Jsme zvláštní skupina lidí, čekáme na cizí neštěstí, říká profesionální hasička

Lidé si často myslí, že nejvíc požárů bývá z ohýnků a grilování, ale tak to není. Gril si obvykle každý chatař uhlídá. Ovšem stává se, že soused nahlásí velký kouř, někdy to může být i naschvál. My v plné zbroji přijedeme a najdeme pěkně vyrovnané steaky na grilu. Jednou nás na ně dokonce majitel velkoryse pozval. Pokud jde o požáry, častější jsou v zimě, kdy lidé víc topí – bohužel vším možným. V létě zase víme najisto, že nastane období včel a vos.

Se změnou klimatu se riziko opravdu zvyšuje. Oheň se šíří velmi rychle, stačí, když někdo odhodí nedopalek. S manželem, který je také hasič, jsme trochu profesně postižení, takže máme doma i v autě slušné vybavení včetně obleků, hasicího i dýchacího přístroje. Kdyby bylo potřeba, ledacos zvládneme sami.

Nejčastěji jde o nepozornost. Žijeme v uspěchané době, lidé mají pořád u ucha mobil nebo nosí sluchátka a na rizika z reálného světa nestíhají reagovat. Doma je každopádně dobré mít požární hlásiče a hasicí přístroj na oleje a tuky, protože hořící pánev vodou neuhasíte. A také práškový nebo sněhový přístroj pro případ elektrického požáru. Oheň často vznikne od zapomenuté svíčky nebo vonné tyčinky, občas ho způsobí i domácí mazlíčci. Nechtěně zapnou indukci a na sporáku je třeba varná konvice. Takhle jsme přijeli k případu ve chvíli, kdy shořel celý byt i hlavní viník – pes.

Klidný, nikam jsme nemuseli. Jsme zvláštní skupina lidí – čekáme na cizí neštěstí. Jsme ale pořád v pohotovosti, takže jakmile se někomu stane něco nepříjemného, okamžitě vyrazíme zachraňovat životy a likvidovat škody. Směna pak rychleji utíká, ale nedá se říct, že bychom se na takové situace těšili. Je to trochu podobné roli lékařů na úrazovce. Bereme to jako službu a sbírání zkušeností.

Nejtěžší je to vždycky, když jsou u případu děti. Nedávno jsme zasahovali u nehody, kdy auto srazilo matku s kočárkem. Dítěti se naštěstí nic nestalo, ale matku odvezli v bezvědomí. Jak to s ní dopadlo, nevím. Úplně nejhorší byl pro mě před pár lety zásah na rodinné oslavě. Bylo tam šest malých dětí, začalo hořet u dveří, nikdo nemohl ven. Když jsme přijeli, matka seděla s dítětem na parapetu ve čtvrtém patře, další účastník slézal po hromosvodu. Zachránili jsme všechny.

Bohužel ano. Většinou to bývá shoda náhod. Pak už jen řešíme, aby se zkáza nerozšířila dál. Nebo se stane, že otevřeme byt, kde leží řadu dnů mrtvý člověk. Musíme být schopni vejít dovnitř, neomdlít a udělat všechny potřebné úkony. To je pak nápor na psychiku. Tu lze vytrénovat jen trochu, důležitější je, jaké máte vnitřní nastavení. Mně dost pomáhá sport, vyběhnout do přírody, vyčistit si hlavu. Plus černý humor, a hlavně nadhled. Řeknu si: vyhasl život, to je smutné. Ale mohlo jich být i mnohem víc.

Když hasiči jedou k náročnému případu, mají s sebou rovnou psycholožku, se kterou vše můžou probrat. Tak to bylo i při střelbě na pražské filozofické fakultě před rokem a půl. Já tam sice nebyla, ale zažil to můj muž. On i jeho kolegové prošli situací, kdy ten člověk ještě střílel, pak ošetřovali raněné. Manžel říkal, že pomoc psycholožky byla tehdy důležitá. Ne při zásahu, ale po něm, když opadl adrenalin a vše se jim rozleželo v hlavách. Uvědomili si, k čemu dalšímu mohlo dojít.

