Klára Cibulková: Ne všechno můžete ovlivnit. Někdy prostě nevyhrajete, ať se snažíte, co to jde

Napadlo to někoho v producentské společnosti, se kterou jsem točila seriál Kukačky. Polabí dělá stejný tým, režii má taky Biser Arichtev a Honza Coufal psal scénář. Potřebovali narychlo někoho, kdo by do toho dokázal hned vplout, a zavolali mi. Měla jsem den na rozmyšlenou.

Na prvním místě bylo, abych to zvládla. Hned nato jsem si řekla, že je to vlastně bezvadná nabídka v souvislosti s tím, co se mi zrovna dělo.

Telefonát z produkce Polabí byl stejně nečekaný jako moje odvolání ze dne na den. Nedělily je ani tři týdny. Ukončila jsem pracovní poměr s Violou a napadlo mě, že mi to možná pomůže. Že to sice bude náročné, ale minimálně mi to odvede myšlenky. Což se stalo.

Hned druhý den jsem jela na kostýmní a maskérskou zkoušku. Musel se vymyslet účes a líčení, abych nějak adekvátně k postavě Olgy vypadala. Jsem skoro o dvanáct let mladší než Vilma a mám mít tři dospělé děti. Jejich představitelé Láďa Hampl, Martin Písařík a Kristýna Nováková nejsou o moc mladší než já.

Naštěstí tomu nahrálo, že v první sérii Olga Beranová záhadně zmizí. Takže se využilo toho, že tam nějakou dobu nebyla. Nebylo to tak, že Vilma zajde do dveří a vylezu já. Proto se taky dost dílů přetáčelo.

Jako herci jsme zvyklí na záskoky v divadle, s někým to nazkoušíte a najednou vám tam přistane někdo jiný. Přirozeně se mu snažíte pomoct, aby to probíhalo tak, jak má. Musím říct, že pomoc od všech kolegů, herců, režisérů, produkčních, maskérek, byla ohromná.

Mezitím jsem brala spíš menší věci, časově míň náročné. Třeba v Kukačkách, kde jsem hrála primářku porodnice, kde došlo k záměně novorozenců. Potřebovala jsem si dát oddych, už se ozývalo tělo.

Od sedmé třídy jsem chodila tři roky v korzetu. Nepomohlo to a hrozila mi operace, po níž by mi zůstaly podél páteře ocelové dráty. Navíc existovalo riziko, že se to nepovede a skončím na vozíku. Odmítla jsem to a začala jsem hodně cvičit, musím si udržovat svalový korzet. Mám skvělou terapeutku Martu, která mi radí, jak cvičit, jak se hýbat a na co si dávat pozor, abych si neuškodila. Díky ní můžu hrát tak, že divák nic nepozná.

Už ne. V roce 2018 jsem odešla, ale do loňska jsem tam ještě hostovala.

Bylo to vlastně spojené i s odchodem z Ordinace. Měla jsem období, kdy jsem byla strašně vyčerpaná. Točila jsem časově náročný seriál a do toho hrála za měsíc i dvacet představení v divadle. Doma byly dvě malé děti a muž (Tomáš Pavelka), který je taky herec a učí na DAMU.

Dětem bylo osm a jedenáct a já je často vídala jen večer v posteli. Práce mě už pak spíš deptala, než abych z ní měla radost. Řekla jsem si, že takhle žít nechci.

Měli jsme štěstí, že nám vedení divadla a režiséři vycházeli vstříc. Vždycky zkoušel buď Tomáš, nebo já, což se projevilo v tom, že jsme spolu vlastně nikdy v divadle moc nehráli. Teprve po našem odchodu ze Švanďáku jsme si spolu zahráli v našem divadelním projektu Agent, tzv. společenský.

Zpětně děkuju rodičům a manželově mamince, že nám po večerech hlídali, takže jsme nemuseli najímat nějakou paní na hlídání, i když i na to občas došlo. Nebylo to jednoduchý ani pro mě, ani pro ně. Opouštět plačící dítě, když jdete na představení, je prostě trýzeň.

