Těžko bych kdy hledal přirozenější úkol než být šéfdirigentem České filharmonie, říká Jakub Hrůša

Především mám teď velkou radost. Pravda o tom, jak jsme sem obě strany dospěly, bude asi někde mezi těmi dvěma vašimi možnostmi.

Vědomě jsem se k takovému postu nikdy neupínal, ale nyní, když obě strany k této společné cestě životní situace postupně, logicky a s přesvědčivostí dovedla a radujeme se z toho, že to tak je, si uvědomuji, že bych těžko kdy hledal přirozenější úkol. A je to pro mě také čest.

Rozhodnutí spojit minimálně na pět let naše životní síly nestojí na formulaci konkrétních vizí a plánů, ale na naprosté shodě v přesvědčení, že k sobě prostě patříme, profesně i lidsky. Pochopitelně, a to při vědomí vynikajících kvalit orchestru již v tuto chvíli, bude mým cílem neustále přispívat k zdokonalování jeho umění, a to ve všech myslitelných směrech.

Na srdci mi leží význam České filharmonie coby instituce, která v našem prostředí i ve světovém měřítku neexistuje pouze jako vzor dokonalé interpretace orchestrální literatury, ale také jako maják pro orientaci v hudební kultuře vůbec.

Je to reprezentant smyslu a významu živé hudební kultury, kardinální místo pro oslovování lidí všech vrstev i generací. Bez nadsázky řečeno: abychom sdíleli svoji hlubokou lásku ke všem těmto nepostradatelným hodnotám.

Musejí se přivádět k životu každodenní oddanou prací. Takže mým cílem – obrazně vyjádřeno – je připomínat nadčasovou kvalitu toho, co děláme, tedy bez ohledu na poryvy mód a tendencí různých dob, včetně té naší. Musí se to ale činit tak, že to bude odpovídat očekáváním člověka dnešního světa, abychom nebyli muzeem nebo toliko hudebními památkáři.

Právě v tom opakovaném ohromení z toho, čeho je možné v tvůrčím a interpretačním uměním dosáhnout, jakých dechberoucích životních zážitků. A to aniž jsme závislí na čemkoli jiném než na síle výpovědí skladatelů, které hrajeme, vlastní kreativitě a ochotě lidí vůbec sdílet společně a nezprostředkovaně kulturní zážitky.

K hrdosti na to, co je v prostředí krásného orchestru, jako je Česká filharmonie, možné, patří i vědomí, jaká síla je orchestr coby společenský kolektiv! Všichni v něm v naprostém přesvědčení táhnou s vrcholným mistrovstvím za jeden provaz. Ta jednota mysli a duše, harmonie, to je něco, co naše civilizace nesmírně potřebuje, dnes více než jindy. Každý koncert se tak může stát – jen s malou nadsázkou řečeno – oslavou nejhlubšího možného lidského porozumění, beze slov, nenahraditelného.

Bezpochyby ano. Česká filharmonie je už nyní vlajkonošem edukace a zaměřuje se na zapalování pro hudbu způsoby, které dřívější zcepenělé koncepty výchovných koncertů neměly šanci iniciovat.

Starost o nejmladší generaci bude ústředním bodem mé i naší společné působnosti. Právě zde – na rozdíl od čistě hudebních otázek – podle mě velmi pomáhá, že pocházím z našeho prostředí, že jsem Čech. Pochopitelně nám to pomáhá i dokonale se sladit v  hudební interpretaci, zejména české starší, ale i soudobé hudby.

V České filharmonii nacházím při provádění třeba takového Janáčka partnera, kterého jinde nalézt prostě nemohu. Jde o autora, který je specifický svou kombinací lokální osobitosti, jazyka, folkloru, světové originality a mimořádné technické náročnosti. Přesto – i když vím, že to mnozí říkají jako výraz sympatie a ocenění – nesouhlasím s tím, že by Českou filharmonii měl nebo dokonce musel vést český dirigent.

Pro mě je naše sdílená národnost bonus, který nás těší, ale těžiště přesvědčení o našem srozumění tkví v čistě hudebních a obecně lidských kvalitách.

Především přirozenou autoritu. V tomto ohledu je pro mě má pozice před orchestrem nesrovnatelná s tou před deseti či dvaceti lety. Už tak dlouho totiž naše intenzivní spolupráce trvá.

Vzájemné srozumění o tom, že spolu jsme schopni připravit a provést skvělé hudební zážitky, myslím existovalo vždy, již od dob, kdy jsem po svém studiu u Jiřího Bělohlávka a tříleté asistentuře u dalších mých předchůdců - šéfdirigentů Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala poprvé dirigoval vlastní projekt s orchestrem pro publikum. Zaskakoval jsem ve 23 letech za nemocného dirigenta.

Náš vzájemný kontakt od té doby přetrval, zlepšoval se a prohluboval. Zatímco jsem svoji nejpřirozenější ambici mezitím prosazoval a zkušenosti získával jinde, ať už u Filharmonie B. Martinů ve Zlíně, v Pražské komorní filharmonii (dnes Prague Philharmonia), na Glyndebournském festivalu v Anglii nebo nyní u Bamberských symfoniků v Bavorsku (nemluvě o světových pozicích stálého hosta postupně u orchestrů v Tokiu, Londýně a Římě), vždy jsem zůstával České filharmonii věrný jako pravidelný host.

