Byla známá jako politička s prořízlou pusou. Nebála se oponovat ani svým kolegům ze strany

Protlačit návrh zákona až do samého finále, tedy zákoníku, vyžaduje velké přesvědčovací dovednosti. Irene se to během bohaté politické kariéry povedlo hned čtyřikrát. Že by její vyjednávací um předznamenal fakt, že se narodila blízko Westminsterského paláce, sídla britského parlamentu a dalších státních institucí? Těžko říct, každopádně start do života neměla snadný.

Otec zemřel na tuberkulózu, když jí bylo pět. Rodina se ocitla v chudobě, před kterou utekla do nejseverněji položeného města země. V Newcastle upon Tyne, jemuž se zkráceně říká Newcastle, už se Irene vedlo lépe, protože díky podpoře bohatého strýce vystudovala střední školu. Její první práce byla pozice sekretářky podnikatele a bývalého liberálního poslance Cecila Cochrana.

Inteligentní, uhrančivá a 180 cm vysoká Irene přitahovala pozornost. Brzy se nechala přesvědčit ke členství v Konzervativní straně a už v roce 1923 se za ni poprvé pokusila kandidovat. Jenže stranické výbory nechtěly ženu na kandidátce, a tak se musela stáhnout.

S ohledem na svůj věk nemohla ani volit, protože v té době to bylo povoleno ženám nad 30 let. (Plné volební právo Britky získaly až v roce 1928.) Irene tedy pracovala pro Konzervativní stranu jako dobrovolnice a ve Všeobecných volbách v letech 1924 a 1929 se pokusila kandidovat znovu, opět bez úspěchu. Ten přišel v roce 1931, kdy byla Irene konečně zvolena do Dolní sněmovny. Irene přitahovala novináře okouzlujícím vzhledem, za kterým se skrývala houževnatost, již kolegové zaznamenali hned při jejím prvním projevu ve sněmovně. V květnu 1932 vášnivě kritizovala vládu za to, že dosud nestanovila minimální mzdu pro horníky pracující v uhelných dolech.

Její projevy a reakce ve sněmovně byly proslulé. Velmi často přerušovala jednání, otevřeně nesouhlasila a odporovala. A přestože v parlamentu strávila několik desetiletí, se zavedenou etiketou se nikdy zcela neztotožnila. Proslavilo ji hned několik incidentů. Například poté, co na svou otázku dostala od labouristického premiéra Harolda Wilsona vyhýbavou odpověď, reagovala: „Šťouchnu do premiéra. Budu do něj šťouchat, dokud odpověď nedostanu.“

Politickými prioritami Irene Wardové byly zlepšení sociálních podmínek, zvyšování sociální spravedlnosti a boj proti chudobě. V roce 1937 například ve sněmovně podpořila novelu chudinského zákona, která poskytovala kapesné seniorům v ústavní péči.

Během 30. let prosazovala založení mezinárodního sdružení Společnost národů jako naději pro prevenci budoucích konfliktů v Evropě. Těm se bohužel zamezit nepodařilo, a tak se Irene stala v roce 1941 předsedkyní asociace Commonwealth Women Parliamentarians.

Vznikla jako reakce na fakt, že nedostatek pracovní síly během 2. světové války umožnil ženám vstoupit do nových odvětví na pracovním trhu. Mimo jiné bylo třeba prosadit spravedlivé mzdové podmínky pro ženy, o což se Irene vehementně snažila.

Když v roce 1945 Labouristická strana drtivě vyhrála volby, Irene ztratila parlamentní křeslo. Do Dolní sněmovny se vrátila o pět let později a znovu otevřela „svoje“ téma, tedy rovné odměňování žen a mužů na trhu práce. Kromě toho prosazovala dosud neschválený zákon na podporu opuštěných manželek a dětí, který měl zabránit bezdomovectví žen převedením vlastnictví rodinného domu na manželku. V tomto období si často vedla slovní přestřelky s ministrem zdravotnictví Enochem Powellem ohledně rozdílů v platech v Národní zdravotní službě.

Střety kolegů z jedné strany dlouho plnily stránky novin. V roce 1954 pak předložila parlamentu petici s 80 000 podpisy požadující „stejnou mzdu za stejnou práci“. Ochota mediálně prezentovat tyto otázky jí vynesla status celebrity.

Irene nešetřila nikoho. „Svou“ Konzervativní stranu kritizovala za nedostatečný počet nominací potenciálních kandidátek do parlamentu a v 50. letech také vedla kampaň požadující po britské vládě zveřejnění záznamů o práci Velitelství zvláštních operací (SOE), které provádělo špionáže, sabotáže a průzkum v okupované Evropě. V 60. letech prosadila novelu zákona o zdravotních sestrách a zákon o trestech za opilství.

Dolní sněmovnu i aktivní politickou kariéru opustila v roce 1974, po bezmála čtyřiceti letech ve funkci. V té době byla nejdéle sloužící poslankyně a nejstarší znovuzvolená žena. Tyto rekordy překonala až v roce 2017 poslankyně Ann Clwydová.

Irene Wardová se celoživotně a jednoznačně stavěla za znevýhodněné lidi, ať už to bylo kvůli pohlaví, nebo zemi původu. Nezajímala ji jejich politická příslušnost, ale životní podmínky. A i když se vyhýbala označení feministka, byla horlivou zastánkyní rovných práv žen. Zasazovala se rovněž o práva starších osob a lidí ohrožených sociálním vyloučením. Zemřela v roce 1980. Její popel byl rozptýlen v Severním moři z rybářské lodi.