Doufám, že je to nějak nepoznamenalo a že mi jednou nebudou líčit traumata z dětství, ze kterých bych si rvala vlasy.

S mužem jsme se vždycky snažili jim to vynahradit, takže když jsme byli spolu, opravdu jsme se jim věnovali. Na léto jsem si vůbec nebrala práci a trávila prázdniny s nimi.

Teď jsou už velcí. Synovi bylo osmnáct, dceři patnáct, jsou to už spíš parťáci. Myslím si, že máme důvěryplný a láskyplný vztah, takže se nám to snad s manželem povedlo.

Nedá se upřít, že jsou hodně muzikální i pohybově nadaní. Dcera má i výtvarné vlohy, syn zas hraje na několik hudebních nástrojů, skládá muziku. Co se týče hereckých ambicí, oba jsou členy Performance Group Studia La Putyka. Chodí tam už šest let a jsou ve skupině, která už má za sebou druhé vlastní představení. Hráli ho i na Letní Letné a mají před sebou reprízy v divadle Jatka78. Je tam nesmírně tvůrčí prostředí, za což děkuju Danu Komarovovi, který to vede.

Ano, ale deset let jsme byli jenom kamarádi. Jiskra přeskočila, až když jsme spolu hráli ve Švandově divadle.

Když máte druhou polovičku úplně mimo branži, nenosíte si tolik práci domů. Na druhou stranu, když jsme oba herci, máme pro spoustu věcí pochopení, protože známe divadelní, filmové, seriálové prostředí, víme, jak to tam chodí.

Když přišly nabídky, které stály za to, vždycky jsme spolu řešili, jestli si to můžeme časově dovolit s ohledem na děti. Stejně tak jsme spolu řešili odchody z angažmá: jestli si můžeme dovolit zůstat bez stálého platu a tak dál.

Když jsem se rozhodovala, jestli do výběrového řízení vůbec jít, říkal mi: „Prostě to zkus, je to padesát na padesát. Kdyby to vyšlo, tak to nějak zvládneme.“ Protože bylo jasné, že bych tím pádem neměla čas vůbec na nic. Byl po celou dobu neskutečným držákem. Nevím, jestli bych to celé bez jeho podpory vůbec ustála.

Faktickým důvodem bylo pozdní odevzdání výroční zprávy a nekomunikace. Raporty měla správní rada pravidelně (Viola je soukromý subjekt, správní radu jmenují zakladatelé), takže si spíš myslím, že jsem takzvaně nepolíbila prsten a v pojmenování některých věcí šlápla správní radě na kuří oko, a to se nevyplácí. Takže jsem musela pryč. Popravdě řečeno, kdybych měla náhled do některých situací a vztahů, jako mám teď, tak bych do toho před rokem a půl vůbec nešla.

I když způsob, kterým jsem byla „odejita“, nebyl vůbec hezký, jsem velmi vděčná za spoustu nových zkušeností, které bych při herecké práci nepoznala. Další, čeho si velmi vážím, je obrovská podpora od kolegů, které se mi dostalo, když mě odvolali (petici proti odvolání podepsalo na tisíc signatářů). Až mě to překvapilo, protože když se vám něco takového stane a vy ani netušíte proč, tak se samozřejmě okamžitě propadnete do obrovských pochybností o sobě.

Jediné, čeho lituju, jsou projekty, které jsme měli připravené. Bylo to, jako když devět měsíců nosíte mimino, porodíte ho, ono se na vás dvakrát usměje a někdo vám ho vezme. To na tom bylo a je nejvíc frustrující.

Dělala jsem tam několik inscenací, jednu s Robertem Sedláčkem Hugo Haas & Adina Mandlová, druhou o fiktivním setkání Grety Garbo s Winstonem Churchillem Scorpios na obzoru. Poslední byla inscenace Vděk, kde jsem s Láďou Hamplem a Aničkou Kameníkovou hrála ženu postiženou afázií (porucha porozumění řeči a vyjadřování). Dramaturgyní a režisérkou byla Martina Kinská, se kterou jsme spolupracovaly ve Švandově divadle.

