Ivana Chýlková: Zabývám se jen věcmi, které můžu ovlivnit

Naštěstí zůstávám nad hladinou. Hraju tam komisařku Zimovou, které se říká velmi příznačně Zimnice. Komisní, přísná paní bez empatie, analytický typ.

Říkala jsem si, jak to bude fajn, že hraju šéfovou, budu jen klást otázky a všichni ostatní budou povídat. Jenže to bylo úplně jinak. Jednak z mé postavy měli všichni respekt, jednak všechno věděla, všemu rozuměla. Čili mluvila jsem pořád já. Nadřela jsem se jak mula.

Není možné, že by byla nesympatická, když ji hraju já! Ale vážně: mě na roli nezajímá, jestli je sympatická, či nesympatická. Jde o to, aby bylo co hrát. Právě tohle se mi na hraní líbí. Herečka má přemýšlet nad tím, jak to zahrát, ne nad tím, jak u toho bude působit a vypadat. To ať jde raději dělat modelku.

Je to starší, životem otlučená, velmi svérázná žena, náročná nejen pro okolí, ale i pro sebe. S ničím se moc nepáře. Určitě ne s mladičkým agentem z newyorského nakladatelství, který ji přijede přemluvit, aby napsala pokračování svého nejúspěšnějšího románu Pana Ripleyho.

Ano, ale hledali jsme spolu s Milanem Heinem (emeritním principálem Ungeltu), Pavlem Ondruchem (uměleckým šéfem) a s režisérem Milanem Schejbalem. S tím, že bychom si měli sednout nejen herecky, ale i lidsky, protože budeme hrát jen ve dvou a taky spolu strávíme hodně času nejen během zkoušení, ale i na zájezdech.

Já v téhle věkové kategorii nemám úplně přehled. Petra jsem ale viděla v Metodě Markovič, kde hrál famózně. Z výběru, ke kterému jsme se dobrali, mě zaujal nejvíc.

Proto jsme se na něj jeli podívat do Činoherního studia v Ústí. A bylo rozhodnuto.

Může se to třeba změnit, ale zatím jsem ve fázi nadšení z něj jako z persony i herce.

Ne. Mám pocit, že na sebe dobře slyšíme. Je o rok mladší než můj syn, ale vůbec nemám pocit, že by vedle mě stál začátečník. Rozumí výborně textu tak, jak bych to já v jeho věku určitě neuměla. Je jistý v tom, co dělá, a přitom není za každou cenu suverénní. Je to čirá radost.

Miluju si speciálně s muži vykat, přijde mi to daleko zábavnější. Když mi Milan Hein Petra představoval, tak hned dodal, ať si tykáme. Prosila jsem, že bych mu chtěla aspoň ještě chvilku vykat. První týden zkoušení jsem si to užívala, ale pak už to nešlo. Tykat mu ve hře a vykat v civilu, to by byl maglajz. Tak si už tykáme.

Nabídku jsem dostala od svého spolužáka Petra Poledňáka, který tam dělal tehdy šéfa. Na škole to byl náš ročníkový režisér. Byla jsem tam asi rok a půl, prožili jsme tam celou revoluci. Odešla jsem pak do Divadla Na zábradlí, odtamtud do Činoherního klubu, kde jsem částečně doteďka.

V té době, ještě za socialismu, to bylo takzvaně generační divadlo. Osobně ale nejsem příznivcem generačních projektů. Ani jako divák. Líbí se mi, když se na jevišti potkávají lidi různých věkových kategorií, různých vizáží, když nejsou všichni stejně pěkní, když je to pestré, jako to je v životě.

Tahle pestrost mě vlastně zajímá na divadle nejvíc. Nemám ráda, když hrají na scéně jenom muži nebo jenom ženy. Mě to nebaví. Ženy se totiž chovají jinak, když jsou tam muži, a muži se chovají jinak, když tam jsou ženy.

Tam jsme všichni začínali jako mladí a končíme v důchodovém věku. Bolek Polívka tak už se mnou nedělá tu gymnastiku, co dělal, a divákům popisuje, co všechno by se mnou dělal, kdyby mu to doktor nezakázal.

Ti, co to viděli před šestadvaceti lety, můžou jít na zcela nové představení. Zábavné je pořád.

Nahniličko (autor Jan Kraus) jsme hráli dvacet tři let a myslím, že bychom to mohli hrát dodnes.

