Ženy to ve vědě nikdy neměly lehké. Předsudky přetrvávají v evropské kultuře dva tisíce let

Antický starověk zpočátku vůči ženám ve vědě předsudky neměl – než přišel řecký filozof Aristoteles. „Jest také nevhodné ze srovnání se zvířaty uzavírat, že prý ženy mají mít totéž zaměstnání jako muži; neboť u zvířat není žádného hospodářství,“ říká ve spisu Politika.

Přirozené místo žen vidí v domácnosti. Venku, kde se odehrávají podstatné věci, je místo pouze pro muže, kteří mají na rozdíl od nich duševní schopnosti k vládnutí… Po Aristotelově vzoru přisoudila i katolická církev ženám podřízenou roli, ze které se začaly vymaňovat až v 18. století. Ale šlo to těžko, neboť lidské myšlení je setrvačné. Na univerzity a do vědeckých společností měly vstup zakázaný, a když se začaly prosazovat, narážely v lepším případě na nezájem, v tom horším na posměch a bojkot.

A protože byly většinou na mužích finančně závislé, mohly se vědě věnovat pouze díky osvícené podpoře svých otců, bratrů a nejčastěji manželů. Ale i tak jim byla okolím obvykle vnucena role asistentek a výsledky jejich vědecké práce si přivlastnili muži. Dozvuky těchto předsudků vnímáme ve vědě dodnes.

Němka Marie Winkelmannová se mohla stát astronomkou jen díky sňatku se slavným astronomem Gottfriedem Kirchem, který byl o třicet let starší. Když ho pruský vévoda a později král Fridrich jmenoval v roce 1700 královským astronomem a ředitelem berlínské observatoře, udělal z manželky svou asistentku. Pozorovala hvězdy, vypočítávala jejich trajektorie, sledovala počasí…

Data sloužila k vytvoření oficiálních kalendářů, které každoročně vydávala Pruská akademie věd, aby určovaly jednotný rytmus roku v celé zemi. Stanovovaly data pohyblivých svátků, hlavně Velikonoc, měsíční fáze, zatmění a další astronomické úkazy, takže sloužily jako církevní a zároveň zemědělský kalendář.

Po Gottfriedově smrti v roce 1710 Marie požádala o jeho místo. „Můj drahý zesnulý manžel byl slabý a nemocný, připravovala jsem kalendář podle jeho výpočtů a publikovala ho pod jeho jménem,“ argumentovala. Přestože měla desetiletou praxi a podpořil ji prezident královské akademie věd Gottfried von Leibniz, akademická rada žádost zamítla.

„Již za života jejího manžela byla akademie zatížena posměchem, protože kalendář připravovala žena. Pokud by byla veřejně uznána za schopnou pracovat na kalendáři, ponechalo by to prostor pro diskusi,“ argumentoval tajemník akademie Johann Theodor Jablonski.

Místo královského astronoma získal Johann Hoffmann, a když práci nezvládal, nabídli Kirchové, aby se stala jeho asistentkou… „Nyní procházím drsnou pouští… voda je vzácná a její chuť hořká,“ posteskla si v deníku.

Do berlínské observatoře se vrátila až v roce 1716, když se ředitelem stal její syn Christfried. Jako jeho asistentka opět počítala kalendáře – ke značné nevůli kolegů, kteří si stěžovali, že je „příliš viditelná v observatoři, když ji navštěvují cizí lidé“. Nakonec jí bylo oficiálně nařízeno, aby „ustoupila do pozadí a nechala mluvit svého syna“ – a ona raději odešla do důchodu, aby neškodila jeho reputaci. Soukromě pak pokračovala ve výpočtech kalendářů pro Norimberk, Drážďany či Vratislav až do své smrti v roce 1720.

Marie Kirchová nebyla jediná astronomka své doby. Ve Francii na přelomu 18. a 19. století o hvězdách přednášela Marie-Jeanne de Lalande, manželka Jeroma Lalanda, který vyučoval astronomii v pařížské College Royal.

