Lékařka Júlia Miklošová: Naší největší noční můrou jsou trampolíny

Takovou zkušenost zatím nemám, ale při nákupu v supermarketu jsem byla svědkem infarktu. Stála jsem u zeleniny a sledovala, jak jeden ze zákazníků omdlel. Chvíli jsem vyčkávala, jestli se zvedne sám, a když se nic nedělo, rozběhla jsem se mu poskytnout pomoc. Jako lékařka jsem vázána Hippokratovou přísahou, ale i bez ní je pro nás všechny důležité poskytnout první pomoc tomu, kdo ji potřebuje. Podobnou situaci už jsem jednou zažila – jen s tím rozdílem, že jsem tentokrát byla na straně pacienta. Když ke mně přijeli záchranáři, pokládali mi spoustu otázek.

Díky svým lékařským zkušenostem jsem věděla, že je dobré odpovídat stručně, věcně a zbytečně svůj příběh nevětvit.

Při naší práci není na emoce čas. Ty přicházejí, až když máme splněno. Často jsme si s kolegy říkali, že by se nám hodil někdo, kdo by nám pomohl najít vhodný tón při jednání s rozrušenými rodiči, protože každý potřebuje i jinak podat základní informace. Reakce na stres jsou různé – někdy jsou rodiče podráždění, jindy se snaží své dítě uklidnit nekonečným vysvětlováním, přičemž se zvyšuje strach dítěte i jich samotných. Někdy se přou o tom, kdo je za nehodu zodpovědný. Naštěstí většina rodičů dokáže své emoce zvládnout, což je vzhledem k některým opravdu těžkým situacím obdivuhodné.

Přála bych si, aby tomu tak bylo, znamenalo by to, že jsou všichni zdraví, ale bohužel realita je jiná. Objevují se úrazy způsobené sportovními aktivitami. V plném proudu jsou grilovačky a oslavy s přáteli a rodinou, což s sebou přináší zažívací problémy.

Navíc se setkáváme s rostoucím počtem opilých dětí, mezi nimiž nejsou výjimkou ani dvanáctiletí. Opijí se rychleji než dospělí, protože jejich tělo není na alkohol zvyklé, a výjimkou nejsou děti, které mají tři promile. To už je opravdu životu nebezpečné. Naší největší noční můrou jsou ale pořád trampolíny.

Přestože proti nim samotným nic nemám, problém nastává, když se nedodržují základní bezpečnostní pravidla. Přitom rizik je velmi mnoho. Přicházejí k nám pak děti s vážnými úrazy.

Často je to kvůli tomu, že jich na trampolíně skáče příliš mnoho najednou, chybí ochranné prvky jako bezpečnostní síť nebo ochranný molitan, a někdy jsou na trampolíně děti mladší šesti let, které ještě nejsou dostatečně koordinované. Riziko úrazu hrozí také těm s vyšším stupněm obezity, u kterých může pád na ruku skončit velmi vážným zraněním.

Před každou službou si říkám, že budu na rodiče i děti hodná a budu trpělivá. Občas se totiž setkávám s případy, kdy rodiče volají záchranku kvůli naprosto banálním problémům, jako je běžné nachlazení nebo mírné kašlání. Chápu, že mají strach a chtějí pro své děti to nejlepší, ale někdy mám pocit, že raději přenechají zodpovědnost nám, místo aby se snažili situaci posoudit sami.

Navíc je důležité si uvědomit, že když se záchranka zabývá méně závažnými případy, někdo, kdo potřebuje pomoc opravdu naléhavě, ji nemusí dostat tak rychle, jak by potřeboval.

I když je to ale občas náročné, snažím se udržet klid. Pomáhá mi skvělý tým kolegů, se kterými můžu sdílet zátěž a občas se i zasmát. A pak je tu ještě jedna věc – dobrá káva. Během náročných nočních směn jsem si někdy dopřála i více šálků. Teď si dávám jeden před půlnocí a další, když je to opravdu třeba.

Během nočních směn na sobě pozoruji, že mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní cítím určitý útlum. Můj mozek pracuje pomaleji a potřebuji větší soustředění. Ale vím, že jakmile nastane akutní situace, vše se rázem změní. Adrenalin mě nakopne a já jsem schopna reagovat rychle a efektivně, bez ohledu na únavu. Je úžasné, jak tělo dokáže mobilizovat všechny síly, když je to opravdu třeba. A upřímně, každý doktor je taky člověk, a když zažívá dobré období v soukromém životě, jdou mu věci snáz.

