Článek
Viola je komorní scéna, diváci mají herce doslova na dosah. Vy jste byl donedávna stálým členem činohry Národního divadla, což je zcela odlišný prostor. Zvykal jste si snadno, nebo vám to chvíli trvalo?
Menší sály mi nejsou cizí. Moje začátky byly v kočovném divadle, tam jsem si musel zvyknout sály střídat, hrál jsem potom i v Rubínu nebo v Řeznické, což jsou taky menší prostory. Různost mám rád, člověk tak aspoň nezakrní. Pořád se musí přizpůsobovat prostoru a je to vlastně osvěžující.
Myslím, že je důležité občas vystoupit z toho, co člověk dělá denně a v čem se cítí bezpečně
Viola je specifická tím, že diváci sedí u stolečků, mají před sebou víno nebo kafe. Hrajeme tu představení Jana bude brzy sbírat lipový květ. Jakmile začneme, přestane cinkat sklo, lidi se hodinu skoro nenapijí. Z hlediště je cítit ticho a soustředění, které je dneska už docela vzácné.
Je to asi dané i tématem a formou. Jana bude brzy sbírat lipový květ je adaptací stejnojmenné básnické sbírky Miloše Doležala. Jde o vyznání jeho zesnulé ženě. Máte k poezii vztah?
Tímhle se vlastně vracíme úplně na začátek. Jako dítě jsem nikdy nechodil do dramaťáku, ale k poezii jsem se dostal už na základní škole přes recitační soutěže. Najednou jsem zjistil, že slovo má váhu, rytmus, že dokáže nést emoci bez okázalosti. Poezie mě pak provázela i na konzervatoři a dneska se k ní znovu vracím jako k něčemu, co člověka nutí ke klidu a vnitřní kázni. To je na tomhle večeru možná to nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější.
Na premiéře mě překvapilo, jak klidně a usebraně v této roli působíte. Přiznám se, že jsem vás dřív takto nevnímala.
To jsem rád. Myslím, že je důležité občas vystoupit z toho, co člověk dělá denně a v čem se cítí bezpečně. Překvapovat sebe i diváky. Chodit do divadla s pevně daným očekáváním je vždycky trochu ošemetné, protože divadlo není supermarket. Tam si jdete pro konkrétní zboží, pro to svoje. Divadlo by mělo fungovat jinak.
Pokud se nám podaří diváka překvapit – a ideálně příjemně – tak jsme splnili úkol. Ten dárek, který si v divadle pomyslně rozbalí, si odnese s sebou. Když pak slyším „Toho Shakespeara jste uchopili úplně jinak, než jsem čekal“, tak je to ideální reakce. Tyhle diváky máme radši než ty, kteří se ptají: „A nebude to moc moderní?“ Na to jsem už trochu alergický. Proč bychom vám měli dávat přesně to, co očekáváte?
Jít proti očekávání vyžaduje odvahu. Daří se ji podle vás nacházet velkým institucím, jako je už zmíněné Národní divadlo?
Myslím, že ano, alespoň částečně. Při veškeré úctě k tradici a k pietě, kterou takové domy nesou, je strašně důležité, aby tam byli lidé, kteří se nebojí do toho systému vstoupit trochu drsněji. A to se teď děje. Jsou tam režiséři, kteří na tu vážnost prostě kašlou – v dobrém slova smyslu.
Národní divadlo by nemělo být muzeum. Když tam přijdete, nemělo by vás to jen utvrdit v tom, co už si myslíte. Mělo by vás to trochu rozhodit, posunout, někdy i naštvat. Jinak to nemá smysl.
S Jenovéfou Bokovou v inscenaci Jana bude brzy sbírat lipový květ
Vy jste z Národního divadla loni dobrovolně odešel. Když se na ten krok díváte zpětně, jak ho hodnotíte? Není vám to v koutku duše líto?
Je mi to líto kvůli kolegům, kvůli atmosféře, kvůli spoustě věcí, to samozřejmě. Na druhou stranu si myslím, že když se člověk někde necítí úplně dobře, měl by mít odvahu to změnit. A to byl přesně ten případ. Neodcházel jsem kvůli osobním konfliktům nebo hádkám, prostě jsem cítil, že to tak má být.
Jakmile se s tou institucí mentálně rozloučíte, začnete vidět věci, které jste dřív tolik nevnímal. A nemyslím teď uměleckou stránku, ale provoz. Ten stav je podle mě dlouhodobě neudržitelný. Tři budovy, tři soubory, všichni pevně vázaní pracovními smlouvami, repertoárový systém… Myslím, že bychom se měli víc inspirovat Evropou.
Máte na mysli systém, kdy jsou představení uváděna v blocích krátce po sobě a jejich protagonisté nejsou vázáni pracovními smlouvami?
Ano, inscenace jsou dnes čím dál složitější, technicky i fyzicky. Když se po třech týdnech vracíte k představení, tak ta první repríza je vždycky boj: kde stojím kvůli projekci, kdy se rozezní hudba, odkud přijde světlo. S Danielou Špinar (v letech 2015 až 2022 uměleckou ředitelkou Činohry ND) jsme proto začali najíždět na blokové hraní, které umožňuje dosáhnout lepší soustředěnosti a tím i virtuozity.
S bývalými partnerkami si pomáháme, když je potřeba, vycházíme si vstříc, setkáváme se
Po odchodu Daniely se to začalo zase vracet zpátky. To byl jeden z důvodů, proč jsem odešel. A pak tu byl samozřejmě i ten pocit, že už jsem trochu starý na to, abych čekal, co vyjde na fermanu (plánu obsazení rolí). Začal jsem mít potřebu aspoň trochu rozhodovat o svém uměleckém osudu. Co vezmu, co nevezmu. To v zaměstnaneckém poměru úplně nejde.