Kvůli astronomii opustila slibnou operní kariéru také Caroline Herschelová, Němka s moravskými kořeny. Když její bratr, astronom William Herschel, objevil v roce 1781 planetu Uran a získal díky tomu post britského královského astronoma, přijal ji ale jako svou asistentku… Společně sestrojili několik dalekohledů, pro něž Caroline leštila a brousila zrcadla, a během dvaceti let pracovního partnerství objevili více než dva a půl tisíce nových mlhovin a hvězdokup a okolo tisíce dvojhvězd. Sama Caroline si pak připsala na vrub osm komet. Jako první žena v historii brala za práci astronomky plat padesát liber ročně (v dnešním přepočtu je to okolo 1389 korun). Přesto lze z jejího deníku soudit, že se považovala spíš za šikovnou hospodyni.

Stejně tak ustoupila dobovým stereotypům skotská astronomka Mary Somervilleová, která se spolu s Caroline Herschelovou stala v roce 1835 čestnou členkou Královské astronomické společnosti. Její knihy byly sice uznávány jako učebnice na vysokých školách, ona sama však odmítala účast na vědeckých zasedáních, protože nechtěla čelit mužské averzi.

Situace se začala lámat až s příchodem 20. století. Zásluhu na tom měla Marie Salomea Skłodowská-Curie, Polka, která přehodnotila chemické a fyzikální teorie.

Jako první žena v historii složila v roce 1891 přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny. V roce 1895 se provdala za profesora fyziky Pierra Curie. Našla v něm lásku, vědeckého kolegu i partnera na bicykly, na nichž společně rádi vyjížděli.

Pierre ji také doporučil profesoru Henrimu Becquerelovi, u něhož sám skládal doktorát. Pod jeho vedením zkoumala radioaktivitu uranové rudy. Výsledkem byl objev polonia a v roce 1903 Nobelova cena za fyziku za výzkum radioaktivity, kterou získala spolu s manželem a svým patronem Becquerelem.

Sorbonna tehdy nabídla Pierrovi místo profesora a souhlasila se založením laboratoře, ve které vedla výzkum Marie. O tři roky později Pierre tragicky zahynul pod koly nákladního koňského povozu a Marie musela čelit předsudkům. Zlomový byl pro ni zejména rok 1911. Francouzská akademie věd ji odmítla přijmout do svých řad a zároveň vyšel najevo její vztah s o pět let mladším, ženatým fyzikem Paulem Langevinem.

„Záletná cizinecká Židovka“ musela tehdy vyhledat azyl v domě přítelkyně… Její výsledky však nešlo přehlížet a Královská švédská akademie věd jí v prosinci téhož roku udělila druhou Nobelovu cenu za chemii, tentokrát za izolaci radia.

Během první světové války Marie organizovala polní rentgenové stanice, po válce pak vedla pařížský Institut pro radium a pomáhala ve světě zakládat lékařské ústavy pro léčbu rakoviny. Zemřela 4. července 1934 na poruchu krvetvorby, způsobenou zřejmě ionizujícím zářením materiálů. Není divu. Zkumavky obsahující radioaktivní izotopy nosila po kapsách a její spisy jsou dodnes uschovány v olověných boxech.

Zatímco při Marii Curie stál manžel v dobrém i zlém, Srbka Mileva Marićová takové štěstí neměla. Nastoupila na polytechniku v Curychu v roce 1896 jako jediná žena své generace a spolužák Albert Einstein se do ní brzy zamiloval – k nelibosti rodičů: o čtyři roky starší, kulhavá cizinka, navíc to ani nebyla Židovka…

Okouzlený mladík neustoupil a Mileva dokonce za svobodna otěhotněla. Aby zabránila skandálu, odjela porodit do rodného Srbska. Osudy holčičky, která tam přišla na svět, neznáme, její matka však už studia nedokončila. Brzy totiž na svět přišel syn, tentokrát už ze svazku manželského. Zatímco Albert živil rodinu jako úředník patentového úřadu, ona prala plínky. „Wir beide sind nur ein Stein. My dva jsme jeden kámen,“ utěšovala se. Ein Stein. Einsteinovi. Jedna duše, dva mozky v dokonalém souladu. Fungovalo to až do roku 1912, kdy se Einstein zamiloval do své sestřenice Elsy.