U toho, které ještě neumí mluvit, spoléhám na skórovací systém pro hodnocení bolesti. Všímám si známek, jako je bledost, opocení a zrychlený dech. Často je pro mě směrodatný názor rodiče, který zná své dítě nejlépe. Stejně tak beru v potaz i mnohaleté zkušenosti sester.

Medicína je obor, kde nikdy neřeknete „už vím všechno“, a když ano, děláte velkou chybu. Jsem ale ráda, že jsem oproti svým začátkům výrazně pokročila. Naučila jsem se propojovat teoretické znalosti s realitou a uvědomit si váhu detailů – i malá chyba totiž může mít zásadní dopad.

Ani dávkování léků u dětí není jednoduché. Všechno se přepočítává vůči jejich váze. Existuje i spoustu omezení. Jedny léky jsou zakázané podávat do roka věku, jiný lék je možné předepsat až od patnácti. Hlavně vám dítě všechno neřekne. Trpělivost a klid jsou opravdu zásadní. Spoustu doktorů mi řeklo, že by na dětský urgent nešlo.

Jasně že ano. Párkrát jsem sloužila na pohotovosti pro dospělé a uvědomila jsem si, jaká je to pohoda, když pacient přijde sám, bez dlouhého ptaní vám řekne, co mu je, a nebrání se vyšetření.

Čím je menší, tím méně specifické příznaky nemocí vykazuje. U novorozenců tak může být jediným signálem problému změna v pláči. Přesto mají děti obrovskou energii a odhodlání bojovat o svůj život, často větší než mnozí dospělí, kteří si života tolik neváží. Oceňuji také jejich upřímnost. Často mi prozradí i to, co jim rodiče zakážou říct. Jejich důvěra mě těší, ale i zavazuje.

Některé pacienty si pamatuji velmi živě, dokonce i po mnoha letech. Jedna z prvních zkušeností na dětském urgentu mě hodně formovala. Ten den jsem ošetřila kolem pětapadesáti dětí, z nichž mnohé trpěly stejnými příznaky – zvracením a průjmy. Mezi nimi byl i chlapec, který měl stejné potíže jako ostatní. Přesto jsem se rozhodla provést kompletní vyšetření, včetně kontroly na meningeální příznaky, které mohou signalizovat závažnější stav, jako je zánět mozkových blan nebo krvácení do mozku.

Ukázalo se, že chlapec je měl pozitivní, a nakonec mu byl diagnostikován nádor v hlavě. Tato zkušenost mě naučila, že i když se setkávám s pacienty se stejnými příznaky, vždy musím zůstat ostražitá.

Snažím se s nimi mluvit přirozeně, bez zdrobnělin, a pokud je jim více než patnáct let, dávám jim možnost vyšetření bez rodičů. U této věkové skupiny mě znepokojuje narůstající počet případů deprese, úzkosti a sebepoškozování. Proto je důležité, abychom brali vážně i drobné změny v jejich chování, jako je nošení dlouhých rukávů v létě nebo dlouhodobé vyhýbání se venkovním aktivitám.

Rodiče by měli být ostražití, protože včasná diagnóza a léčba mohou zásadně ovlivnit jejich život, i když je to běh na dlouhou trať.

Dospívající dnes často čelí velkému tlaku a stresu, který neumí správně zpracovat. Sociální sítě jim neustále předkládají nerealistický obraz života, který může vést k pocitům nedostatečnosti a frustrace.

Nedávno jsme ošetřili patnáctiletého chlapce s myšlenkami na sebevraždu poté, co si uvědomil, že realita jeho budoucího života se nebude shodovat s jeho očekáváními a že většinu života bude chodit do práce. Avšak není to jen o tlaku sociálních sítí, ale také o vážných problémech, jako jsou deprese způsobené traumatickými událostmi v rodině. Je důležité brát vážně všechny signály a nepodceňovat vážnost situace.

Hlavně rodiče by měli najít rovnováhu mezi tím, aby svým dětem usnadnili život, a tím, aby je naučili nést odpovědnost. Když jsou příliš chráněny před povinnostmi, mohou mít problémy se zvládáním stresu a řešením problémů. Měly by mít možnost naučit se starat o sebe a okolí, ať jsou lépe připraveny na život.

