Hedy Lamarr byla nejen filmovou hvězdou, ale také první ženou, která získala Oscara pro vynálezce

Narodila se do bohaté židovské rodiny ve Vídni jako Hedwig Eva Maria Kieslerová. Své dětství často popisovala jako ztracený ráj. Coby jedináček si užívala bezbřehé pozornosti otce Emila, ředitele banky a amatérského inženýra.

Chodili spolu na dlouhé procházky, kde jí vyprávěl o fungování různých strojů. Matka Gertrude ji zase jako pianistka otevřela umělecký svět. Hedwig chodila od útlého věku na klavír i na balet, ale nakonec si ze všeho nejvíc zamilovala herectví. Dívenku fascinoval film a divadlo snad ještě víc.

Navštěvovala herecké kurzy ve Vídni, a když ji v šestnácti letech objevil režisér Max Reinhardt, přešla na jeho divadelní školu v Berlíně. V roce 1932 dostala hlavní roli ve filmu Extase Gustava Machatého, v němž prolomila dvě tabu filmového průmyslu. Snímek obsahuje nahé scény a detailní záběry těla a zachycuje herečku při orgasmu. Vyvolal velké pozdvižení a ve Spojených státech byl dokonce po mnoho desetiletí zakázán.

Koho film rozhodně neodradil, byl průmyslník a zbrojař Fritz Mandl, přezdívaný Obchodník se smrtí. Osmnáctiletá Hedwig si vzala o čtrnáct let staršího oddaného obdivovatele v roce 1933. Jejich manželství však nemělo dlouhého trvání.

„Byla jsem jako věc, nějaký umělecký předmět, který musel být střežen – a vězněn, bez mysli, bez vlastního života,“ vzpomínala později na vztah, v němž nebyla šťastná. Mandl jí bránil v herecké kariéře a držel ji za zdmi renesančního zámku Schwarzenau. Vystupovala v roli hostitelky a usmívala se na jeho přátele, mezi nimiž byli často nacističtí pohlaváři. Možná právě v průběhu setkání s příslušníky armádního sboru SS poprvé slyšela o vojenské technologii.

V roce 1937 se převlékla za služebnou a utekla přes Paříž do Londýna, kde poznala Louise B. Mayera, zakladatele společnosti zaměřené na produkci a distribuci filmů Metro-GoldwynMayer. Toto setkání jí zajistilo vstupenku do Hollywoodu a hlavní roli ve filmu Alžír (1938).

Začala vystupovat pod pseudonymem Hedy Lamarr a Mayer doufal, že se z nejkrásnější ženy světa, jak ji prezentoval, stane další Marlene Dietrichová. Hedy skutečně filmový byznys v rekordním čase dobyla. Hrála po boku Spencera Tracyho, Clarka Gablea či Judy Garlandové. Zrodila se skutečná herecká ikona 30. a 40. let 20. století. Brunetka s pěšinkou uprostřed ovlivnila vzhled nejen hollywoodských hereček, ale i pohádkové Sněhurky či filmové Catwoman.

Mezi jejími přáteli byl pilot a podnikatel Howard Hughes, který podpořil její touhu objevovat. Pořídil jí vybavení, s nímž během natáčení experimentovala s technologiemi v mini laboratoři svého přívěsu. Také jí ukázal letouny a jejich konstrukci. Sám usiloval o vytvoření rychlejšího letounu, který by prodal americké armádě. Hedy na to konto koupila knihy o zvířatech, našla v nich nejrychlejší rybu a nejrychlejšího ptáka, spojila jejich ploutve a křídla a načrtla nový tvar křídel letounu.

Když Hughes návrh spatřil, pronesl: „Jsi génius.“ A Hedy jím skutečně byla. Toužila objevovat, vylepšovat. Vyvinula třeba vylepšený světelný semafor, sycený rozpustný nápoj v šumivé tabletě nebo krabici, z níž se vytahují papírové kapesníky. V Hollywoodu byla stále v záři reflektorů a zároveň pokračovala ve vývoji vynálezů. Její nejvýznamnější vznikl v době, kdy se Spojené státy připravovaly na vstup do druhé světové války.

V roce 1940 se setkala s hudebním skladatelem Georgem Antheilem, který byl stejně vynalézavý jako ona. Jejich diskuse se točily i kolem hrozící války a způsobů, jak bojovat proti mocnostem Osy. Z rozhovorů vzešel vynález nového komunikačního systému, použitelného k dálkovému navádění torpéd. Zahrnoval i přeskakující rádiový signál, kdy vysílač i přijímač měnily nepravidelně a v krátkých intervalech vysílací frekvence. Těch mělo být konkrétně 88, což je ekvivalent počtu kláves na klavíru. Tím by se zabránilo odhalení letounu, což by pro Spojence znamenalo strategickou výhodu.

Podle některých závěrů mohl vynález zkrátit válku nejméně o rok, ovšem americké námořnictvo nemělo o systém kvůli těžké ovladatelnosti zájem. Význam objevu, jež si Heda spolu s Georgem patentovali v roce 1942, byl oceněn až o několik desetiletí později. Platnost patentu vypršela v roce 1959, nový navigační systém byl poprvé použit za karibské krize v roce 1962 a později za války ve Vietnamu. Vynález vytvořil základ moderní bezdrátové komunikační technologie, díky němuž dnes využíváme Wi-Fi, Bluetooth, GPS i chytré telefony.

Filmovou popularitu i pověst nejkrásnější ženy využila Hedy k prodeji válečných dluhopisů. Každému kupci slíbila polibek v hodnotě 25 000 dolarů, což jí údajně vyneslo během jednoho večera sedm milionů dolarů. Ve 40. letech porodila dva syny a jednoho adoptovala. Po roce 1950 se ve filmech objevovala už jen sporadicky. Po šestém rozvodu v roce 1965 zůstala svobodná. Andy Warhol natočil na její počest v roce 1966 krátký film Hedy, v témže roce vyšla i údajná autobiografie Ecstasy and Me: My Life as a Woman. Kniha vévodila žebříčkům prodejů, ale Hedy se od ní distancovala. Označila ji za skandální, pomlouvačnou a obscénní.

Od 70. let odmítala filmové scénáře i divadelní hry, ale ve snaze udržet si krásu podstoupila řadu plastických operací. V 80. letech se kvůli zdravotním problémům stáhla z očí veřejnosti. V posledních letech svého života komunikovala se světem jen telefonicky, a to šest až sedm hodin denně, převážně s rodinou a přáteli. Zemřela na srdeční selhání v pětaosmdesáti letech. Její poslední vůlí bylo vrátit se do svého rodiště. Na přání byl její popel rozptýlen na kopcích Vídeňského lesa.

Hedy se postupně dočkala několika uznání. Mezinárodní nadace Electronic Frontier Foundation jí v roce 1997 udělila ocenění Pioneer Award za technické úspěchy. Stala se také první ženou, která získala „Oscara“ pro vynálezce – cenu The Bulbie Gnass Spirit of Achievement Award. A posmrtně byla v roce 2014 uvedena do americké Národní síně slávy vynálezců.