Geoložka a mistryně světa v rýžování zlata: Zbohatnout se tím nedá, jsou potřebnější suroviny

Jako geoložka Českého geologického průzkumu učí Afričany, jak poznávat geologii vlastního světadílu, a díky tomu lépe hospodařit s přírodním potenciálem a také čelit tlaku zahraničních prospektorů, kteří jdou po strategických surovinách.

Ve své profesi sjezdila půlku světa – někde i s ozbrojenou ochrankou – a odevšad si přinesla nějaký nerost do sbírky; naposledy kousek větve zkamenělé v lávě ugandské sopky Mount Elgon.

Kamínky sbírala už jako malá holčička. „Napřed jsem byla sběratelka minerálů a pak teprve geoložka. Vždycky jsem koukala víc k zemi než nahoru nebo na lidi. Lidi mi nejdou, ale kameny ano,“ říká.

Rýžování zlata si poprvé vyzkoušela na Bojovském potoce poblíž Měchenic, kde měla její rodina chatu, a kde jsou dodnes patrné pozůstatky po dolování z keltské a slovanské doby.

„Děda zmiňoval, že tam může být zlato, už když jsme si jako malí hráli na indiány,“ vzpomíná. A skutečně v potoce později pár zlatinek – drobných tenkých zlatých plíšků, našla. To už ale byla na střední škole a patřila k nejlepším šermířkám v republice.

„I když jsem vrcholově sportovala, vždycky jsem si našla čas někam vyjet, třeba na acháty do Krupky v Krušných horách, na pole okolo Golčova Jeníkova nebo na vzdálenou Sibiř. Také jsem kameny občas řezala a brousila, dokonce i vyrobila nějaký šperk ze stříbra. Ale obvykle neprodávala, stejně jako většina dalších sběratelů se totiž jen nerada svých úlovků vzdávám,“ vypráví.

Jako dorostenka závodila na vrcholové úrovni v šermu za Slavii VŠ Praha. Třikrát vyhrála dorostenecké mistrovství Československa ve fleretu a třikrát v kordu. „Když jsem maturovala, vyhrála jsem současně mistrovství v obou zbraních. Tehdy mi říkali, že naposled se někomu podařilo vyhrát dvě zbraně před padesáti lety,“ podotýká.

Časem přešla z lehkého fleretu na těžší kord a dostala se s ním až do olympijské přípravy: „V osmdesátých letech bohužel ale ještě neschválili kord jako ženskou disciplínu, takže jsem nakonec na olympiádu nejela,“ konstatuje. „Už jsem byla v šermířské reprezentaci skoro deset let a pak jsem to vystřídala za odlehčené rýžování zlata.“

K životnímu obratu u ní došlo v podstatě náhodou. Jako studentka geologie, což byla jasná volba, kterou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy prozíravě doplnila angličtinou, příležitostně používala rýžovací pánev pro hledání těžkých minerálů v přírodě. A když v roce 1991 pořádal Český geologický ústav, v němž tehdy pracovala, mistrovství republiky v rýžování zlata v Louňovicích pod Blaníkem, připravovala k němu doprovodnou výstavu o ložiskách zlata s minerály.

„No a když už jsem tam byla, tak jsem si vyzkoušela i soutěž,“ usmívá se. Jenže k velkému překvapení všech okolo bez jakéhokoli tréninku zvítězila ve finále, v té době ještě společném pro všechny kategorie, muže i ženy. „Vítězství mě potěšilo a zároveň nakoplo, a tak se moje soutěžení rozjelo přirozenou cestou,“ konstatuje.

Na první pohled je rýžování jednoduché: naberete do pánve písek ze dna řeky i s vodou a kombinací střásání, kroužení a vymývání postupně vyplachujete všechno přebytečné – kal, hlínu, lehká zrnka písku, kamínky, až na dně zůstane jen tmavý písek tvořený těžkými minerály a v něm, když se zadaří, jasně žluté zlatinky. Pánev je však těžká a zacházet s ní vyžaduje grif.

„Grif spočívá v tom, najít rovnováhu mezi množstvím vody, kterou si naberete do pánve, a rychlostí a účinností pohybu. Je to o koordinaci, s níž jsem na tom asi nebyla špatně. Ani jsem nemusela trénovat, prostě mě to bavilo,“ vzpomíná.