Kvůli roli takzvaného Třetího. Původně ji hrál Josef „Žluťák“ Hrubý, když ho ranila mrtvice, nastoupil na jeho místo Ladislav Synek z amatérského divadla v Plzni. Hrál s námi nějakých deset let, ale měl svůj věk a byl už pak dost nemocný, takže jsme do třetice tu roli nabídli Jankovi Sedalovi z HaDivadla. Jenže se stalo, že ho někdo napadl v nějakém brněnském nonstopu, podstoupil několik operací hlavy a nakonec zemřel. Nikdo se asi nediví, že jsme se rozhodli tuhle smrtelnou roli už nikomu nenabízet a skončili jsme to.

Víte, že na všechno, s čím jsem se potkala? Ať to dopadlo dobře, nebo míň dobře. Ono je to nakonec jedno, protože každý problém vás někam posune. To je jako s překážkou. Stojíte před ní, pořád nejde přeskočit, až vás to donutí vyskočit výš. V téhle branži to znamená přijít na něco daleko kreativnějšího a lepšího, než kdybyste si vykračovala po rovině.

Jsem samozřejmě naštvaná. Ale ono se to časem stejně stane zdrojem největší zábavy.

Takže se dají přežít, ale hned do toho úsměv nenašroubujete. Něco prostě dopadne dobře, něco míň. Člověk pořád nevítězí.

Ne, nejsou to ani dva roky, co jsem přestala hrát Billyho Elliotta v Plzni.

Jeden z mých prvních muzikálů byli Producenti v Karlíně, tam jsem se seznámila s Rudou Kubíkem (hercem a scenáristou). Přinesl mi svou hru s tím, že si myslí, že by to bylo pro mě. Když jsem si to přečetla, řekla jsem mu: „Rudo, to je sice fajn, ale těm dvěma sestrám je minimálně šedesát, ne-li víc. Promiň, mně je čtyřicet. Ale víš co, když nikoho neseženeš, přijď za dvacet let.“ No a on přišel. A slib je slib.

Všude se píše, že to bylo napsané pro mě. Nebylo, ale čekalo to na mě. Každopádně teď v lednu měla Rudova komedie S Oscarem se nerozvedu! premiéru v Divadle Na Fidlovačce.

Já se neudržuju kvůli divadlu, ale kvůli sobě! Takže když můžu, chodím k Jitce Asterové (spolužačce z DAMU) na jógu. Vede to výborně, má na to dokonce certifikát. Teď v zimě, když není hezky, chodím na pásech, aspoň takových padesát minut.

Teď jsem se neotužovala, protože jsem se dávala dohromady po černém kašli a léčila si urvané rameno. Ale děkuji za připomenutí, měla bych zase začít.

Vloni v létě mě Pavla Beretová, když jsme spolu točily v rozhlase, nalákala na skif. Chodila jsem v srpnu a září do loděnice veslovat a bylo to skvělé. Po každé hodině jsem měla pocit, že jsem se vrátila z prázdnin. Z Vltavy vidíte Prahu z úplně nové perspektivy. Takže se těším, že až bude teplo, budu zas jezdit na skifu.

Samozřejmě, že bojím. Je to fakt hrozně tenoučký, taková hodně vratká, křehká skořápka. Proto pořád jezdím s trenérem, který chce, abych už taky jezdila sama, protože tvrdí, že mi to jde. Řekla jsem, že mi stačí, když mě bude chválit, ale ať jezdí pořád se mnou. Mám tak pocit, že se mi nic nemůže stát.

Mně stačí, když vyjedu mimo Prahu, a už mám pocit, že mi začínají prázdniny. Klidně jen na chalupu, nemusím za každou cenu do zahraničí. Jsem spokojená v Čechách.

Jo, v zimě jezdíváme do tepla, ale v létě, když jsou prázdniny, tak vůbec ne. Všichni jsou pryč, takže Čechy jsou moje. To miluju.

Nemám žádné oblíbené. Kdekoli jsme jako rodina, tam jsem šťastná.

Jasně, je jejich nadšený organizátor a velký rodinný patriot.

Vrátil se sem a vždycky půl roku žije tady, pak s přítelkyní odjíždí do tepla. Já mám ale o něm zakázáno mluvit. Takže říkám, že mi po bytě chodí neznámý muž a já nevím, kdo to je.

