Článek
(Od našeho spolupracovníka na Ukrajině)
Dole pod námi je Užhorod, hlavní město Zakarpatské oblasti, nejzápadnější části Ukrajiny, kterou kdysi Čechoslováci nazývali „svou“ Podkarpatskou Rusí. Mimochodem, na ony časy tu dodnes mnozí vzpomínají s neskrývaným sentimentem. Z místní vojenské střelnice je to na slovenskou hranici pouhých devět kilometrů.
Jedenáct set kilometrů obráceným směrem, na východ odsud, však zuří nejhorší válka, kterou Evropa od roku 1945 poznala. Od toho roku, kdy Československo lokajsky odevzdalo Podkarpatskou Rus i s jejími obyvateli Stalinovu SSSR. A právě kvůli téhle válce, kvůli Rusku, které Ukrajinu 24. února 2022 napadlo, se tady dnes střílí.
„Když válka začala, byla jsem zcela bezradná. Měli jsme sice doma v trezoru loveckou flintu, ale já netušila, jak ji ovládat. A přitom jsem měla strach, že se u nás může kdykoliv objevit ruská záškodnická jednotka. Jak nás ubráním?“ vysvětluje mi Pоlina Kahanec-Mahula, 44letá podnikatelka z Tjačivu, co ji přivedlo na tento cvičák a co ji přinutilo vzít do ruky starou útočnou pušku AKM.
„Dobrovolně jsem se přihlásila do kurzu národního odporu. A rovnou jsem přibrala i obě svoje dcery. Teď už si poradím s kalašnikovem i s kompasem a s mapou. Naučili nás tam i orientovat se v noci podle hvězd. Cítím se teď o moc lépe, dodalo mi to na sebejistotě.“
O kurzy civilní obrany je v Zakarpatí zájem – nejmladší účastník byl zatím 11letý, nejstaršímu bylo 84 let.
Většina Ukrajinců si je vědoma toho, že válka, kterou proti nim Rusko vede, je existenční. A někteří z nich, podobně jako podnikatelka Polina a její dvě dcery, si připouští, že je třeba být přichystán na horší časy. Dokonce na horší časy, než jsou ty zlé dnešní.
Rok po začátku války, v březnu 2023, vzniklo v Užhorodu Centrum přípravy obyvatelstva k národnímu odporu. Byla to první instituce tohoto typu v celé zemi. Až později se další střediska zakládala ve všech dalších ukrajinských oblastech. Vedoucím centra se stal zkušený voják a penzionovaný plukovník Jurij Beljakov, veterán války v Afghánistánu i bojů proti Rusům na Donbase: „Vytkl jsem si šest okruhů, na které se zaměříme: střelecká příprava, taktika, spojařina, topografie, maskování a taktická medicína. Kromě centra v Užhorodu jsme založili i střediska v Mukačevu, Tjačivu, Berhove, Chustu a v Rachivu.“
Kurz základní přípravy se sestává ze 108 výcvikových hodin. Během tří měsíců probíhá každé páteční odpoledne teorie, celá sobota je pak vyhrazena praxi. O účastníky nouze nebyla a není. Tím spíš, že od loňského podzimu je pro ukrajinské státní úředníky a pracovníky strategických podniků absolvování takového kurzu povinné.
„Tréninkem prošlo už 2694 účastníků, vlastně to jen tak tak s našimi omezenými kapacitami zvládáme,“ přiznává plukovník Beljakov, kterému tu ale nikdo neřekne jinak než Juriji Vladimiroviči. „Já si strašně vážím Finů, ti jsou v tomhle nejdál. Ti se nevzdávají!“ říká mi na závěr kníratý velitel.
A pak se mě zeptá: „Co vy tam v Čechách? Děláte něco podobného? Jak se chystáte?“ Když na místo odpovědi jen trochu zahanbeně zakroutím hlavou, Beljakov ještě pár slov dodá: „Copak nevíte, že ten, kdo se nestará o vlastní armádu, se bude muset v budoucnu starat o tu cizí? My jsme tu u nás čerstvě rozjeli i kurzy pro dronaře.“