Vyhrávala jednu rýžovací soutěž za druhou. Ještě v roce 1991 si přivezla zlatou medaili z mistrovství světa ve Švédsku v profesionální ženské kategorii. Následovaly různé medaile ze světových soutěží ve Skotsku, Finsku, Rakousku, Francii a Itálii. Také se jí splnil sen všech zlatokopů: účast na mistrovství světa v kanadském Dawson City, kde v roce 1996 opět vyhrála.

„Žila jsem tím a bylo to fajn. Po revoluci jsme objevovali nové země. Lidé nás zvali a my jsme zvali je. V roce 1999 jsme uspořádali první mistrovství světa v rýžování u nás, na Kocábě. Těch prvních deset patnáct let pro nás bylo všechno strašně vzrušující. Teď už má mládež spoustu jiných lákadel a druhů sportů, může po světě jezdit, jak chce. I rýžování je jiné a postrádá tu počáteční lehkost a nadhled. Kvůli mnoha kategoriím strávíte na soutěži většinu týdne, nemáte čas podívat se okolo, zkusit si místní prospekci,“ srovnává.

Zlaté horečce už nepodléhá. „Gram zlata stojí dnes přes tři tisíce korun. Do toho gramu se vejdou stovky drobných zlatinek. Když máte štěstí, pár jich za den tvrdé dřiny třeba najdete. Je to spíš o zálibě,“ konstatuje.

„Když jsem mistrovství světa vyhrála potřetí, řekla jsem si – a dost. Teď beru soutěže spíš jako setkání,“ dodává. Dávno předala i funkci viceprezidentky Světové asociace zlatokopů, kterou několik let zastávala. Pro aktivní zlatokopy však zůstává živou legendou. „Vždycky, když něco nevím, volám Veronice,“ přiznává bývalý místopředseda Českého klubu zlatokopů Tom Possum.

Ostatně s mnohými z nich se Veronika stále setkává na svém mlýně na Kutnohorsku, který postupně rekonstruuje. „S manželstvím to nevyšlo, tak jsem si pořídila aspoň starý mlýn, abych měla kam umístit svou sbírku kamenů,“ podotýká s nadsázkou.

„Zlato je pro mě jeden z mnoha minerálů, které mám ráda. Vidím v něm hlavně zajímavý přírodní výtvor. Rýžováním se zbohatnout nedá, to už se v posledních letech spíš nějaké zlato najde detektorem kovů na suchu,“ podotýká.

Rýžovací pánev však nadále zůstává její věrnou průvodkyní na cestách „V těžkém terénu, kde je voda, což platí pro půlku Afriky nebo část Jižní Ameriky, stále funguje jako nejlevnější prospekční metoda. Rýžování totiž není jen o zlatě, ale také o těžkých minerálech – a pánev dokáže z obrovského množství sedimentu dostat esenci: těžké a odolné minerály, které prozradí, co za horniny jsou v okolí,“ vysvětluje.

„Vzácné a zajímavé minerály mají obvykle větší hustotu než běžné štěrkopísky, díky čemuž se dá rýžovat nejen zlato, ale také platina či drahokamy, například české granáty. Stačí, když dobře odhadnete přirozeně obohacené místo, kde to voda sama vytřídí,“ dodává.

Rýžování je ostatně stále platnou prospekční metodou, která se hodí i při projektu Evropské unie PanAfGeo, na němž se Česká geologická služba v současné době podílí.

Projekt PanAfGeo nabízí geologickým službám v jednotlivých afrických zemích odborné kurzy geologického mapování. Díky nim mohou afričtí geologové zmapovat ložiska, ale také geologická rizika, případnou kontaminaci po historických dolech, zdroje vody, nebo dokonce možnosti udržitelného hospodaření se zemědělskou půdou.

Hlavně však pomohou zařadit geologické znalosti o pozicích a typech ložisek do širšího kontextu a nabízet je zahraničním prospekčním nebo těžebním firmám, aniž by země původu nad zdroji ztratily kontrolu.

