Článek
Jeho syn Jan, jenž je provázán především s modernistickými experimentálními tendencemi v malířství na začátku devadesátých let minulého století, v pražské Ville Pellé prezentuje naopak svou aktuální tvorbu z poslední pětiletky.
Na komentované prohlídce Jan Pištěk zdůraznil, že výstava Dva světy, která trvá do 20. ledna 2023, je jejich první společná. Dodal, že by je totiž nikdy nenapadlo takovou akci uskutečnit, neboť používají odlišná estetická východiska. Proto má každý z nich expozici v jiném patře a má také jiného kurátora. Synovi se věnoval Petr Volf a Theodorovi Martin Dostál.
Hodně otázek, málo odpovědí
Být synem slavného otce je velmi těžké, protože ten se musí vždy potýkat jednak s podezřením z protekce, a pak je vždy nemilosrdně konfrontován s otcovými úspěchy. Z tohoto důvodu můžeme zmíněné prezentace chápat spíše jako dvě různé věci, a ne coby těsný mezigenerační dialog nutně konfrontující oba výtvarné přístupy. Každý z umělců je zkrátka naprosto jiný. Petr Volf zmínil mimo jiné striktně odlišný vztah k výkladu děl.
Zatímco Jan vedl komentovanou prohlídku, byl schopen o každém obraze zasvěceně pohovořit a odpovědět na případné dotazy, kurátor zdůraznil, aby se nikdo jeho otce Theodora Pištěka na vysvětlení nikdy neptal. Ten totiž zastává neochvějný názor, že výtvarné dílo má mluvit samo za sebe.
Možná by se to dalo charakterizovat spíše tak, že nám vždy otevírá další a další dveře do napůl odkrytých komnat poznání. Proč má na obraze Portrét Františka Vláčila režisér v rukou bílou holubici, na kterou se sápe černá kočka? Proč použil na prostorový objekt Bart Simpson žlutě natřené torzo nějakého stroje? A proč je prostorový objekt Synanoga vytvořen z kovových součástek? Práce Theodora Pištěka jsou zhmotnělou tezí, že dobré umění neodpovídá na žádné otázky, ale naopak klade stále nové a nové.
Obrácený obraz
To, že Jan Pištěk umí o svých dílech zasvěceně a dlouze mluvit, samozřejmě neznamená, že už v nich není zakódované žádné další tajemství. Naopak, jeho abstraktní barevné experimenty k rozvíjení různých teorií přímo vybízejí. Jako důkaz může posloužit náhodná situace, která se stala při komentované prohlídce.
Plátno Pilot totiž sálový pracovník galerie pověsil opačně. Kdyby na to autor neupozornil, těžko by si toho nějaký návštěvník všiml. Navíc by mu unikly zajímavé detaily jako lidská lebka nebo hluboký ženský dekolt. Prostě by si musel vymyslet vlastní příběh. Zatímco ten původní by mu unikl. Což ovšem nijak nesnižuje výpovědní hodnotu obrazu.
U pop artové citace ikonické fotografie Helmuta Newtona Ony přicházejí, na níž kráčejí nahé ženy, je už příběh jasnější. Obraz Helmutovy holky 1-3 má podlouhlý formát a je rozdělen svislými barevnými pruhy. V každém z nich se jako ve výloze producíruje nahá dáma. Autor chtěl podtrhnout určitou anonymitu, a proto nezobrazil jejich hlavy. Jako by nám chtěl říct, abychom si zbytek krasavic domysleli podle sebe.
Možná fenomén tohoto nenápadného napovídání a záměrně nevyřčeného s nekonečnou možností domýšlet svůj příběh k vlastní pointě je to, co oba výtvarníky přece jen volně spojuje. Oba to však dělají různými způsoby a prošlapávají nám tak cestu vedoucí jinudy. Ale končící u jednoho cíle. Jak pravil klasik, cesty extrému vedou do chrámu moudrosti. V tomto případě cesty barevných fantazií vedou do chrámu bezbřehé imaginace.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Villa Pellé