Toho by bylo více – neupínám se v životě nikdy k jedinému cíli. Cílem nás všech má být smysluplnost činnosti, žití a vysílání harmonie (nejenom té čistě hudební) a celkový rozkvět hudební kultury vůbec. Osobně – a ve své roli – bych si přál, abychom dotáhli světovou konkurenceschopnost našeho orchestru i v oblasti ekonomické.

Jsme hrdí na to, že jsme specificky českým orchestrem, a jako takový jednoznačně na světové špičce, ale ti hudebníci a další pracovníci České filharmonie, kteří vykazují právě tuto světovou kvalitu, by se měli také cítit světově ohodnoceni. Není žádný podstatný důvod, proč by měli být naši nejlepší muzikanti odhodnoceni méně než například jejich kolegové na Západě, v Německu nebo Rakousku.

Moje přání je, aby se celý svět na Českou filharmonii stále přirozeněji díval institucionálně jako na světového lídra, který udává tón hudebnímu světu, je klíčovým hudebním hráčem středoevropského kulturního prostoru.

Při tom všem nesmíme ovšem ztratit svoji autenticitu a vzácnou vazbu na své nezaměnitelné a záviděníhodné hudební kořeny a dělat to vše v jasném propojení s naší současností. Patří k tomu i podpora žijících skladatelů – našich i světových – a potřebná rozmanitost a pestrost dramaturgie.

Prosím nechtějte po mně nyní vyznání k jednomu na úkor druhého nebo naopak vyjmenovávání dlouhé plejády skladatelů, které miluji a interpretuji a prožívám s největší rozkoší a radostí. Pochopitelně, že česká hudba u českého národního orchestru nesmí chybět jako jeho ústřední úkol. Potom u mě nastupuje koncepčně střední Evropa – skladatelé žijící v tomto širším kulturním prostoru jsou pro nás všichni důležití, ať už klasici, modernisté nebo soudobí.

Příklad za všechny budiž Gustav Mahler. Jsme jistě také povolaní interpreti hudby slovanského světa – jako jeho nejzápadnější reprezentanti. To vše je hudebně náš domov. Budeme však – jak hudebně, tak fakticky – také směle cestovat; kontakt s cizími zeměmi byl odjakživa a nadále bude pro Českou filharmonii důležitý, ať už v roli ambasadora naší hudby, nebo lačného vnímatele kultur jiných, které pak můžeme hodnověrně představovat doma.

Při každé jediné zkoušce a každém jediném vystoupení! Za všechny situace jmenuji projekt Spojeni Mahlerem, při kterém na základě mé iniciace (s velkou organizační pomocí festivalového intendanta Jana Simona) a pod mým dirigentským vedením zazněla na festivalu Dvořákova Praha 2024 Mahlerova Sedmá symfonie zhruba v takové konstelaci, ve které byla v Praze kdysi premiérována.

Spojily se v něm orchestry České filharmonie a Bamberských symfoniků, dnešního nástupce Německé filharmonie v Praze, „mých“ nynějších dvou orchestrů. Společný hudební jazyk a láska k Mahlerovi nám daly zapomenout na jakoukoli kulturní nebo jazykovou bariéru. Spojení bylo dokonalé a nesmírně hluboké. Lidsky velice obšťastňující. Hudba je skutečně mocná spojovatelka.

Několikrát v životě, i když ne mockrát, se mi stalo, že lidský kontakt s orchestrem byl založen hudebně dobře, ale lidsky zadrhával. A v podstatě ve všech případech až asi na jeden, u něhož jsme neměli šanci se jakkoli dále posunout, se všechny případné zádrhely vyvinuly v krásnou pracovní i lidskou náklonnost.

Co nejvíce spím a pak piju hodně kafe. A vždycky, když jdu na pódium, řeknu si: „Nejsi tam sám pro sebe, ale pro druhé.“ Myslím, že víc moc není třeba.

Koníčky v pravém smyslu nemám (nejsem „koníčkářský typ“), ale aktivit, které mě dobíjejí a relaxují, mám vícero. V centru všeho u mě stojí rodina, žena a děti. Cokoli mohu dělat s nimi, mě těší. Miluji víc a víc přírodu, rád se v ní pohybuji, nejraději svižným krokem. Větší rychlost mám nejraději na lyžích. Jsem hravý a soutěživý typ.

Doufám, že nijak radikálně. Celá rodina jsme šťastní tak, jak věci jsou, a teď o to víc, že budu mít ten nejpřirozenější důvod trávit čas, žít více v České republice.

Máme nyní dvojí domov. V Londýně, kde žijeme během školního roku, protože tam děti chodí do školy, a pro mě odteď ve výhni šéfovství v Královské opeře Covent Garden, je jeden z nich, úžasný, jiný než u nás, vzrušující; a ten druhý byl odjakživa a nadále je v Česku. Nedovedu si představit šťastnější konstelaci. Jsem za ni nesmírně vděčný.

A jak jsem řekl už v životě mnohokrát, pro české publikum (nebo s českým orchestrem pro zahraniční publikum) diriguji asi nejraději, nejvíc to pro mě znamená.