„Pořádali jsme už tréninkové kurzy v Etiopii, Namibii, Malawi, Maroku, Senegalu, Kamerunu, teď jsme se vrátili z Ugandy a připravujeme se na Madagaskar, JAR a Alžírsko,“ vyjmenovává geoložka. Přestože jde o oficiální mezinárodní akce posvěcené vládami všech zúčastněných zemí, rýžovací pánev raději nenechává moc na očích.

„Třeba v Bolívii či Peru existuje spousta odlehlých území, kde rýžují drobní prospektoři, a není dobré jim lovit v revíru. A v oblastech, kde se hledají diamanty nebo smaragdy, si nemůžete zkusit zarýžovat vůbec: kdyby vás někdo viděl, jste mrtví,“ vzpomíná na zkušenosti z Latinské Ameriky.

V Jižní Americe ani Africe, kterou se v posledních letech zabývá nejvíc, nemají místní lidé dobré zkušenosti ani s velkými těžařskými firmami. Třeba od Číňanů se odvracejí, odrazuje je predátorský způsob jejich jednání a špatná komunikace. Zato Čechy mají Afričané rádi.

„Nejsme zatíženi koloniální minulostí a nechováme se nadřazeně, což lidé z našeho jednání vycítí a ocení. Navíc nás baví vyrážet při mapování do terénu. A tam jsme se zatím nikdy nesetkali s žádným problémem, místní byli spíš zvědaví na skupinky namíchané z několika států Afriky. Brali to, že pomáháme jim i celé africké komunitě. Myslím, že kdyby podobná partička geologů šla přes soukromá pole u nás v Čechách, byly by reakce podstatně nevstřícnější,“ podotýká.

Právě v terénu vznikají mnohá přátelství a osobní vazby mezi evropskými a africkými geology i mezi samotnými Afričany. Ti díky síti odborných kontaktů přestávají být snadnou kořistí zahraničních prospektorů, jdoucích po strategických surovinách. A mohou vzniknout zajímavé nové obchodní příležitosti i pro evropské země a zejména pro Českou republiku.

„Na mnohých afrických geologických službách máme momentálně hodně příznivců, a tudíž jedinečnou šanci zahájit nějaké návazné aktivity, než dojde ke generační výměně,“ konstatuje geoložka.

Boj o strategické suroviny není ovšem jen záležitostí Afriky, týká se i našeho území, ať už jde o suroviny budoucnosti, nebo strategické kovy lithium, wolfram, cín nebo zlato. Toho je podle Akademie věd v našem podzemí okolo pěti set tun a hodnota rychle stoupá.

„Průmyslová těžba zlata však byla po protestech obcí a ekologických hnutí nesmyslně plošně zakázaná, a tím se tmářsky omezil i geologický průzkum,“ stýská si.

„Zlatonosné jsou přitom skoro celé střední Čechy: Jílovsko, Novoknínsko, Krásná Hora, Milešov, Sedlčansko… Ale také severní Morava, Šumava, Radnicko nebo Českomoravská vrchovina, hornické tradice jsou zde tisícileté. Na Krušnohorsku nebo Slavkovsku máme ložiska s velkou akumulací dalších minerálů, ale i tam je těžba problematická, protože jde často o chráněná přírodní území. Snad by se dalo těžit hlubinnou těžbou v již dříve rozdolovaných územích tak, aby povrch zůstal víceméně nepoškozený,“ uvažuje geoložka.

„Zlato představuje vedle užití v průmyslu hlavně ekvivalent peněz. A žádné opravdu velké ložisko strategických surovin u nás není. Jsou však suroviny daleko potřebnější, třeba stavební: písek, kámen, cement, vápno. Těch je relativně dost, lidé však nechtějí, aby se těžilo v jejich blízkosti. Funguje koncept „ano, ale ne na mém dvorku“. Jenže dovážení základních surovin je neúnosně drahé, a tak si časem budeme muset vybrat,“ podotýká.

„Bylo by fajn, kdyby lidé rozhodovali o těžbě s dlouhodobou vizí, kam by měl skutečně udržitelný rozvoj směřovat, a respektovali technický vývoj. Uzavřenost myslí totiž k udržitelnosti nevede. Společnost by měla dojít k nějakému rozumnému konsenzu, jinak bude řada životně potřebných činností stagnovat,“ uzavírá Veronika Štědrá.