Spíš se smějeme, k čemu všemu jsou lidé schopni hasiče zavolat. Nejčastěji to jsou kočky na stromě, kterým se nechce dolů. Majitelů se vždycky ptáme – viděl jste někdy kočku rozpláclou pod stromem? Že vůbec o nic nejde, se někdy ukáže ale až na místě. Tuhle nás urgentně volali k vodě tekoucí stropem. Vyrazili jsme dveře v bytě o patro výš a zjistili, že v bytě bydlí starší paní, která si napouštěla vanu a mezitím si zdřímla. Hasiči jsou takové holky pro všechno. Volají nás k odstranění včelích a vosích rojů, sundání holubů ze sítí, zasypáváme místa po dopravních nehodách, pomáháme s transportem pacientů.

Ano. Na výjezd nás nejprve upozorní světelný signál, pak následuje signál zvukový. Ten ujasní, zda jde o požár, dopravní nehodu nebo je nutný technický zásah. Ať už jsem ve sprše, nebo mám na plotně večeři, musím být do dvou minut kompletně ustrojená včetně výzbroje a sjet po té tyči k vozu.

Vidím, že filmaři rádi zveličují – hasič rozrazí dveře, vše se bortí a propadá… Nebo když jsem se dívala na dokumentární film o požáru katedrály Notre Dame, pobavilo mě, že tam všichni chodí bez dýchacích přístrojů. Přitom tam mělo být zakouřeno, plno oxidu uhličitého, takže bez přístrojů by se dvakrát nadechli a byli by mrtví.

Měla jsem ráda společnost, byla hodně komunikativní, a tak jsem studovala cestovní ruch. Bavilo mě provázet lidi po památkách, ale nějak se to semlelo, že jsem se ocitla ve společnosti na vymáhání pohledávek čili na úplně jiném břehu. Pak jsem si všimla inzerátu hledajícího nové dobrovolné hasiče. Řekla jsem si, že to zkusím. Moje rodina zpočátku nebyla vůbec nadšená. Nikdo nic podobného nedělal, profesně nejblíž byla babička – zdravotní sestra. Tam někde asi vyklíčila moje touha pomáhat. Ale dnes mi všichni fandí. Jen babička mě vždycky prosí, ať jí slíbím, že nepůjdu do rizika první.

Když si zvolíte takové povolání, nemůžete si hrát na princeznu.

Ze začátku se na mě moc netvářili. Nevěřili, že bych jako holka mohla obstát. Vnímali mě jako vetřelce. Vyslechla jsem spoustu poznámek a předsudků, to je stále součást chlapského přístupu. První věc, na kterou se ptali, bylo, kdy skončím? Kdy otěhotním a půjdu na mateřskou? A proč tam vůbec jsem? Odpovídala jsem, že pro to stejné jako oni: že mě ta práce baví.

Pocit, že mohu někomu pomoci. Když se výjezd podaří, je to obrovská satisfakce. Taky jsem citlivá na kolektiv. My se můžeme na sebe naprosto spolehnout, a to nejen při zásahu. Je nám spolu dobře i mimo službu a partnerky kolegů vědí, že na mě nemusí žárlit. Samozřejmě mě baví i hašení, zdolání divokého živlu je velmi adrenalinové, to vám řekne každý hasič.

Myslím, že nám jde o život skoro každý výjezd. Třeba když u dopravní nehody řídíme provoz a proti nám se řítí auto, nechce zastavit a my čekáme, co nakonec udělá. Někteří lidé jsou hodně bezohlední. Při hašení nevíme, jak se zachovají různé materiály, jestli strop vydrží, nebo se zhroutí. Musím zaklepat, zatím jsem nebyla zraněná, a to i díky kolegům, kteří mi kryli záda.