Tehdejší ředitelka Violy Lenka Plavcová nám nabídla dramaturgickou spolupráci a to mi přišlo moc zajímavé. Lákalo mě uvést tam v život věci, které budou víc směrovat na mladou generaci, a taky víc otevřít Violu hudbě.

Myslím, že to mělo dobrý start. Svědčí o tom představení Jana bude brzy sbírat lipový květ s Davidem Matáskem a Jenovéfou Bokovou, které je krásným návratem poezie na jeviště Violy. Další byla pocta zpěvačce Evě Olmerové Olmerka s Bárou Hrzánovou a živou kapelou. Povedlo se uvést šansony Luboše Sluky, vynikajícího autora klasické i filmové hudby, a Pražský kabaret s kuplety první republiky. Těsně před odvoláním jsme uvedli výjimečný večer s Viktorem Preissem a Jirkou Dvořákem, kde představili svou poezii.

Ten poslední rok byl opravdu tak turbulentní, takže mi nevadí, že toho teď mám míň. Konečně mám čas něco si přečíst, jít se podívat do divadla, do kina. Mám víc času nejen na děti, ale i na sebe.

Čas na sebe je pro mě zajít si na masáž, zaplavat si, jet někam na výlet nebo se na zahradě hrabat v záhoně.

Můj muž je zdatnější, má dlouholetou praxi. Máme dům s velkou zahradou, takže práce je tam hodně. Strašně mě to ale baví. Když se člověk nenechá znervóznit tím, čemu můj muž říká agrotechnické lhůty, je to nádherný relax. Pro mě je to i určité duchovní cvičení.

Věřím tomu, že si věci musíte zasloužit, musíte něco dát, abyste pak mohla brát. Musíte dát půdě péči a čas, aby vám to vrátila. A přitom pořád zůstává riziko, že nezaprší, spálí to mráz nebo vám úrodu sežerou slimáci.

Přesně tak. Je to trénink smíření se s tím, že ne všechno můžete ovlivnit. Že někdy prostě nevyhrajete, ať se snažíte, co to jde. A to je lekce, která se hodí nejen na zahradě.

Mám, ale jsem v tom mizerná. Už se mi nabídla dcera, že mi ho bude dělat. Pro mě je to strašnej žrout času. Říkám si, ať se na mě místo toho přijdou podívat do divadla, ale zároveň chápu, že do divadla přijde na představení dvě stě lidí, zatímco na Instagramu vás může vidět kdekdo. Poměry se v tomhle hrozně změnily.

V seriálech vidíte herce, u nichž vůbec nevíte, kde se tam vzali, a jejichž kvality jsou diskutabilní, ale pak zjistíte, že mají strašně moc sledujících, a je vám to jasné.

Jsem boomer, televizi nemám, sítě používám ke komunikaci nebo k informacím, co se kde děje, ale k sebeprezentaci to vůbec neumím.

Úspěch je v téhle branži hrozně relativní. Neustále nosíte kůži na trh: vylezete na jeviště a hodnotí vás dvě stě, tři sta, čtyři sta diváků, nato vás hodnotí v recenzích, pak vás hodnotí známí, kolegové. Tím pádem je jasné, že se nemůžete zalíbit všem. Navíc vím, že to je do velké míry otázka štěstí. Jestli jste ve správný čas na správném místě, s jakými lidmi dostanete příležitost pracovat. A případný úspěch je strašně pomíjivý.

Ten den jsem oslavila jenom se svým mužem, protože děti byly na táboře. Pak jsme měli oslavu s kamarády. Byl to nesmírně radostný a šťastný večer. Pro mě je štěstí být s lidmi, se kterými se máme rádi, u nichž vím, že kdyby se něco dělo, vždycky mi pomůžou. A kdyby mi jeblo nebo bych se ocitla na špatné cestě, tak mi to řeknou.