K rozvodu Mileva svolila, až když se zavázal zaplatit jí každou korunu z jakékoli budoucí Nobelovy ceny, kterou by mohl získat. „Je těžké odolat závěru, že to Mileva ať už spravedlivě, či nespravedlivě považovala za svou odměnu za roli, kterou sehrála při rozvoji teorie relativity,“ konstatuje americký fyzik Evan Harris Walker.

Čtyři měsíce po rozvodu s Milevou se Einstein znovu oženil. Tři roky nato dostal Nobelovu cenu a celou finanční odměnu za ni poslal bývalé manželce. „S proslulostí jeden dostane perlu, druhý mušli,“ povzdechla si Mileva později v dopise přítelkyni Helene.

Němka Katharine Woolleyová byla stejně nadaná kreslířka jako Howard Carter, který objevil hrobku Tutanchamona. „Její soukromý život byl vždy zahalen tajemstvím s mírným nádechem skandálu,“ píše archeoložka Národního muzea Viktoria Čisťaková na webu Archeologie na dosah.

Katharine se narodila v Anglii německým rodičům roku 1888. Studium dějin na Oxfordu nedokončila a začala pracovat jako zdravotní sestra v britské armádě. Po svatbě následovala manžela Bertrama Keelinga do Egypta, kde prováděl geologický výzkum a kde si v září 1919 prohnal kulku hlavou přímo u paty Velké pyramidy v Gíze. Sebevraždě předcházel rozhovor s lékařem o zdravotním stavu manželky.

Co tak šokujícího se dozvěděl, že si vzal život? Podle některých spekulací Katharine trpěla syndromem androgenní necitlivosti – genetickým postižením, kdy původně mužské tělo nedokáže reagovat na pohlavní hormony a vyvíjí se jako ženské, což v extrémní podobě může vést až k hermafroditismu.

Katharine se vrátila do Bagdádu, kde pracovala jako zdravotní sestra a dobrovolná ilustrátorka archeologických předmětů. Její talent zaujal archeologa Leonarda Woolleyho natolik, že jí v roce 1926 nabídl placené místo na své expedici do sumerského města Ur v dnešním Iráku. Mladá vdova vzbudila na vykopávkách královského pohřebiště značný rozruch.

„Možná je přítomnost osamělé ženy se čtyřmi muži v táboře pro některé z nich zajímavější než obrysy zikkuratů,“ varoval George Gordon, ředitel muzea Pensylvánské univerzity. „Myslím si, že přítomnost dámy má dobrý morální vliv na mladší kolegy,“ hájil šikovnou kreslířku Woolley. Pod tlakem veřejného mínění se s ní nakonec v dubnu 1927 oženil. „Je to cena, kterou ženy musí platit za spolupráci na vědě,“ komentoval pomluvy.

Katharine se jako hlavní dokumentátorka a restaurátorka stala jednou z klíčových postav výzkumu, v manželství to však skřípalo. Jak naznačuje dopis Leonarda Woolleyho právníkovi, se sňatkem totiž souhlasila pouze pod podmínkou, že manželství nebude po fyzické stránce naplněno. Archeolog proto uvažoval o rozvodu, k tomu ale nikdy nedošlo. Dál s manželkou spolupracoval na vykopávkách na Blízkém východě a posléze ve funkci poradce na ministerstvu války až do její smrti v listopadu 1945.

„Pro nikoho nebude ve vzpomínkách tak živá jako pro arabské kopáče, s nimiž pracovala patnáct let,“ psal tehdy dojatě nekrolog v deníku The Times. Což byla ironická pravda. Dělníci totiž měli ze své rázné, kompetentní a autoritativní vedoucí vykopávek pořádný vítr, dokázala ukončit spor mezi nimi pouhou svou přítomností.

Byla náročná. Nebezpečná. Nemilosrdná. Manipulativní – tak ji charakterizovali muži. Mimořádná osobnost – tak ji viděla přítelkyně Agatha Christie. „Lidé ji buď nesnášeli s divokou a pomstychtivou nenávistí, nebo byli okouzleni její osobností,“ napsala ve své autobiografii spisovatelka detektivek. A nechala ji coby excentrickou archeoložku Louise zavraždit ve svém románu Vražda v Mezopotámii.