Naopak, zpočátku mi dávali opravdu zabrat, aby mi dokázali, že to není práce pro mě. Nenechala jsem se odradit a skousla jsem ten chlapský kolektiv. V tom mi pomohla sportovní průprava. S kolegy se to zlomilo ve chvíli, kdy mi v rámci výcviku připevnili lanový žebřík ke koši ve výšce třiceti metrů. Povlával vzduchem, ale zvládla jsem to a vylezla až nahoru. Když jsem se dotkla koše, konečně uznali, že na to mám.

Ani ne, jiná je jen parta chlapů. Podala jsem si žádost, a protože se už čekalo, že se nějaká žena přihlásí, nebyl nikdo zásadně proti. Podmínka byla, že udělám stejné zkoušky jako muži. Žádné úlevy. Ale pokud jde o přijetí kolektivem mužů, bylo to u profesionálů výrazně lepší. Na uvítanou jsem dostala hezký dárek: kápézetku neboli krabičku poslední záchrany s řasenkou, gumičkami, kondomy, vložkami, rtěnkou, vařečkou a utěrkou. Mám ji pořád schovanou.

Ano, mám to zažité odmalička. Mamka se malovala pokaždé, když šla ven. Beru jako ženskou přirozenost, že se upravím. Cítím to podobně jako kdysi biatlonistka Gabriela Koukalová. Dělat sport nebo „chlapské “ povolání neznamená, že přestanu být ženou. Stačí, že nosím ve službě jednotnou pánskou uniformu, pro mě ne zrovna slušivou. Pak mám jednu slavnostnější, kde jsou už i dámské varianty se sukní a košilí.

Hasiči drbou stejně jako holky. Ale holky si věci říkají za zády, kdežto kluci je řeší napřímo. Není tam taková zahořklost ve stylu: jednou jsi mi něco udělal, tak už s tebou nikdy nepromluvím. V profesi mi pak přijde ženský pohled přínosný, jsme empatičtější, praktičtější, jinak vyhodnocujeme rizika. Muži mají leckdy jednostranné vidění světa. Vidí oheň a jdou. Že jsem žena, ocenila i paní, která upadla nahá ve sprše, a než tam vstoupili muži, zakryla jsem ji ručníkem.

Ano, na Instagramu jsem dost aktivní, ale nepovažuji se přímo za influencerku. Nedávno jsme s kolegou založili také web. Točíme reportáže, testy, píšeme články o tom, co se děje v hasičském světě, dáváme prostor promo akcím. Je určen kolegům profíkům i dobrovolným hasičům, ale může oslovit i veřejnost. Snažím se představit lidem, co všechno musíme zvládat i jaké jsou u hasičů benefity. Snažím se je motivovat, aby se k nám přidali.

Krásně. Slouží o stanici vedle. Shodou náhod jsme se potkali na hasičském veletrhu v Hannoveru. Našli jsme se v Německu, abychom mohli být spolu v Česku. Bydlel v Přerově, kde sloužil u hasičů dvanáct let. A je to už třetí rok, co se přestěhoval za mnou do Prahy. Mít stejnou profesi bereme jako velkou výhodu, máme i stejné směny a volna, chápeme, co ten druhý dělá, proč je večer unavený nebo šťastný. Občas se předháníme, kdo měl víc výjezdů. V průměru jsou tři až čtyři výjezdy za směnu, můj rekord je 15. Foukal tehdy silný vítr a my ani nestíhali návraty na stanici.

Zatím mám relativně čas, takže nic konkrétního. U hasičů jsem se naučila neplánovat, nevíme dne ani hodiny. Snažím se žít přítomností, užívat si, že mám super rodinu, milujícího manžela, práci, která mě naplňuje. Neberu si nic z případných hejtů – na začátku jich bylo nepočítaně. Od chlapů, ale i od žen, které na mě útočily, že budu rozvracet vztahy kolegů. Nemám k tomu důvod ani povahu. Jsem spokojená, teď si pořizujeme s mužem domeček a začínám zahradničit. Jsem velká milovnice kytek, což je úžasný relax a uklidnění.