Je to tak, jsou na Bali. Ona je ale z Jávy.

Pro mě je prostě digitální nomád.

Ne z toho samého, ale obor, co dělá, může dělat taky odkudkoliv, protože je rovněž součástí digitálního světa.

Teď se ptáte na něco, na co jsem se ho ještě nikdy nezeptala. Takže vám nemohu odpovědět.

Já si myslím, že nejdůležitější je, aby člověk dělal v životě to, pro co má vášeň, pro co má talent. Protože v práci stráví většinu svého života. A to se mu, myslím, povedlo.

Mě se vždycky ptají, jestli mám nějaké sny. Tak mám. Aby mě někdo s kamarádkami zavřel přes noc do „Déemka“, nebyli tam žádní lidi a my si tam všechno vyzkoušely.

Já nemám Instagram ani Facebook. Sociální sítě v mém životě nehrají žádnou roli. Tím, že tam nejsem, dodržuju duševní hygienu a zachovávám si zdravý rozum.

On je v tom daleko informovanější, daleko víc tomu rozumí. Na rozdíl ode mě je hrozně zvídavý, vždycky ho zajímala věda, nové technologie. Mě vůbec. Myslím, že kdybych nebyla s ním, tak ani nemám počítač. Ale o Jeníčkovi nebudeme mluvit. I když chápu, že je na mně zřejmě nejzajímavější on.

Ano, hrajeme spolu dětské představení. Z něho se totiž stal dětský herec. Ve Studiu DVA hraje v Šíleně smutné princezně a společně tam vystupujeme v Saxaně.

Pár jsem jich natočila, třeba Jezerní královnu a Sedmero krkavců. Princezny mě šťastně minuly.

Jsem raději princeznou v životě, hrát je by mě nebavilo. Přišly mi vždycky hrozně nudné.

Myslím si, že oblečení je výraz stavu ducha, u mě určitě. Baví mě se hezky oblékat, ale většinou si vybírám oblečení podle momentální nálady. Stává se, že nemám chuť vypadat za každou cenu nápadně, spíš se chci schovat.

Nic. Denně se myju, denně se natřu krémem a jednou měsíčně zajdu na kosmetiku. To je tak všechno, co dělám. Doporučila bych nejspíš geny svých rodičů. Hlavní je podle mě duševní hygiena. Zabývám se jen věcmi, které můžu ovlivnit. Co nemůžu změnit, tím se nezabývám. Na to je můj život krátký.

Vždycky říkám, že nejdůležitější není, co člověk hraje, ale s kým. Ale to nemůžete jako mlaďoch vědět. Protože já už nějakou zkušenost mám, tak se vždycky jako první ptám s kým.

Samozřejmě. Nemůžete pořád říkat ne, ne a čekat na něco velkého. To se taky nemusíte dočkat. Nemusíte brát všechno, co vám nabídnou, ale nějaký trénink musíte pořád mít.

Hned pak začnu točit šestidílnou minisérii, která se jmenuje Nejsme sekta. Je to na motivy známého kutnohorského případu, kdy dvě ženy, doktorka a penzistka, sprovodily ze světa svého gurua, údajně na jeho příkaz - s tím, že vysublimuje do jiné dimenze.

Ano, důchodkyni. Tu mladší hraje Sarah Haváčová, zavražděného léčitele a gurua Matěj Hádek.

Napsala to a režíruje nesmírně talentovaná Andrejka Sedláčková, se kterou se známe od jejích osmnácti let a mých dvaadvaceti, takže dlouho. Hrála jsem u ní ve filmech Oběti a vrazi (2000) a Musím tě svést (2002).

Budu mít akorát pár představení Švýcarska na Letní scéně Ungeltu. Dál neplánuju, protože mám naplánovaný celý rok, a tak v případě volna to s chutí vypustím. Stačí mi, že bude a můžu ho trávit podle nálady. Hrozně dlouho jsem se teď nezastavila, potřebuju mít nějaký čas na sebe a své nejbližší.

Asi míň toho bylo, když jsem porodila, ale to mi nevadilo. Navíc to netrvalo dlouho.

Štěstí.

Mám. Dělám, co mám ráda, mám kolem sebe lidi, které mám ráda. Rouhala bych se, kdybych si stěžovala.