Článek
Vaše třetí kniha Tvá M. jsou dopisy zesnulému otci. Proč jste po třiceti letech od jeho smrti začala tátovi psát?
Když mě nakladatelství po knížce Mají v nebi skleničky znovu vyzvalo, abych začala psát další knihu, protože mám svou širokou čtenářskou základnu, instinktivně jsem se tomu bránila. Ne že bych neměla co říct, ale pro svoje příběhy a věci, které chci sdělit, vždy hledám nejprve odpovídající formu, a tu jsem neměla. Když ji nemám, do psaní se mi nechce.
Měla jsem a dodnes mám v nejužší rodině přezdívku, kterou mi dal můj starší bratr, když byl malinký.
Jednoho dne jsem potřebovala odeslat dopis svému synovi do školy v přírodě. Byla jsem přesvědčená o tom, že ho poslat musím, protože je to možná poslední dopis, který ode mě dostane. Na trasách, kudy chodím po Praze, jsem ale nemohla najít poštovní schránku. To není možné, že z ulic zmizely schránky, říkala jsem si. Pak jsem si uvědomila, že není důvod, aby byly na každém rohu, když už je nepotřebujeme. Dnes komunikujeme jinak. A pak přišel nápad. Začnu psát dopisy.
Bylo jasné komu?
Adresát ze začátku vůbec nebyl jasný. Psala jsem o svých pocitech, stavech, lidech kolem sebe. Pak jsem to sjednotila a začala psát tátovi. Měla jsem pocit, že psát tam nahoru, odkud nedostanete žádnou odpověď, protože odtud se už nekomunikuje, je osvobozující. Protože se vším, co v těch dopisech píšu, se musím ve výsledku vypořádat sama.
Některé dopisy jsou bolestivé, jiné veselejší. Jaký dopis byl nejtěžší?
Nejtěžší bylo začít. Čtenáři musí pochopit a poznat, proč a co mě k psaní vedlo. Začátky jsou těžké i v divadle či hudbě. Předehry je potřeba napsat tak, aby čtenář nebo posluchač po úvodu hned neskončil.
Kniha se jmenuje Tvá M. Prozradíte, jak vám tatínek říkal?
Měla jsem a dodnes mám v nejužší rodině přezdívku, kterou mi dal můj starší bratr, když byl malinký. Když mu rodiče říkali, že budou mít miminko, nedokázal to vyslovit. Říkal „muma“. Přestože mi je padesát, když přijedu domů na statek, do svého rodného domu, ozve se „ahoj Mumo“. Právě tak mi říkal i táta.
Jaký jste měli s tatínkem vztah?
To je těžká otázka, protože když táta zemřel, bylo mi necelých 21 let. Posledních pět let jeho života jsem strávila houževnatým studiem. Z toho dva roky v Brně na Janáčkově akademii, odkud jsem se domů vracela opravdu velmi zřídka. Poslední čtyři roky jeho života mám zamlžené, překryté mým samostatným životem. Myslím si, že to jsou pro dceru ty nejcitlivější roky, kdy tátu vnímá jako muže v rodině a jako mužský element.
Čas vedle táty jsem trávila při fyzické práci. Vybírali jsme brambory, kydali hnůj nebo pracovali na polích.
Když jsem se osamostatnila, pozorovala jsem zdálky jeho zápolení, protože právě začal soukromě hospodařit. Miloval zvířata, takže jsme jich měli doma plno. Kdykoliv bylo potřeba, přijela jsem domů pomoci. Čas vedle něj jsem trávila při fyzické práci. Vybírali jsme brambory, kydali hnůj nebo pracovali na polích. Pamatuju si, že s tátou se nejlíp mlčelo. Vyzařoval neuvěřitelný klid a nikdy se nesvěřoval se starostmi. Když jsem přijela domů a šli jsme spolu pracovat, měla jsem pocit, že z něj jde klid a stabilita.