Příběh manželů Coriových trochu připomíná Einsteinovy, ale jen zpočátku – naštěstí pro paní Gerty. Narodila se jako nejstarší ze tří dcer v pražské židovské rodině chemika Otty Radnitze a jeho ženy Marthy roku 1896. Vystudovala medicínu na Karlo-Ferdinandově univerzitě a v roce 1920 se proti vůli rodičů provdala za spolužáka Carla Coriho. Po krátkém intermezzu ve Vídni se manželé s ohledem na její židovský původ rozhodli odejít do Ameriky, což jim nejspíš zachránilo život.

Za oceánem zahájili úspěšnou vědeckou kariéru. V roce 1936 definovali průběh štěpení polysacharidu na glukózu, ze které tělo získává rychlou energii. Tento biochemický proces byl po nich nazván cyklus Coriových, v angličtině Cori cycle, a jeho definice se stala základem moderní léčby cukrovky.

Carl dostal díky objevu několik nabídek práce na univerzitách napříč Spojenými státy, žádná však nechtěla zaměstnat jeho ženu. Nakonec mohla pracovat jako jeho asistentka na Washingtonské státní univerzitě, Carl si však výsledky její práce nikdy nepřivlastnil. A tak v roce 1947 získali manželé spolu s fyziologem Bernardem Houssayem Nobelovu cenu za objev funkce hormonů předního laloku hypofýzy při metabolismu cukrů.

Po Marii Sklodowské-Curie a její dceři Irène Joliot-Curie se Gerty Coriová stala třetí ženou v historii, která obdržela Nobelovu cenu za exaktní vědy, a vůbec první ženou, která ji dostala za medicínu. Přesto v mnohých lékařských slovnících dodnes najdete odkaz na „Coriho“ cyklus

Podceňování žen ve vědě přetrvávalo po celé 20. století. V roce 1962 získali za sestavení prostorového modelu DNA Nobelovu cenu Francis Crick, James Watson a Maurice Wilkins. Klíčový přínos biofyzičky Rosalindy Franklinové, jež přednášela o tom, že DNA má tvar šroubovice už v roce 1951, zmínili pouze několika slovy.

„Opomíjení žen ve vědě není jen historická nespravedlnost, předsudky vůči nim přetrvávají dodnes, obzvlášť v technických a přírodovědných oborech. Existuje pro to dokonce název Matildin efekt, který odkazuje na systematické podceňování a připisování zásluh mužům za práci, kterou odvedly ženy. Pojmenován byl podle americké aktivistky Matildy Gageové, která ho poprvé popsala v eseji Žena vynálezkyní, Woman as Inventor, už v roce 1870,“ konstatuje Marcela Linková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

„Doba se sice mění – a pro ženy k lepšímu, ale pořád to jsou a budou ženy, které rodí a většinou kojí děti. To nikdo na světě nezmění. A tady je stále podpora žen nedostatečná, nejen ve vědě, ale i ve všech ostatních profesích vyžadujících vysokou kvalifikaci a majících velké časové nároky. Přitom každá země by měla mít ten největší zájem na tom, aby právě ti nejvzdělanější lidé měli v rozumném věku více dětí,“ upozorňuje profesorka biochemie a matka dvou dětí Eva Zažímalová, která byla v letech 2017 až 2025 předsedkyní Akademie věd ČR.

Jak dodává Marcela Linková, Česko dlouhodobě patří k zemím s velmi slabým zastoupením žen ve vědě a na vrcholných pozicích. „Mezi absolventy magisterského studia je žen většina, asi šedesát procent. Přesto tvoří jen necelou čtvrtinu výzkumných pracovníků. A mezi profesory je jich pouze patnáct procent. Nejde přitom jen o spravedlnost. Neschopnost využít talentu vysoce vzdělaných žen je ztrátou pro celou společnost. Přicházíme o nápady, nové perspektivy i inovace,“ uzavírá socioložka.