Někdy se stane, že se neudržím a propadnu emocím i pláči. Když vidím, jak děti trpí, a cítím bezmoc, je to pro mě velmi těžké. Pomáhá mi mluvit s blízkými lidmi, jako je přítel, sestra nebo máma. Oceňuji i možnost prodiskutovat své postupy s kolegy a vyslechnout si jejich názor. A někdy potřebuji uniknout a odreagovat se, třeba v sauně, vířivce či na cestách s partnerem.

Jako lékařka bych se necítila komfortně, kdybych vypnula telefon úplně. Mám zodpovědnost i k rodině, ale naučila jsem se filtrovat, na co reaguji. Už nejsem tak dostupná pro každého jako hned po škole. Tehdy jsem se snažila pomoci všem bez výjimky. Často jsem obětovala i své soukromí. Jenže tohle období mě stálo hodně sil.

Lidé často očekávají, že lékaři nejsou nemocní. Vzpomínám si na situaci, kdy jsem byla v práci a měla příznaky zánětu slinivky. Dokonce jsem si už domlouvala hospitalizaci s kolegou, ale nejdřív jsem chtěla dokončit vyšetření pacientů. Můj partner nebyl z mého rozhodnutí zrovna nadšený, a to říkám ještě diplomaticky.

Pořád se učím fakt, že i lékaři mají právo být nemocní a že jejich zdraví je důležité pro kvalitní péči o pacienty.

Začnu s na první pohled úsměvnější odpovědí. Mám docela velkou fóbii z hadů a nedávno mi na urgent přivezli dítě, které jím bylo uštknuto. A aby toho nebylo málo, rodiče přinesli hada v zavařovačce, prý aby nám pomohli s diagnózou. To byla chvíle, kdy jsem doslova vyběhla z ordinace a na chodbě udělala scénu, že buď tam budu já, nebo had – obojí najednou fakt ne.

Ale mnohem náročnější jsou pro mě případy, kdy zjistím, že dítě je obětí sexuálního zneužívání, a v ordinaci je s ním přímo ten, kdo mu ublížil, případně zneužívání dopustil. V takových chvílích musím profesionálně zvládat své emoce – zůstat klidná kvůli dítěti, které tomu člověku bezmezně důvěřuje nebo se ho bojí.

Ne, to opravdu ne. Miluju děti a baví mě jejich energie a upřímnost. Už během studií jsem věděla, že chci pracovat na urgentu. V životě potřebuji adrenalin. Zvažovala jsem i gynekologii, konkrétně porodnictví, ale nakonec jsem skončila na pediatrii a už jsem tam zůstala.

Rozhodl o tom mimo jiné zážitek z náročného porodu, po kterém jsem si definitivně řekla, že chci pomáhat přímo dětem. Teď pracuju na urgentu i ve své ordinaci, což je pro mě ideální kombinace. Střídají se tak náročné situace s příjemnými rozhovory s pacienty a jejich rodinami a možností sledovat jejich život a vývoj.

Pohovor mi domluvil můj vedoucí ze Všeobecné fakultní nemocnice. Jeho spolužačka zrovna otvírala dětský urgent a on mi řekl, že jsem přesně typ pro tuhle práci. Poprvé jsem přijela do Motola a říkala si, že to není nemocnice, ale sídliště. Na pohovoru jsem pak bez přemýšlení odsouhlasila datum, kdy nastoupím, a byli jsme domluveni. Tehdy jsem si uvědomila, že některé věci se stanou v pravou chvíli tak, jak mají.

Dětský urgentní příjem v Motole je unikátní v rámci celé republiky, takže se musíme leccos učit sami. Navíc máme nedostatek personálu, za což může zejména to, co jsem již zmiňovala – práce je emočně těžká a ne každý to chce podstupovat.

Ale se zahraničím se můžeme směle srovnávat. Dokonce v mnohém nabízíme víc – například blízký kontakt s pacientem nebo schopnost použít selský rozum při diagnóze, což je taková česká specialita. Obecně se jako společnost máme sklon podceňovat, ale jsme mnohem lepší, než si myslíme.

Přesně tak. Odměnou za naši práci je vidět šťastné a zdravé děti. Hezkých momentů je naštěstí mnohem víc než těch špatných. A když se děti uzdraví, jejich energie je tak nakažlivá, že mě nabíjí a jsem schopna pomáhat dalším.