsem u nich doma, na střeše, v koupelně, kdekoliv to šlo. Tímhle poctivým fotografickým procesem jsem se během několika let naučila intuitivně pracovat s prostorem a situací v jakémkoli momentu.

Měla jsem spoustu fotek, ale neuměla jsem je ještě poskládat do série, která by dávala smysl. V tom mi pomohla spolupráce s Thomasem, který je profesorem dějin umění. On dal sérii portrétů strukturu a vznikl projekt Young American, ke kterému napsal i kurátorský text.

V roce 2018 jsem měla výstavu se stejným názvem v Českém centru v New Yorku a vydala první knihu. Měla nezvyklé rozměry: portréty jsou téměř v lidské velikosti a dívají se na vás, jak listujete knihou. Tohle napojení bylo důležitou součástí toho projektu.

Ano, od určitého momentu vydělávám víc než on. Což je na holku, která přijde do Ameriky s jedním kufříkem, vlastně úžasný. A Thomas si v tom nadšeně lebedí. Vlastně si myslím, že mě od začátku podporoval, abych dosáhla úspěchu a uznání. Hlavně je natolik vyzrálý, sebevědomý muž, že nemá s úspěšnou ženou absolutně žádný problém.

Měli jsme svatbu na radnici v New Yorku. Krásné na tom je, že přijela jak moje máma, tak obě sestry, neteř a moje kamarádky. A já se vdávala v máminých svatebních šatech, které jí v sedmdesátých letech ušila babička podle modelu, který si našla v Burdě. Byly strašně krátké, protože to byly sedmdesátky, minisukně, a máma je menší než já. Takže jsem se nemohla ohnout, aby mi nebyl vidět zadek. Nikdo nečekal, že šaty budou mít druhou premiéru, a ještě k tomu v New Yorku.

Ne, máme psa, a to mi naprosto vyhovuje. Děti mě vlastně žádným způsobem nelákají. Nemám tu touhu. Mám dvě starší sestry, jedna má tři děti, druhá dvě. Cítím, že mám rodinné zázemí zaplněné.

Jednou mi zničehonic zavolala šéfredaktorka českého Vogue Andrea Běhounková a říkala, že má šílený nápad: „Chci, aby ses vyfotila na obálku posledního čísla, které dělám.“ „To je teda šílený nápad,“ řekla jsem jí. „Ale jdu do toho.“ Vybrali jsme nakonec snímek, kdy sedím před svojí fotkou, kterou jsem nafotila den předtím. Ten dvojitý autoportrét se, myslím, moc povedl. Být fotomodelkou jsem ale nikdy netoužila.

Já mám i hodně osobní sérii s mojí mámou. Třeba na největším fotografickém festivalu Rencontres d’Arles ve Francii jsem vystavovala sérii It Was Once My Universe (Kdysi to byl můj vesmír), kterou jsem nafotila při prvním návratu domů. Byla to pro mě vlastně i terapie, protože jsem přijela po osmi letech. Ta společná kreativní práce naše světy propojila a myslím si, že jsem i mámě trochu přiblížila svůj život v New Yorku. Ale máte pravdu, že fotím víc mladé lidi.

Inspiruje mě jejich bezprostřednost a otevřenost, jak je vidět, že stále hledají. A zároveň je v nich mladistvá kuráž dobýt svět. To mám stále v sobě. Dodnes často funguju stylem, že řeknu ano na jakýkoliv projekt, který mě zajímá. Naštěstí ke mně přicházejí krásné projekty - a já pořád říkám: „Ano, jdeme do toho.“